Dobře načasovaná monografie

Nakladatelství BiggBoss vydalo monografii Vladimíra Ambroze, editovanou historikem a teoretikem umění Tomášem Pospiszylem. Podle Jany Písaříkové kniha dobře poslouží jako odborný vhled do umělcovy tvorby a zároveň doplní chybějící dílky do historie česko-slovenských dějin akčního umění. „Co je na tomto počinu veskrze dobrou zprávou, je skutečnost, že Ambrozova tvorba rozšiřuje povědomí o akčním umění 70. let o další segment. Dokládá, že tohle desetiletí akčního umění známé především prostřednictvím několika ikonických fotografií bylo mnohem pestřejší a obsažnější, než jak se prostřednictvím teoretické reflexe jevilo ještě několik let nazpátek.“

Dobře načasovaná monografie

Akce Vladimíra Ambroze realizované v letech 1974 až 1981 tvoří jeden z dílů mozaiky akčního umění 70. Let. Dekáda, která byla ještě donedávna spojována zejména s tvorbou Petra Štembery, Jana Mlčocha, Karla Millera a Jiřího Kovandy, se tak rozrůstá o dalšího adepta. Za souputníka prvních tří zmíněných autorů bychom jej mohli považovat i z toho důvodu, že se na počátku 80. let jako umělec odmlčel. Lépe řečeno, svůj zájem o akci, koncept a projektové umění přeorientoval směrem k užité tvorbě v oblasti designu interiérů a nábytku. Na rozdíl od pražské čtyřky ovšem nebyla jeho tvorba doposud odborně reflektována. Důvodem byl samotný postoj autora, který ji přestal považovat za důležitou. Sám se k ní nyní ovšem vrací, a nutno podotknout, že vydání této publikace nemohl načasovat lépe.

Akčnímu umění a umění 70. let obecně je nyní – minimálně v rámci odborné komunity – věnována nebývalá pozornost. Monografii vydal v nakladatelství BiggBoss. Běžně bychom si tuto platformu orientovanou na rapovou scénu a mapování subkultur prostřednictvím projektu Kmeny s uměleckou monografií nespojili. Pravděpodobně jí ale může poskytnout vykročení mimo běžnou cílovou skupinu čtenářů a snad z ní učinit předmět zájmu fanoušků Bigbosse a životního stylu, který se snaží reprezentovat. Představa adolescentova ztotožnění se s akcemi Ambroze, které vybočují mimo šeď 70. let je vlastně velmi sympatická. Zatímco značka Bigboss tak knize zajišťuje možnost popularity, odbornost celého počinu by mělo zastřešit jméno editora knihy, teoretika umění Tomáše Pospiszyla.

Vladimír Ambroz, Highway, 1978, černobílá fotografie, záznam akce. Foto: Marie Kratochvílová

Samotná monografie je vcelku logicky dělena do tří částí. V první se prezentuje autorovo portfolio. Z chronologicky řazených akcí zaujme například CAR (únor, 1977): mezi starou škodovkou a žigulíkem parkuje – na pneumatikách ukřižovaný – Vladimír Ambroz. Do roku 1981 je potom datována dle mého nejsilnější autorova realizace – tzv. TV piece (1981) – poukazující na médium televize jako na nástroj zpasivnění člověka. Jde o ironické gesto, v němž autor čelí dobové propagandě a nesmyslnosti televizního vysílání v celé jeho délce (televize tehdy vysílala asi 16 hodin denně).

Druhá část postavená na textu editora trpí mírným „nešvarem“: až do podkapitoly Důvody a okolnosti činnosti jednostranně přebírá Ambrozův obraz sama sebe. Kdyby tato textová část přiznávala, že se zakládá na osobní autorově výpovědi (vyprávěná v ich formě nebo prezentovaná formou rozhovoru), působila by mnohem autentičtěji. K Pospiszylovu textu bych rovněž měla jednu faktickou námitku: instalace Bílý prostor v bílém prostoru byla trojicí slovenských výtvarníků (Filko–Laky–Zavarsky) uskutečněna 18. 2. 1974, nikoliv blíže neznámého data roku 1973.

Naopak skvělá je kapitola věnovaná vztahu živé akce a videa, vztažená k setkání performerů Mediaman (a ateliéru Jana Uhra, 1980, za aktivní účasti M. Kozelky, M. Kratochvílové, V. Ambroze, P. Štembery). Tento de facto komorní festival akčního umění se stal místem posledního veřejného vystoupení Petra Štembery. Navíc byl jednou z prvních akcí, která pracovala – i když v limitovaném rozsahu – s živým video-přenosem.

Celek knihy potom završuje příloha, v níž své vzpomínkové texty publikovali Pavel Büchler a Petr Štembera. Ambroz ji ještě doplňuje o stručné představení osobností (zachycených na publikovaných fotografiích nebo tyto fotografie pořizujících). Defiluje v ní celá řada zajímavých postav brněnské neoficiální scény tehdejších let. Za všechny zmiňme alespoň Miloslava Sonnyho Halase, stále nedoceněného autora akcí a happeningů, nebo Jana Zuziaka, tvůrce mail-artového projektu: fiktivní a svobodné země Zuziland. Právě tato příloha nejlépe postihuje to, kam autor s celou monografií pravděpodobně mířil: k představení své tvorby v rámci umělecké komunity 70. let jako celku se snahou o zasazení jejího genia loci do širších souvislostí. Její ambicí tak snad není a ani nemůže být potvrzení umělecké kvality Ambrozových akcí.

Posouzení kvality performancí s tak velkým časovým odstupem, s přerušením kontinuity jak jejich vývoje, tak především teoretické reflexe nemůže být záležitostí jedné knihy. Navíc ani zmiňovaná dobová reflexe v mezinárodním časopise Flashart není – díky své fragmentárnosti – tím, co by mohlo svědčit o kvalitě autorovy tvorby, protože je prakticky nemožné posoudit, do jaké míry byla výsledkem šťastné souhry náhod nebo odrazem autorova tehdejšího odhodlání a zájmu se umění skutečně intenzivně věnovat. Co je na tomto počinu veskrze dobrou zprávou, je skutečnost, že Ambrozova tvorba rozšiřuje povědomí o akčním umění 70. let o další segment. Dokládá, že tohle desetiletí akčního umění známé především prostřednictvím několika ikonických fotografií bylo mnohem pestřejší a obsažnější, než jak se prostřednictvím teoretické reflexe jevilo ještě několik let nazpátek. Na deformaci historického obrazu akčního umění nesou ve velké míře vinu i sbírkotvorné instituce, které ve své akviziční politice tuto oblast dlouhodobě ignorovaly. Na své odborné zhodnocení Ambrozova tvorba tak i nadále čeká a doufejme, že se uskuteční prostřednictvím kritického aparátu výstav, uměleckých rekonstrukcí a podrobnějšího výzkumu.

Tomáš Pospiszyl, Vladimír Ambroz: Akce/Action, BiggBoss, Praha 2017, 228 s., 599 Kč.

Foto publikace: Bohouš Pospíšil