O popravě po právu

Výraz exsecutio představuje latinské označení pro vykonání či provedení. Odvozený výraz exekuce se do obecného povědomí vžil především pro výkon vymožení peněžité částky od dlužníka pro věřitele – často s krajně nelibými konotacemi. Stejný termín se však užívá i v souvislosti s vykonáním popravy (přičemž historicky význam tohoto slova skutečně vychází z učinění něčeho po právu, naplnění litery práva). Spojitosti mezi všemi těmito označeními přitom mohou být nečekaně blízké a děsivé – jak poodkrývá výstavní projekt Zákon zachování násilí kurátora Vojtěcha Märce.

Název výstavního projektu je příhodně odvozen z myšlenek francouzského sociologa Pierra Bourdieuho. Ten zastával názor, že strukturální násilí finančních trhů konané v podobě propouštění, nepřítomnosti jistot či nevýhodných půjček dříve či později vyhřezne v rámci dané společnosti ve formě sebevražd, trestné činnosti, zneužívání návykových látek a řadě dalších společensky chorobných jevů. Podle antropologa Davida Graebera je to navíc právě situace peněžitých pohledávek, jež poskytuje překlenutí mezi ekonomickými a etickými zájmy. Odosobněná spočitatelnost závazku totiž podle něj umožňuje vymáhat dluhy s tvrdostí, která by jinak byla jen sotva obhajitelná. Důmyslně zřetězené spáry zadlužování ruku v ruce se zvnitřněním viny a mantrou o osobním selhání navíc spolehlivě dusí možnost jakéhokoliv účinného vzdoru vůči zásadnímu mocenskému nepoměru mezi věřiteli a dlužníky. Úměrný růst úrokových sazeb mezitím neúprosně sžírá možnosti svobodné volby, čas i budoucnost každého postiženého jedince a předmětem takového způsobu vládnutí tak je – jak pro změnu tvrdí italský sociolog Maurizio Lazzarato – v konečném důsledku samotná lidská subjektivita. Široká paleta finančních technik od mikropůjček až po rozvojovou pomoc navíc výrazně mocenskému uspořádání vztahů napomáhá již v docela celospolečenském měřítku.

V tuzemském prostředí, ke kterému se výstava vztahuje, začaly být první soukromé exekutorské úřady zakládány již krátce po přelomu tisíciletí. Což mimo jiné značí, že se česká společnost po dlouhou dobu bez podobné instance obešla. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že mnohé nám geopoliticky blízké státy soukromé exekutorství často dokonce ani neznají. V České republice v mezičase z vymáhání dluhů rozkvetlo během dvou a půl dekády státem takřka neusměrňované a mezi jeho provozovateli mimořádně populární „podnikání v oblasti práva“.

Dopady takového stavu věci nechává na výstavě artikulovat umělec Tomáš Kajánek, jehož tři roky starý výstavní projekt nazvaný právě Exsecutio posloužil jako východisko celé expozice. Kostru Kajánkovy instalace v prostoru galerie Display tvoří zpovědi tří osob sdílejících vlastní hraniční zkušenost s exekučním procesem vycházející ze skutečných příběhů. Lehce hororový nádech příběhům dodává skutečnost, že jsou vyprávěny jakoby „ze záhrobí“, včetně popisu vlastní sebevraždy – strukturální násilí u nich totiž vyústilo až ve fatální rozhodnutí.
Vyprávění jsou doplněna sérií zarámovaných screenshotů obsahujících výňatky z diskusních fór, ale i mapování webových titulků souvisejících s děním okolo exekutorských úřadů. Mimo jiné jsme jejich prostřednictvím informováni o sběratelské činnosti šéfa největšího z nich, Roberta Runtáka. Dramaturgický celek blížící se svým uspořádáním spíše narativnímu filmu potom v závěrečné části galerie eskaluje v již vskutku explicitně hororovou sekvenci radikálně zhmotňující frustraci obsaženou ve zmíněných fórech.

Další ze zastoupených autorů, intermediální umělec Jakub Valenta, rozšiřuje expozici o sérii minimalistických videí. Díky nim se nám společně s anonymizovanými částmi úřednických tváří dostává pro změnu prohlášení, jimiž exekutoři a exekutorky obhajují svou praxi. Příznačně se přitom odkazují k „přirozeným“ danostem jako zdravý rozum a normální morálka, smysl pro pořádek a povinnost. Provedení právního úkonu je v nekonečné smyčce rámováno jako oprávněná, nevyhnutelná a zcela logická věc. V deklarativní uzel nakonec Valenta takový postoj symbolicky stahuje „všeříkajícím“ názvem Zákon je zákon.

Výstavní celek dotváří svým zásahem Kolektiv Prádelna (jehož členky jsou se společenským vyloučením důvěrně obeznámeny). Jejich instalace tvořena vyřazeným kancelářským nábytkem figuruje někde na pomezí výstavní architektury a samostatných objektů. Odkazuje přitom nejen k výše dotýkanému úřednickému odosobnění, ale v místech, kde je nábytek nahromaděn a zafóliován, i naopak k aktu jeho konfiskace. Kolektiv tak vtipným způsobem obrací logiku hry a poměr sil, když se symbolicky zmocňuje původně úřednického majetku a staví jej mimo provoz.

Kromě problematizování samotného exekutorského byznysu coby společensky krajně toxického jevu načrtává výstava hned v několika rovinách ještě jeden mimořádně pozoruhodný fenomén. Tím je možná až překvapivě dynamické prolínání světa exekucí s prostředím výtvarného umění. To se rozprostírá od (často cíleným způsobem špatně naceněných) zabavených děl v rámci exekučních řízení a jejich následných dražeb až po stamilionové umělecké sbírky úřednických bossů. Tzv. artwashing, neboli zjednodušeně řečeno „praní“ morálně sporných finančních zdrojů skrze investice do umění, se potom poměrně přirozeně stává terčem kritiky ze strany angažovanějšího autorstva. Sám Robert Runták se mezitím na obrazovkách (často veřejnoprávních) médií pravidelně zjevuje právě coby oduševnělý, kultivovaný znalec umění, jehož sběratelská a galerijní činnost podporující mladé výtvarníky skýtá bezmála samaritánský rozměr (v této souvislosti nezůstává bez zajímavosti, že na mediálním obrazu exekutorů začal Runták systematicky pracovat již bezprostředně po svém vstupu do příslušného byznysu). Logickou, avšak trpce ironickou okolností zůstává, že v roli prostředníků k zušlechtění a mravnímu povýšení „podnikatele v oblasti práva“ vystupují v tomto náčrtu umělci a umělkyně, jejichž tvorba je „pouze“ prosta zjevné kritičnosti a kteří jsou vůči původu Runtákových peněz více či méně proklamativním způsobem lhostejní (nebo jej, v ještě ironičtějším případě, přehlížejí pro vlastní tíživou finanční situaci).

Díla zastoupená na výstavě tak představují důležitou snahu o vykročení z tohoto bludného soukolí, zatímco předjímají morbidně naléhavou otázku, zda je zákon zachování násilí vůbec možné porušit a jestli na konci každého takového snažení nemusí nutně stát poprava.

Tomáš Kajánek, Kolektiv Prádelna, Jakub Valenta / Zákon zachování násilí / kurátor: Vojtěch Märc / Display / Praha / 17. 4. – 9. 6. 2024


Foto: Michal Hančovský, Display