Letem konceptem

V bratislavskom tranzite prebehla výstava Spoločné posedenie – Paralelné chronológie zhôd okolností vo východnej Európe zameraná na akčné konceptuálne umenie vo východnej Európe v prepojení s jeho archivovaním. Jana Písaříková vo svojom komentári kladne hodnotí najmä snahu výstavy o prehĺbenie medzinárodnej diskusie a absenciu snahy prezentovať originálne artefakty, ktoré sa v tomto prípade stávajú nepodstatné.

V roce 2008 vznikl v maďarském Tranzitu projekt Parallel Chronologies: an Archive of East European Exhibitions. Jeho dlouhodobým smyslem je pomocí archivní dokumentace, současné a dobové literatury shromažďovat materiál o výstavách, uměleckých akcích a událostech, které formovaly neoavantgardní umělecké aktivity v zemích s totalitními režimy východní a střední Evropy.

Samotné soustředění projektu na historii výstav je v něm strategií, jak lépe pochopit propojení regionálních scén s mezinárodními trendy a hnutími a jak zároveň nahlédnout na dynamiku proměn umělecké praxe i jejího politického a společenského vlivu.

Paralelní chronologie jsou tak v mnohém typickou ukázkou posunu archivu k databázi. Nedisponují fyzickou archivní sbírkou. Spoléhají na externí dokumentační zdroje a jejich zveřejněním odhalují souvztažnosti mezi avantgardní uměleckou produkcí napříč různými zeměmi. Ačkoliv působí trochu nahodile ve své metodice i rozkolísaném rozsahu sdílených dokumentů, jejich předností zůstává snaha o prohlubování mezinárodní diskuze na dané téma.

Pokusem o dialog byla i výstava v bratislavské pobočce Tranzitu. Jak už její hlavní název Společné posezení napovídá, nesnažila se tolik o prezentaci originálů konceptuálně orientovaných děl. Podobně jako koncept 70. let samotný i ona spoléhala na práci s nepůvodností a mutliplikovatelností díla, ve které se originál stává prakticky nepodstatným.

Až na několik výjimek byly tři místnosti galerie zaplněny kopiemi archivních dokumentů, které držely pohromadě nejenom v tematických kategoriích, ale i díky chytře zvolené instalaci (navržené Petrou Feriancovou). Výstava – jako klíčové médium projektu Paralelní Chronologie – se tak i ve své živé praxi stala místem sdílení průzkumů východoevropského umění, prostorovou studií vedoucí nás topograficky napříč tématy, jež by obstála i jako názvy tří odborných knih: Mezinárodní střetnutí umělců – jak hovořit o východní Evropě, Metody historizace a Od lidového vzdělávání po demokratizaci umění: neoavantgardní umělec jako vychovatel lidu.

První kategorie obsahovala dokumentaci s příklady sympozií a uměleckých setkání mezi umělci východní a západní Evropy (například Gábor Bódy a Marcel Odenbach, Dialog mezi východem a západem, 1978, video 3’24) a zároveň nabízela pomyslnou chronologii vývoje a kritiky východoevropské konceptuální tvorby. Oba tyto segmenty byly potom subjektivně komentovány maďarským teoretikem konceptu a kurátorem Lászlo Bekem. Vůdčí figura neoavantgardního umění v Maďarsku 70. let k vystaveným dokumentům ručně vepsala své poznámky, čímž této části výstavy dala subjektivnější rozměr. Ten alespoň ve mně apeloval na potřebu odstupu od příliš vážně míněné snahy o historizaci konceptu.

O další uměleckou intervenci se postaral slovenský konceptualista Peter Bartoš. Po dobu osmi hodin jednoho dne (12. 12. 2016) vytvářel mapu obepínající stěny druhé místnosti galerie, zachycující autorovo putování Evropou na základě jeho vlastní osobní zkušenosti. Samotná mapa překvapuje svou přesností, včetně zachycení bílých míst (například okolí Krymu) – těch, jež autor nikdy sám nenavštívil, ale do mapy zanesl (snad v duchu svého konceptu: Je aj to čo nepoznám / je aj to čo nevidím, 1978).

Třetí místnost – a zároveň závěrečná kategorie – výstavy byla věnovaná uměleckým aktivitám, které vznikaly pod hlavičkou uměleckých center a amatérských kroužků. Je to kategorie snažící se podnítit tezi, že umění považované v rámci doktríny socialistického realismu za státem nepodporované ve skutečnosti bylo do státního mechanismu kulturních domů, center a spolků symbioticky vklíněno.

V rámci letního soustředění AMA výtvarníků (1984) například vznikla společná fotografie Lubomíra Ďurčeka. Ve skupině amatérských výtvarníků držících své realistické krajiny nás na první pohled zaujme Julius Koller se svým otazníkem nad hlavou. Mnoho dalších uměleckých aktivit a výstav bylo realizováno v rámci sítě Klubu mladých, společností přátel umění apod. napříč celým východoevropským prostorem (např: Orshi Drozdik: Akt / Model, 1977, fotodokumentace performance, Klub mladých umělců, Budapešť). V této místnosti se ovšem chronologie událostí rozpadá v generalizaci.

Z toho bych vyvozovala i potřebu jisté míry nedůvěry vůči pojmu "východoevropské umění". V rámci současné diskuze napříč sympozii mu hrozí nebezpečí, že se stane příliš obecným modelem, v jehož centru budou neustále opakované teze o umělecké sebe-archivaci a alternativních scénách bez přihlédnutí k podrobnější specifikaci situace v každé zemi zvlášť. Zdá se, že při jeho konstrukci je možná smysluplnější postupovat od lokálních scén k obecnějším závěrům a srovnáním, což se neobejde bez detailního archivního výzkumu a vůbec zpřístupnění těchto archivních dokumentů. Výstava Společné posezení je sympatická právě tím, že se snaží těchto obecných závěrů a témat vyvarovat a v síti vztahů předkládá jen ony tři dílčí a dobře vypointované okruhy.

Spoločné posedenie – Paralelné chronológie zhôd okolností vo východnej Európe / Autorky projektu: Zsuzsa László a Petra Feriancová / v spolupráci s: László Beke, Peter Bartoš, Ľubomír Ďurček, Daniel Grúň, Květa Fulierová, Mira Keratová, Rudolf Sikora / Diela, filmy a dokumenty: Peter Bartoš, László Beke, Gábor Bódy – Marcel Odenbach, Orshi Drozdik, Ľubomír Ďurček, Miklós Erdély, Petra Feriancová, Stano Filko, György Galántai, Group 143, Ágnes Háy, György Jovánovics, Július Koller, Anna Kutera, KwieKulik, Dóra Maurer, Gyula Pauer, Vladimír Popovič, Rudolf Sikora, Petr Štembera, Tamás Szentjóby, Endre Tót, Péter Türk, Jiří Valoch a ďalší / tranzit.sk, Beskydská 12, Bratislava / 13. 12. 2016 – 25. 2. 2017

Foto: Adam Šakový