Emoční choreografie pohyblivého obrazu

Peggy Phelan, americká teoretička, performanci definuje jako okamžikovou přítomnost, tvrdí, že její podstatu nelze zcela zachytit a s jejím skončením zaniká i samotný akt. Tím pádem není možné performanci v tradičním slova smyslu reprodukovat. Výstava Unbound zkoumá povahu performance vytvořené právě pro zprostředkování prostřednictvím obrazového média. Mechanické zachycení je způsobem, jak znovu vytvořit něco, co je existenčně jedinečné, avšak toto zachycení a reprezentace jsou neoddělitelně spojeny s otázkou moci. Společným prvkem vystavených děl (od r. 1968 až po současnost) je pak zaměření se na tělesnost odmítnutí utlačovatelských ideologií, narušení historických narativů a rozvinutí konceptu identity. Na čtyři desítky videí se soustředí na propojení důrazu na autenticitu přítomnosti v performance s virtuálností obrazu a přináší otázky týkající se vztahu mezi performujícím subjektem a kamerou. Díla ukazují, že identita není nikdy úplně zobrazitelná, ačkoliv se o to videoart tak moc snaží.

P. Staff: Pure Means, 2021, dvoukanálové HD video, 4′37″, pohled do instalace UNBOUND, Julia Stoscheck Foundation Berlin. Foto: Alwin Lay.

(Ne)viditelnost

Kromě dokumentace živých performancí vytvořených přímo pro objektiv kamery představuje kurátorský výběr zkoumání současného obrazového ekosystému. Tento pohled nám ukazuje, jak se těla pohybují a interagují v rámci fyzického a digitálního prostoru. Vstup do výstavy nabízí krátké video Three Transitions (Peter Campus, 1973), které zobrazuje performera ve třech různých situacích, kdy zkoumá médium pohyblivého obrazu skrze použití základních filmových triků, jako jsou dvojexpozice, greenscreen a maskování. Postava se v každé situaci noří stále hlouběji do sebe, přičemž s každou transformací ničí svou předchozí podobu, až nakonec zapálí svůj vlastní obraz – tedy sebe sama.

Pro svou dvoukanálovou videoinstalaci Double Quadruple Etcetera Etcetera I & II (2013) požádala Sondra Perry umělce Dannyho Gilese a Joiriho Minayu, aby se po dobu třiceti sekund freneticky zmítali v rohu svého bíle vymalovaného studia, a oba je v této situaci natočila. Perry pak postprodukčně zrychlila pohyby performerů a editovala oba záběry ve Photoshopu tak, jako by šlo o digitální glitch. Identita performerů byla rozmazána a jediné, co z nich zůstalo, byly trajektorie pohybu a rozpoznatelné vlasy prozrazující, že se jedná o osoby afroamerického původu. Krátká opakující se smyčka obou kanálů působí podivně hypotonickým a znepokojujícím dojmem, přičemž se siluety performerů pohybují na pomezí nepostřehnutelnosti a nadměrné viditelnosti zároveň. Typické pro Perry je využití digitálních technologií k ohledávání toho, co nazývá „posunem identity“. Double Quadruple Etcetera Etcetera I & II používá performance k evokaci dehumanizujících efektů digitálních technologií, které uvězňují černá těla mezi dohledem a vymazáním.

mandla & Graham Clayton-Chance: as british as a watermelon, 2021, HD video, 28′30′′, pohled do instalace UNBOUND, Julia Stoscheck Foundation Berlin. Photo: Alwin Lay.

Násilí reprezentace

Velká část děl se věnuje koloniálnímu pohledu, který se s kamerovým vyobrazením pojí. Samotná technologie obrazového záznamu má inherentní schopnost hierarchizovat a objektivizovat subjekty před objektivem. Tento proces způsobuje, že dominantní pohled je často spojován s mocí a kontrolou, zatímco jinakost je podřízena a stereotypizována. To vede k reprodukci rasových předsudků a nerovností prostřednictvím vizuálního jazyka, který je vytvořen a interpretován ve prospěch privilegovaných skupin. Film As British as a Watermelon (Mandla Rae, 2021) pojednává o nemožnosti zrekonstruovat vzpomínky na traumatické dětství plné systémového rasismu a homofobie. Na ostře osvětleném jevišti je stůl, mikrofon na stojanu a na podlaze jsou rozmístěny vodní melouny a nože. Zimbabwský*á umělec*umělkyně se opírá o stůl a jedním z nožů sleduje obrysy svého těla, přičemž se zastavuje u jizvy na horní části paže, a střídavě vypráví osobní příběhy o migraci a azylu a o střetu britské angličtiny s ndebele, úředním jazykem Zimbabwe. Poté Rae začne vyřezávat a rozbíjet melouny. Klade otázky na spolehlivost paměti, roli biografie v tvorbě, otázky přežití, tíhu traumat a (ne)možnosti odpuštění. V black boxu, ve kterém je tento film promítán, se v pozadí nachází nasvícená vitrína. Fenomén spojování vodního melounu s rasistickými konotacemi má své kořeny v dlouhé historii rasového stereotypu a karikatury černochů, která byla propagována v Americe od občanské války až po období občanských práv v 60. letech 20. století. Meloun, jenž je využíván jako metafora pro identitární krizi spojenou s misreprezentací a rasistickým násilím, tu v reálném čase hnije za hlavami diváctva.

Právě téma útlaku a rasismu se výstavou prolíná nejen mezi různými patry, ale i napříč různými obdobími. Také umělkyně Howardena Pindell ve svém díle Free, White and 21 (1980) prostřednictvím rozhovoru předává své zkušenosti s rasově motivovaným násilím. Pindell vypráví o traumatických událostech, jež zažila v průběhu svého života, a během této performance se transformuje do role bělošské ženy s blond parukou, rudou rtěnkou a slunečními brýlemi. Toto alter ego systematicky podkopává Pindelliny výpovědi, označuje ji za paranoidní a zpochybňuje její zkušenosti. Tvrdí, že protože se jí samotné nic podobného nikdy nestalo, ta druhá Pindell si všechno jen vymýšlí.

Julien Creuzet, pohled do instalace UNBOUND, Julia Stoscheck Foundation Berlin. Foto: Alwin Lay.

Technologie ke společenské restrukturalizaci

Část výstavy otevírá diskusi o technologii samotné a revoluci v podobě zpřístupnění produkce pohyblivého obrazu: Tvorba videa se v 90. letech stala dostupnějším i pro socioekonomicky znevýhodněné menšiny, což ovlivnilo dynamiku také vytváření a zvýraznilo téma reprezentace. V humorně cynickém filmu The White to be Angry (Vaginal Davis, 1999) je protagonista, mladý skinhead z Los Angeles, sužován vlastními potlačenými queer touhami. V úvodní scéně sedí matka protagonisty v pokoji vyzdobeném vlajkami Konfederace a hákovými kříži, pojídá Doritos a pronáší rasistické tirády. Na stole leží noviny s tváří Timothyho McVeigha, extrémního pravičáka zodpovědného za bombový útok v Oklahoma City v roce 1995. V dalších scénách skinhead napadne mladého queer muže, ale vzápětí ho pozve k sobě domů. Později sbalí v gay baru dalšího skinheada a v napjaté atmosféře stěží potlačované homoerotiky oba sledují televizi. Vyprávění je přerušováno sekvencemi záběrů převzatých od renomovaných režisérů, jako jsou Woody Allen, Bruce LaBruce a Clive Barker. Tímto způsobem dochází k apropriaci a znovuzískání moci prostřednictvím použití materiálů od těch, kteří moc mají.

Akeem Smith, Social Cohesiveness, 2020, trojkanálová video instalace, 32′53″, pohled do instalace UNBOUND, Julia Stoscheck Foundation Berlin. Photo: Alwin Lay.

Rozsáhlý projekt Unbound: Performance as Rupture ukazuje vývoj videoperformance od šedesátých let po současnost. Ačkoliv nejsou díla na výstavě prezentována chronologicky, instalačně na sebe více méně navazují. S každou další místností se návštěvnictvu nabízí nový úhel pohledu na to, co vlastně videoperformance znamená, a samotné prostory berlínské Julia Stoschek Foundation určují pořadí, v jakém publikum díla zhlédne. Kurátorský koncept Lisy Long, týkající se konkrétních děl a emocí, které evokují, ale také rozsah a celková délka vystavených videí jsou vyčerpávající: Sama jsem musela galerii navštívit pětkrát. U filmu Social Cohesiveness (Akeem Smith, 2020) se mi udělalo dokonce nevolno, příhodně však následovalo odlehčené dílo Vaginal Davis, které předchozí místnost zase úspěšně vyrovnalo. Možná by se tak dalo nad touto výstavou uvažovat jako nad jednou velkou emoční choreografií, která vykresluje možnosti emancipace skrze médium pohyblivého obrazu jako náročnou, nikdy nekončící praxi.

Unbound: Performance as a Rupture / kurátorka: Lisa Long / Julia Stoschek Foundation / Berlín / 14. 9. 2023 – 28. 7. 2024