Kladivo na umělce

Obecné zamyšlení nad - v poslední době diskutovaným - tématem umění a práce dovádí Janu Písaříkovou k recenzi výstavy Svět práce, kterou v Galerii TIC připravila Marika Kupková.

V nedávno publikovaném rozhovoru Jiří Kovanda projevil ostych nad označováním svých uměleckých aktivit slovem práce. Ta často evokuje nepoetickou, stereotypní činnost, vykonávanou z důvodu potřeby vlastní obživy. V případě umělců a intelektuálů je to s prací vždy komplikované. Často ji dělíme na tu, která nás alespoň nějak živí, a tu, kterou žijeme. Ovšem čím více nám spojení slov práce a umění zní jako oxymóron, tím více o něm také slyšíme. Zatímco v minulých staletích se umění nejdříve spojovalo se sakrální funkcí, později s buřiči, filozofy a pábiteli, nyní se porovnává s množinou otázek souvisejících s prací. Není divu. Slova jako zisk, projekt, objektivní měřitelnost pracovního výkonu se staly slovním arzenálem umělecké obce, aby tak obhájila svou samu o sobě nejistou existenci uvnitř vzdělávacích a ekonomických systémů. Výstava Svět práce v Galerii U Dobrého pastýře ovšem neusiluje o sebeobhajobu umělce před utilitární společností. Pojem práce v ní figuruje jako obecnější množina subtilnějších událostí souvisejících s procesem, metodologií a reflexí umělecké činnosti i se skutečností, že jakákoliv umělecká tvorba je konfrontována s bodem své absolutní svobody, ale i marnosti. “Jsou to jakési pohledy do zrcadla, které odráží naši touhu i skepsi vůči smysluplným činům,“ jak podotkla kurátorka Marika Kupková. Tenze mezi názvem a podnázvem výstavy (Live In Your Head) je přítomná i v samotném dialogu mezi díly a kurátorskou koncepcí. Plánek výstavy ve tvaru kladívka vyhotovený na zdi a stejnému tvaru přizpůsobený půdorys vytváří zvláštní druh totality. Pevnou a jasnou architekturu myšlenky. „Ve Španělštině je jedno slovo. Místo probudit se, říkáte recordarse, to znamená vzpomenout si na sama sebe.“ Cenkovo video jakoby v sobě mělo druh psychoanalytické síly, od sledování obrazu vede diváka k přehodnocení jeho vlastní existenciální pozice. Už už by se nám to i podařilo, jenže stále je zde onen vyšší kurátorský imperativ se svou jemnou ironií; svět práce! V případě Cenkova videa, podobně jako u instalace Kataríny Hládekové, cítíme, že onomu rozkazu chceme spíše uniknout do svého vnitřního vesmíru. Jenže prostorově se nacházíme uvnitř půdorysu, v centrální části kladiva, pevně sevřeni myšlenkou na práci. Podobně jako ve svých životech, kdy práce, nebo její nedostatek představuje všudypřítomnou konstantu.

Video Jana Šerých akcentuje stav denního snění. Pohyblivý obraz se skládá z abstraktních linií seřazených pod sebou, připomínajících bělítkem překrytý text na papíře. Jedná se o vizualizaci textu, na jehož psaní se pisatel nesoustředí. To, co vábí naši pozornost, je zvuk psacího stroje i další autentická audiální vrstva; melodický šum letní ulice, tam někde za okny dusné kanceláře. Šerých tak zviditelňuje zahálení jako nezbytnou součást jakékoliv tvorby. Při pohledu na video Zbyňka Baladrána jsem si z bůhví jakého důvodu vzpomněla na Charlese Bukowského a na jeho Psaní je nejlepší večírek. Práce umělce musí být činností, která jej bytostně těší. Zbyněk Baladrán se na mírně nihilistickém příběhu mouchy zabývá metodologií samotného psaní. V jeho videu existuje neviditelná postava spisovatele. Ten zapisuje, co vidí (mizerný život jedné mouchy), a viděné zároveň sděluje divákovi. Co je tedy realitou, co její interpretací, kdy se vidění spisovatele překrývá se světem a kdy tento svět vlastní imaginací dotváří? Zacyklenost Baladránova videa, ono propojení procesu psaní s aktem čtení ještě zesiluje statický záběr zachycující vystřihávání papírové spirály. Objekty Oldřicha Moryse a Dušana Zahoranského vycházejí vstříc kurátorské koncepci. Patrné je to zejména u dřevěných modelů rukodělného náčiní (nožík, matice, šroubovák) od Oldřicha Moryse. Nůž zpravidla vnímáme z hlediska jeho funkce (sekání, krájení, porcování), zde se ale ukazuje jen v podobě ideje, jako modelová realita, jako přízrak předobrazu z platónské jeskyně, z místa, kde každý předmět má svůj dokonalý vzor. Je v tom i druh (bez)moci umělecké činnosti, schopnost a nutnost vidět běžné věci mimo jejich praktický účel, ona nesmiřitelná nepraktičnost umění. Dušan Zahoranský prezentuje kovové válce se strojově vyhotoveným nápisem MANIFEST. Vedle tohoto ideologicky zatíženého monstrózního slova se skrývá ručně vyrytý drobný text autora o umění jako znakovém systému. Záleží na povaze diváka, zda se spokojí s povrchní rovinou manifestu, uměleckého trendu nebo sloganu, nebo zda bude hledat další poselství, vlastní definici umění. Zahoranského objekt umístěný v pomyslném středu rukojeti kladiva je do jisté míry kvintesencí celé výstavy. Z pohledu utilitární společnosti je umění podezřelou činností. Obzvlášť když má někdo tu drzost činnost umělce prohlašovat za plnohodnotnou práci - to už je téměř kacířství, které nevyvrátí ani sebelepší elaborát na téma měřitelnosti uměleckého výkonu. Jediné, co zachraňuje ty, kteří ještě neshořeli/nevyhořeli na hranici, je vnímání umění jako nezbytné součásti vlastního života.

______________________________________________________________

Dušan Zahoranský, Filip Cenek, Jan Šerých, Katarína Hládeková, Markéta Lisá a Lenka Vítková, Oldřich Morys, Zbyněk Baladrán, Zbyněk Mikeš: Svět práce / kurátorka: Marika Kupková / Galerie TIC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 18. 6. - 30. 7. 2014

______________________________________________________________

foto: Michaela Dvořáková