O síle vysílených

Když se před několika měsíci na veřejnosti objevila zpráva o plánovaném uzavření ostravského kulturního centra Bauhaus, v němž již sedmým rokem působí tamní galerie PLATO, začala se mi na mysl neodbytně vkrádat následující myšlenka: Neuzavírá se (a brzy nezbourá) pouze fyzický prostor, ale především prostor symbolický, významový. Jak je uvedeno v prohlášení doprovázející petici za jeho zachování, „Bauhaus se díky svým aktivitám stal oceňovaným komunitním centrem a ukázkovým příkladem, jak smysluplně oživit brownfield“. Skutečnost, že takové místo z mapy Ostravy nadobro zmizí, se jeví ještě problematičtější vzhledem k dlouhodobému odlivu mladých lidí z regionu. Kauza ostravského Bauhausu je přitom „jen“ dalším bolavým střípkem, jenž zapadá do mozaiky tříštivého tuzemského trendu uzavírání komunitně orientovaných kulturních prostor. Připomeňme, že jen v uplynulém roce došlo k praktickému ukončení provozu žižkovského centra Prostor39, podobně zásadnímu zredukování aktivit brněnského kina Scala nebo (přinejmenším dočasnému) konci multižánrového festivalu Luhovaný Vincent v jihomoravských Luhačovicích (v tomto kontextu nelze nepřipomenout ještě drastičtější situaci, které v současnosti čelí bratislavská Kunsthalle).

A právě v čase vzrůstajícího zmaru na poli podmínek české, především nezávislé kultury může být zajímavé podívat se na publikaci Forces of Art s příznačným podtitulem Perspectives from a Changing World. Kniha vyšla před třemi lety ve vlivném nizozemském vydavatelství Valiz coby závěrečný výstup dvouletého výzkumného projektu. Ten si vytyčil za cíl prozkoumat možnosti a způsoby, jakými umění, zejména potom umělecké a kulturní organizace, posiluje postavení lidí, komunit, ale i celých společenství. Řeč je nejen o výtvarném velebení míst, ve kterých dané iniciativy působí, ale i o vzdělávání tamních obyvatel, možnostech se přímo umělecky realizovat a také o zprostředkovávání nových úhlů pohledu na společenské pořádky.

Publikace představuje v rámci současného uvažování o vlivu umění na občanskou společnost a možné změny s tím spojené skutečně vrstevnatý a mnohohlasý soubor. Jeho součástí je devětatřicet sociologicky laděných případových studií situovaných převážně mimo oblast geopolitických center, tedy z oblastí v knize příznačně nazvaných Majority World Countries. Toto pojmenování lze přitom považovat za obratné překlopení obvykle užívané, nepříliš vhodné rétorické figury „Třetí svět“. Bloky studií jsou prokládány kulturněteoretickými eseji, to vše je pak rámováno dekolonizačním smýšlením. Za zmínku stojí, že mohutná teoretická opora čítá kromě odkazů na již dobře známá jména západního levicového kánonu – jako Bruno Latour, Pierre Bourdieu nebo Jacques Rancière – také osobnosti z již zmiňovaných Majority World Countries: například text brazilské psychoanalytičky Suely Rolnik nebo bolivijské intelektuálky Silvie Rivery Cusicanqui.

Všechny zmíněné studie byly uskutečňovány na pozadí rostoucího vlivu tržního fundamentalismu, neoliberalismu a populismu, tedy podmínek nezávislé kultuře spíše nepřejících. Ve stejný okamžik je ovšem pro sledované dekády příznačný i soustavný růst filantropické podpory a obecně opětovný rozmach umělecko-společenských kolektivů a platforem. Za dosavadní vrchol institucionálního přijetí a zdůraznění jejich významu lze přitom považovat zatím poslední, patnáctou kasselskou documentu, která se v roce 2022 věnovala právě uměleckým komunitám.

Směsici v knize diskutovaných projektů, organizací, platforem a iniciativ spojuje při vší její rozmanitosti jeden společný jmenovatel, a tím je ambice proměnit svět okolo sebe k lepšímu prostřednictvím kulturních aktivit.

Jakou výpověď kniha ale nakonec předkládá? Jsou umělecké iniciativy skutečně schopny měnit svět k lepšímu? Do jaké míry je vůbec důležité o tom pojednávat? A jakým způsobem by se to vůbec mělo dít?
S přihlédnutím ke kulturním, politickým a společenským kontextům, ve kterých se reflektované projekty uskutečňovaly – od Indonésie přes Senegal a Bolívii až po Sýrii –, se nabízené srovnání s českým prostředím jeví jako poněkud vratké. Přesto některé okamžiky zmíněné v knize vykazují až pozoruhodnou podobnost s realitou tuzemského provozu. Například když anonymizovaný kulturní pracovník působící v egyptské Káhiře popisuje bizarní propast mezi tím, jak své projekty představuje v grantových žádostech, a tím, jakou podobu na sebe potom reálně berou, anebo když líčí ochromující frustraci z nekonečného řetězce evaluací. Vysilující byrokracie spojená s nevhodně nastavenými dotačními systémy však zdaleka není jedinou překážkou, jež je v knize jmenována.

V návaznosti na rozmanitá milieu to mohou být i vyostřené politické represe, což se stalo například ugandské nadaci Babishai Niwe Poetry Foundation podporující africké queer básnířstvo a opakovaně tak narážející na tamní silně homofobní právní systém. Také se však může jednat o prostou nemožnost disponovat fyzickým prostorem, což je pro změnu případ umělecké platformy Group 705 působící v kyrgyzském Biškeku. Pod nánosem vyhaslého popela mnohých snažení přeci jen pár plamínků naděje stále doutná. Za všechny uveďme indonéské kolektivy ruangrupa nebo kamerunskou organizaci Doual’art. Prvně zmiňovaný subjekt pro schopnost vnést nové úhly pohledu do celosvětového uměleckého diskurzu, druhý naopak díky soustavnému zkvalitňování veřejného prostoru v místě svého působiště, největšího města rovníkového státu.

Přidruženou otázkou také zůstává, jakou podobu by na sebe (re)prezentace umělecko-společenských organizací vlastně měly brát. Přestože kniha řeší především jiné než estetické rozměry umělecké činnosti, považuji za podstatné se zastavit také u toho, jakým způsobem byla navržena. Při nezanedbatelném rozsahu knihy byla zvolena výrazně strohá a úsporná forma s citelně omezeným množstvím obrazového materiálu. Ten spočívá téměř výlučně v nemnoha drobných černobílých snímcích, přičemž barevného doprovodu se čtenářstvo dočká až v závěrečném souhrnu.

Jako by ona skromná odměna v podobě pár barevných stran následující stovky stran hutného textu nakonec metaforicky odrážela častý nepoměr vynaloženého úsilí do provozu nezávislých kulturních subjektů a míry kýženého účinku.

I přes všechny výše zmíněné výhrady mohou v rámci veřejné debaty o potenciálu uměleckých iniciativ měnit svět k lepšímu zůstat Forces of Art neopomenutelným a důležitým příspěvkem. A to nakonec právě pro svou objemnost, šíři záběru i erudici.

Nejvýraznější povzdechnutí tak nakonec nemíří ke kvalitám samotné knihy, ale k mírně ironickým okolnostem samotného vzniku recenze. K čemu nám je recenzování dalšího titulu přetřásajícího výraz komunita a velebícího význam jejich fungování, když tak činíme v až učebnicově prekarizovaných, izolujících podmínkách české kulturní publicistiky? V čem je potom takové schéma odlišné například od výstav či konferencí o nerůstu uskutečňovaných za přítomnosti příkladně růstových praktik stále ještě často svírajících tuzemský galerijní či festivalový provoz? Smysluplnost dalšího vnášení problematik komunitního fungování do veřejné umělecké rozpravy nebude naplněna, dokud jej nebudeme doprovázet debatou o krajně nekomunitních podmínkách tuzemského psaní o kultuře.

Carin Kuoni, Jordi Baltà Portolés, Nora N. Khan & Serubiri Moses (eds.), Forces of Art. Perspective from a Changing World, Valiz, Amsterdam 2020, 456 stran.


Foto: Valiz a ArtMapa