Překročit automatické mlýny chyb

Od okamžiku, kdy GAMPA – Galerie města Pardubic oficiálně vstoupila na mapu tuzemských výstavních institucí, uplynulo již dvanáct let. To v daném kontextu představuje poměrně obstojný čas a GAMPA za tu dobu skutečně urazila pozoruhodnou cestu. Na jejím konci stojí velmi solidní jméno – a to nejen u odborné, ale i laické veřejnosti. Přesto důvodem, pro nějž byla v posledních měsících galerie diskutována zdaleka nejvíce, zůstává její loňské stěhování z dlouho obývaných prostor zrekonstruované barokní sýpky na Příhrádku do areálu čerstvě (a jak už to tak bývá, dost nákladně) zrekonstruovaného areálu Automatických mlýnů. Svodem intenzivní výměny názorů, jež přibližně před rokem nabobtnala až do téměř bezpříkladných rozměrů, se stalo především architektonické pojednání zmíněného nového sídla. Mnohé bylo vyřčeno, leccos napsáno, žár vyhraněné názorové výměny postupně zchladl do pár doutnajících glos, a na začátku listopadu letošního roku GAMPA ve svém novém sídle slavnostně otevřela již čtvrtou výstavu. A jak se lze během jejího navštívení záhy přesvědčit, k otázce zabydlení se na nové adrese galerie přistoupila originálním a podnětným způsobem.

Název výstavy Chyba není omyl omylem rozhodně zvolen není. Rozmanitými způsoby totiž rozvíjí výchozí předpoklad celého projektu, a sice že chyba nemusí (obzvláště v uměleckém prostředí) zákonitě znamenat selhání, ale může být i vítaným prostředkem k přehodnocení dosavadních pořádků, nebo dokonce stavem hodným rozvinutí. V drobné doprovodné brožurce k výstavě se můžeme dočíst následující: „Galerie v architektonickém smyslu je místnost, jejíž délka je mnohonásobně větší než šířka. Do galerie se vstupuje galerií.“ Ke vstoupení do nové expozice jsme pobídnuti prostřednictvím neotřelého architektonického výstavního řešení. To má podobu aranžované chodby opatřené charakteristickým vzorkovaným nátěrem dobře známým z nejednoho předrevolučního domovního interiéru. Skrze pootevřené dveře s rohožkou a klíči pohupujícími se v zámku ústí chodba do samotného výstavního prostoru. Vjem, jenž po překročení prahu následuje, je snad z ještě důvěrnějších – sedací souprava (mimochodem získána z vyřazeného nábytku) navozující specifický bytový odér, konferenční stolek, jehož skleněná plocha je osazena nepřetržitě doplňovanými miskami arašídů a povalujícími se magazíny s TV programem. Naproti kompletu stojí stěna obýváku, do níž je vsazena vždy zapnutá televize. Již tato úvodní část přitom dobře znázorňuje povahu celého výstavního celku, který lavíruje někde na pomezí asambláže, volně prostupné scénografie, důmyslného utváření situací a v neposlední řadě také žité skutečnosti.

Přestože galerijní uspořádání působí vskutku netradičně a oproti očekávání je poněkud vychýlen i divácký režim (což lze ovšem považovat za obratnou práci se skutečností, že do galerie tak trochu ukryté v rozsáhlém, a nikoliv zcela přehledném architektonickém komplexu nakonec vkročí nejedna návštěvnická noha tak trochu omylem), lze při bližším ohledání „odhalit“ i jednotlivé umělecké artefakty. Na zmíněné obrazovce kupříkladu běží ve smyčce reportáž, kterou má na svědomí platforma Tuke.TV. Ta již od roku 2019 funguje jako internetová televize tvořící obsah (nejen) o romské kultuře a společnosti. Hlavního hrdinu krátkého videa, jímž je kolektiv na výstavě zastoupen, představuje teplický tatér romského původu Alex Džurko, který od loňského roku uskutečňuje vpravdě pozoruhodný projekt. Zájemcům z řad bývalých příslušníků ultrapravicové scény totiž zdarma přetetovává motivy odkazující k (neo)nacistické symbolice. Džurkovo radikálně vstřícné gesto rázně demonstruje jednu ze základních myšlenek celoročního galerijního projektu (jehož je samotná výstava závěrečným vyústěním) – tedy že chybu není vždy nutno vnímat jako signál k rezolutnímu zavrhnutí stávající cesty, ale rovněž coby podnět k jejímu přehodnocení a dalšímu směřování, jež je obohaceno právě o takovou revizi.
Dvojicí soch je na výstavě zastoupen mladý autor Heřman Hůrka. Jeho příspěvek v sobě nese jistou potměšilost, jež je vlastní nejen autorově tvorbě obecně, ale prostupuje víceméně celou galerijní expozici. Oba Hůrkou vytvořené objekty vykazují totožné tvarosloví, ale dramaticky odlišné měřítko. Způsob jejich instalace přitom úsměvným způsobem podrývá standardní výstavní postupy. První z objektů se doslova kymácí hned vedle již vzpomínané pohovky, zatímco svou velikostí i výrazně vratkým působením značně znesnadňuje průchod okolo. Druhý je pro změnu úsměvným způsobem vpasován přímo mezi poličky uvnitř obývací stěny. Kvůli tomu, že svým rozměrem mezeru mezi poličkami přesahuje, prostupuje dílo skrze vyřízlou díru jednou z nich a hravě se tak vzpírá předem daným kategoriím a rozměrům, které symbolicky i materiálně narušuje. Za samotnou stěnou je potom ukryta další intervence, protentokrát z dílny Lucie Fryčové. Autorka v zákulisním prostoru navozujícím dojem skladiště rozmístila množství malířských stojanů, zatímco z ukrytého reproduktoru se ozývají útržky učitelského kárání, které je mnohému návštěvnictvu dobře známé z výuk výtvarných předmětů. Sama autorka pak audiokoláž vykresluje coby „drásavě, věcně a civilně zachycené“ vzpomínky na vlastní zkušenost z nejmenované střední umělecké školy. V meziprostoru vedle „obýváku“ se před prosklenou stěnou, nasměrován čelem k nádvoří areálu, nachází ještě jeden výstavní objekt – tkaná textilie od uměleckého tandemu Kateřina Konvalinová a Jiří Žák zobrazující stylizovaný plán města Pardubic. Jako materiál dvojici posloužila odpadní ovčí vlna za běžných okolností končící na hnojištích. Autorský pár nejenže jí prostřednictvím svého počinu vdechnul druhý život, ale rovněž ponechal dílo záměrně nedokončené tak, aby k jeho dalším podobám mohlo během tvůrčích dílen přispět i návštěvnictvo.

Z pomyslného obývacího pokoje je možné se přesunout do další části expozice, tentokrát pro změnu připomínající interiér pizzerie. Nejednalo by se ovšem o tento žoviální výstavní projekt, aby se mezi drobnými stolky s typickým červeno-bíle károvaným ubrusem neukrývala nějaká ta rozvernost. Místo menu si návštěvnictvo může u stolu číst soudobou českou poezii, na každém ze stolků je umístěn stojánek s básní mladé tuzemské autorky či autora. Podvratný rozměr neschází i relativně nenápadné, o to však důmyslnější práci Šimona Rychlíka, jíž si lze povšimnout přímo nad restauračními stolky. Série fotografií zhotovená a aranžovaná způsobem, který je z prostředí bister a kaváren dobře znám – minimalistické černobílé provedení opatřené skleněnou plochou a tenkým černým rámem –, začne po chvíli pozorování vykazovat povědomý motiv. Je jím pro areál Automatických mlýnů tolik typické, prakticky všudypřítomné neomítnuté cihlové zdivo. Všechny Rychlíkovy snímky jsou totiž pořízeny v nejrozličnějších zákulisních koutech komplexu. Autor tak svým částečně sebereferenčním dílem důvtipně dokonává bonmot jednoho z vystavujících na první „mlýnské“ expozici, jenž měl údajně prohlásit, že na cihlových zdech galerijního interiéru zákonitě působí jakékoliv umění jako „fotky někde v restauraci“. Samotná galerijní pizzerie (během doprovodného programu uváděná skutečně do provozu) potom sehrála roli i ve výmluvně anekdotickém okamžiku z vernisáže. Na něm se příchozím servírovala čerstvě upečená pizza, když se ji však přítomní strávníci jali platit, nastalo všeobecné zmatení. Na skutečnost, že je zdarma, téměř všichni přítomní odmítali přistoupit, a neochvějně si stáli za tím, že se musí jednat o jakýsi omyl. Od stolku pizzerie je také ještě možné pohodlně zhlédnout exkluzivní epizodu internetového pořadu Ruka ruku mumyje z dílny kolektivu Artyčok.TV. Podobně jako některá další přítomná díla, vznikla i ona speciálně k příležitosti tohoto výstavního projektu.

Z aranžovaných obývacích a restauračních prostor navozujících až jakousi sitcomovou atmosféru přechází výstava Chyba není omyl nenuceným a plynulým způsobem opět v jakousi semirealitu edukačního ateliéru. Jak je skutečně v případě GAMPY dobrým zvykem, podstatnou část výstavního celku tvoří doprovodný program, který je plnohodnotnou součástí výstavy. Na výstavním programu se tak v různých fázích jeho průběhu podílejí také multimediální tvůrkyně Judith Navratil nebo kolektivy Domácí umění, A to je zakázáno či D’epog. Především je ale skrze nejrůznější události zvána ke spoluúčasti veřejnost, přičemž je tak činěno se zvláštním zřetelem na společensky znevýhodňované komunity a takové skupiny obyvatel, jejichž způsob fungování je, máme-li parafrázovat průvodní text výstavy, z různých pozic bohužel považován za chybný či omylný.

Ústřední námět, totiž přijetí chyby a tvůrčí práci s ní, sice kurátorská trojice ohledává ze značně různorodých stran, výsledek však spíš než pocit rozpačité nesoudržnosti budí dojem vrstevnatého, ale stále dostředivého manifestu. V jeho jádru je jako hodnotové zřídlo hýčkána v úvodu kurátorského textu naznačená výchozí teze: v umění jako v jedné z velmi mála lidských činností nemusí výskyt chyby znamenat projev nesprávnosti hodný zavržení a nutnost zcela jiného postupu, ale naopak podnět k rozvinutí takového momentu v novou hodnotu. Fakt, že samotná chyba jako tvůrčí motiv se v umělecké praxi přece jen už nějakou tu dekádu objevuje, potom projekt přesahuje právě prostřednictvím zmíněného zaměření se na systematicky znevýhodňované skupiny. Dokazuje tak, že konstruktivního nakládání s chybou je umění schopno i v rovině společenské. Za rozhodně inspirativní lze považovat i (sebe)kritický postoj, který GAMPA skrze svou aktuální výstavu zaujala k problematické povaze svých vlastních prostor. Rovněž díky sdílení vnitřních pochybností, ale i kroků, jež lze označit za chybné, dokáže instituce působit jako přirozený organismus schopný v rámci fungování účinně přehodnocovat své vnitřní mechanismy.

S vědomím, že několik dopoledních hodin strávených v galerii zdaleka nepokrývá rozpětí celého projektu, nakonec opouštím areál pardubických Automatických mlýnů a pozvolna se vydávám na vlak. Kvůli kombinaci vlastní liknavosti a chabého smyslu pro orientaci však na perón nakonec dobíhám několik vteřin poté, co jej vlaková souprava směr Praha opustila. Po sprásknutí rukou a krátkém zaláteření se tak rozhoduji pro prohlídku nádražního okolí. Brzy jej nakonec shledávám nečekaně půvabným a zálibně se v něm bez jasného cíle potuluji… Chyba zkrátka opravdu pokaždé není omyl…

Lucie Fryčová, Heřman Hůrka, Kateřina Konvalinová, Jiří Žák, Elena Pecenová, Šimon Rychlik; kolektivy Domácí umění, Artyčok.TV, TV Páteř, Tuke.TV / Chyba není omyl / kurátorský tým: Vojtěch Novák, Šárka Zahálková, Dorota Václavíková / GAMPA – Galerie města Pardubic / 2. 11. 2024 – 2. 3. 2025.

Foto: Marie Matula Sieber