Šepot nad konceptem
9. 3. 2018Recenze
V minulom roku sme mali možnosť vidieť hneď niekoľko výstavných projektov zameraných na prezentáciu domáceho aj zahraničného konceptuálneho umenia. Približne pred rokom prebiehala v priestore bratislavského tranzitu výstava Spoločné posedenie – Paralelné chronológie zhôd okolností vo východnej Európe zameraná na akčné konceptuálne umenie vo východnej Európe v prepojení s jeho archivovaním. Na výstavu časovo nadviazala retrospektíva Milana Adamčiaka v Slovenskej národnej galérii pod názvom Adamčiak Začni!. Potom nasledovali výstavy vo Fait Gallery – Milan Grygar Světlo, zvuk, pohyb a skupinová výstava ČS koncept 70. let. Po tomto konceptuálnom maratóne bola koncom roku štafeta predaná do Žiliny na výstavu Poézia a performancia. Východoeurópska perspektíva v Novej synagóge. Ďalšia pripravovaná výstava zameraná na konceptuálne umenia sa chystá v Košiciach. Jana Písaříková sa v recenzii na poslednú zo spomínaných výstav nevenuje jednotlivým dielam, ale pozerá sa na ňu viac cez celkové spoločné prvky, neakademické intuitívne členenie výstavy a architektúru, ktorá pripomína utopickú agoru, do ktorej sa môže divák zapojiť napríklad aj vďaka akcii Andrei Monastyrski KOPA tak, že v jednom z diel zanechá a v zošite zároveň zaarchivuje predmet, ktorý si sám zvolí a má momentálne vo "vrecku". Výstava potrvá do nedele 10. 3. 2018.
O poezii jinak
Jednou z nejvýmluvnějších, i když v podstatě velmi latentních složek výstavy v Nové synagoze v Žilině bylo její prostorové řešení. Ve středu kolosálního prostoru se nacházel vertikální panel, k němuž se ze všech stran sbíhaly další – ležící – fragmenty výstavních stěn. Architektura připomínající rozhozené kostky stavebnice, ruiny zaniklého města či snad utopickou agoru se stala vhodnou scénou pro nehierarchické ohledávání vztahů mezi poezií a performance, potažmo mezi slovem a konceptuálním uměním. Zároveň způsobila, že zpětně tuto výstavu vnímám jako sérii obrazů/poznámek.
Výstava byla věnovaná tématu, o jehož nosnosti svědčí nejenom množství autorů, kteří se jím od konce 60. let ve svých akcích a konceptech zabývali, ale také skutečnost, že se se stejnou intenzitou vyskytovalo napříč celou východní Evropou a potažmo celou globální scénou nového umění. Autoři jako Vlado Martek z Chorvatska, Bálint Szombathy z Maďarska, Ladislav Novák z České republiky, Lubomír Ďurček ze Slovenska, Ewa Partum z Polska, Lev Rubinstein z Ruska a mnozí další se přitom často zabývali podobnými problémy, aniž by věděli o svých kolezích v dalších zemích.
Individuální manifestace přitom byly zrovna tak aktuální jako kolektivní přístupy (např NSRD z Lotyška, Kolllektivnye deistviia z Ruska, OHO ze Slovinska), sjednocené skrze svoji snahu o extenzi jazyka poezie směrem k fyzickému gestu, sociální situaci, případně vstříc novým typům nosiče od fotografie, přes film, až k obrazu, instalaci a objektu. Zcela ve shodě s obecnými zákonitostmi konceptuální tvorby tak zároveň performance představovala nástroj, jak jinak hovořit o poezii, jak se stát meta-poezií.
Výstava se přitom nesnažila odkrýt dobové vztahy, které mezi jednotlivými autory existovaly, ani nevypovídala o politickém a sociálním kontextu, v němž díla vznikala. Prezentovaná díla byla naopak roztřízena na základě sedmi kategorií či teoretických konstruktů a konfrontovala je ve vzájemných setkáních a opozicích. Kategorie jako audio gesta, intervence do veřejného prostoru, kinematografická poezie, jazykové hry, tělesná poezie, performativní psaní a čtení, vytvářely pouze obecné rámce. Divák je tak mohl, ale také nemusel zohledňovat. Navíc toto synchronní čtení umožnilo ve výstavě vzájemně konfrontovat díla tvůrců napříč generacemi, od autorů narozených ve 40. letech až po generaci narozenou o třicet let později.
Je zvláštní, že vztahu mezi poezií a performancí šli převážně naproti autoři mající svá východiska ve vizuálním umění, zatímco těch, kteří přicházeli z literárních oblastí, bylo jen minimum. Například Lev Rubinstein začínal jako básník a Vlada Marteka k reflexi jazyka inspirovalo jeho zaměstnání knihovníka. Jako by kultura psaného slova a literatura obecně byly absolutní hodnotou, kterou většina jejich tvůrců nedokáže překročit.
Ačkoliv rozsah výstavy neumožňoval širší výběr autorů z jednotlivých zemí, za českou výtvarnou scénu mi ve výběru citelně chyběli Dalibor Chatrný, Karel Adamus, Jan Wojnar či J. H. Kocman. Přítomnost Jiřího Valocha mezi vystavujícím tvůrci byla očekáváná, ovšem překvapivým byl „výskyt“ Ladislava Nováka – navíc v jeho nepříliš známé poloze, a to v poloze performativní a fónické tvorby.
Stejně důležitá jako výstava bylo i sympozium. Přítomnost Vlada Marteka a Lva Rubinsteina posunula celý projekt do performativní polohy. Jeho účastníci měli možnost stát se součástí praktické demonstrace Rubinsteinovy "situační poezie". V publiku kolovaly karty s textem/básní/záznamem každodennosti a z aktu čtení se stal kolektivní prožitek postupného odhalování významu.
Performativita byla přítomná i v samotném prostoru výstavy. Jednotlivá videa se vzájemně překřikovala. Poezie se v nich přiblížila svému původnímu nosiči – živému přednesu. Zároveň byl divák v mnoha případech vybízen k různým typům interakce, od přeskupování částí objektů (Rima Gerlovina, Nebo – Peklo – Raj), přes prohlížení knihy (Ľubomír Ďurček, Pravda; Jaromír Typlt, Tramvestie), až po ulehnutí na zem.
Věřím že, výstava Poezie a performance umožnila mnoha z vystavených autorů vyjít z normativních kategorií, v nichž jsou jejich práce čteny v domácím teoretickém kontextu. Synchronní koncipování děl a jejich intuitivní členění do kategorií na základě formálních a intelektuálních podobností upozadilo akademismus, se kterým se k tomuto typu umění často nešťastně přistupuje ve snaze o jeho historizaci. Zásluhu na tom pravděpodobně má i kurátorský tým ve složení Tomáš Glanc, Daniel Grúň a Sabine Hänsgen, který vyšel jak z reflexe konceptuálního umění, tak z oblasti dějin a teorie literatury.
Poézia a performancia. Východoeurópska perspektíva / vystavující umělci: Milan Adamčiak, Pavel Arsenev, Babi Badalov, Bosch+Bosch (Attila Csernik, Slavko Matković, László Szalma), Collective Actions Group, Ľubomír Ďurček, Else Gabriel / Via Lewandowsky, Rimma Gerlovina, Tomislav Gotovac, Group of Six Artists, Bohumila Grögerová / Josef Hiršal, Gino Hahnemann, Václav Havel, Jörg Herold, Semyon Khanin (Orbita), Príbuzenstvo Moho (Zuzana Jasenková, Kristína Országhová, Magdaléna Scheryová), Dávid Koronczi, Katalin Ladik, Yuri Leiderman / Andrey Silvestrov, Vlado Martek, Andrei Monastyrski, Monogramista T.D, Ladislav Novák, Pavel Novotný, NSRD (Hardijs Lediņš, Juris Boiko, Imants Žodžiks), OHO Group (Nuša & Srečo Dragan, Naško Križnar), Boris Ondreička, Orange Alternative, Roman Osminkin, Ewa Partum, Bogdanka Poznanović, Dmitri Prigov, Lev Rubinstein, Nóra Ružičková / Marianna Mlynárčiková, Mladen Stilinović, Gabriele Stötzer, Tamás Szentjóby, Bálint Szombathy, Raša Todosijević, Jaromír Typlt, Jiří Valoch / kurátoři: Tomáš Glanc, Daniel Grúň, Sabine Hänsgen / Nová synagoga / kunsthalle Žilina / Žilina / Slovensko / 22. 12. 2017 – 10. 3. 2018
Foto: Peter Snadík
Jana Písaříková | Narozena 1984, působí jako kurátorka, teoretička umění, autorka krátkých novel a básní. Studuje v doktorském studiu na Fakultě výtvarných umění při VUT v Brně. Ve svém výzkumu se věnuje archivování a historické reflexi efemérních děl (performance art, umění pohyblivého obrazu). Společně s Andreou Vatulíkovou založila v roce 2010 asociaci Expanded performance. Kurátorství se věnuje od roku 2009 (Skříň Metthaw Barneyho, Galerie města Bratislavy, 2009; Bylo-Nebylo, Open Gallery Bratislava 2013, Alotrium, Galerie u Dobrého pastýře společně s Tomášem Hodboděm, dále kurátor v Galerii Aula FaVU VUT, dlouhodobá spolupráce s Galerií města Blanska). Od roku 2014 působí jako associate researcher v Rewind Archive, Dundee ve Skotsku.