Esence Antonína Brindy v ulicích Opavy

Recenze projektu Antonína Brindy realizovaného v Galerii Cella v Opavě, se stala i seznámením s opavskými reáliemi a historií a aktivitami Bludného kamene, který za provozem galerie stojí: "Bludný kámen chce veškeré počiny v Celle a Hovornách provázat i s hudební scénou. Daná výzva je nejen signálem, že galerie se otevírá problematice vystavování tzv. nových médií, ale rovněž pronikání do veřejného prostoru a snaze oslovit širší veřejnost než doposud."

Prakticky ihned po vzniku v roce 1996 vyplnil Univerzitní klub - čajovna Bludný kámen chybějící prostor pro alternativní kulturu v Opavě. A to i díky tomu, že se od počátku soustřeďoval především na prezentaci současné vizuální tvorby a „experimentální“ hudbu s cílem hledat vzájemné souvislosti a přesahy zaběhnutých forem. Ačkoliv Bludný kámen v čele s Martinem Klimešem drží a rozvíjí vcelku jednotnou programovou linii, má za sebou výpovědi z užívaného prostoru i z pověření vést kulturní organizaci.

Zkušenosti z Klimešova desetiletého řízení městské galerie Domu umění (1999-2008) a následně Galerie Albertovec na Opavsku (2008-2009) ale dávaly tušit, že bloudění nebude trvat dlouho a v současnosti mimo zvukové performance, festivaly Pohyb-Zvuk-Prostor či Minimaraton elektronické hudby, založil a provozuje galerii Cella. Ta zahrnuje dvě menší klenuté místnosti v přízemí historického domu v Matiční ulici, tzv. Hovorny na Masarykově tř. 22 (fasáda budovy bývalé hlavní pošty) a dva výklenky po telefonních automatech v otevřeném městském prostoru.

Obě místa, vzdálená několik minut chůze, jsou vymezena k představování soudobých umělců (v loňském roce např. cyklus Body varu), kteří použitým médiem a obsahem narušuje určitým způsobem zažité situace a vztahy v politické nebo sociální rovině. Výstavní činnost pro léta 2014 a 2015 je vymezena jednoduše a úderně: akční umění – body art – happening – performance – video.

Vedení Celly se společně s kurátory rozhodlo změnit jednostranný přístup ve výběru a vyhlásili Otevřenou výzvu k výstavnímu projektu, v níž oslovují jednotlivce či skupiny k realizaci vlastního záměru, v případě zájmu i doprovodného programu. Vše se odvíjí v intencích akce během zahájení, otevírající výstavu, na které pak bude probíhat prezentace prostřednictvím projekce/videozáznamu v jedné místnosti galerie a případně site specific instalace nebo průřezu autorovou dosavadní tvorbou v místnosti druhé. Hovorny jako místo děje mohou po dobu výstavy hostit fyzickou připomínku, např. v podobě textu, fotografií nebo malby.

Bludný kámen chce veškeré počiny v Celle a Hovornách provázat i s hudební scénou. Daná výzva je nejen signálem, že galerie se otevírá problematice vystavování tzv. nových médií, ale rovněž pronikání do veřejného prostoru a snaze oslovit širší veřejnost než doposud. Přestože si myslím, že u obdobných projektů se nedá očekávat razantnější nápor návštěvnosti a zájmu ani ve větších městech, jsou neodmyslitelnou součástí dnešní kultury a jakákoliv emoce, kterou zaznamenají, je v ní ukotvuje.

Na úvod celého cyklu byl se svou performancí vybrán Antonín Brinda (1990), student oboru Performerství v programu Divadlo v netradičních prostorech na DAMU a člen skupiny M(u)KHA. Má za sebou asi dvě desítky veřejných vystoupení a také oborové studium v daném způsobu vyjádření přispívá k tomu, že jej lze označit v tomto ohledu za zkušeného autora. Své tendence profiluje jako propojení uměleckých zájmů a hledání jejich vzájemné souvztažnosti. Díky divadelní průpravě pak volí přístup předem připraveného scénáře.

Performance, přestože má za sebou bezmála půl století existence a lze v ní zachytit jednotlivá dílčí období, proudy a přístupy, se stále vyznačuje obtížnou uchopitelností. Je vázána na konkrétní místo, čas, tvůrce, situaci a každý způsob její další prezentace, ať již v podobě fotografie, videa nebo jiné projekce je druhotný. Pokud nechtěl performer využít kameru či video pro přenos cíleně, měl zvolený projev v podstatě zůstat uchován ve vzpomínce diváka, který se často stává aktérem s různou mírou dobrovolnosti, a v jeho mysli rozpohybovat další vztahy a vývoj. S neuchopitelností se musejí vyrovnat galeristé i ti, kteří se ji snaží vyhodnotit.

Kurátor výstavy Jakub Frank zvolil rozložení prezentace Brindova vystoupení zahájeného v Hovornách a odehrávajícího se cestou do galerie jako záznam akce (Cella - místnost 1) a stopu po jejím zakončení v podobě hmotného artefaktu (Cella – místnost 2). Sám umělec užívající pseudonym Anton nazval počin Esence a zpracoval dle vlastní dramaturgie. Tématem se stal lidský druh toužící po štěstí v souladu s vyrovnanou osobností, přičemž dosažení obojího není samozřejmě vůbec prosté.

Prostřednictvím svého těla zosobnil Brinda vyspělého lidského jedince, bilancujícího mezi přirozenou animalitou a civilizačními nánosy. Jeho záměru docela dobře nahrály podmínky zadání, které přesně vytýčily cestu, kde se celá akce odehraje, místo začátku a konce. Do jisté míry to může evokovat osud většinové společnosti, narození do daného systému, který nadále určuje naše směřování v životě (vzdělání – práce – důchod apod.). Během této cesty lidé bojují a zmítají se mezi svými touhami, potřebami i ústupky. Brinda zvolil symboliku odhalování a zahalování tělesné schránky vrcholící vnořením do hromady použitých fotografických filmů a filmových pásů

Finále lze chápat jako recyklaci umění a závěrečnou několikaminutovou strnulostí nahého těla krytého bílou barvou nastavil publiku vlastní prostor k zamyšlení a dialogu mezi sebou i se sebou samými. Po celé vystoupení byl divák potřebným prvkem, a byť se jednalo o ohlášenou akci, mohla zafungovat náhoda nevědomého kolemjdoucího, který se ke sledování připojil z náhlého popudu. Hlavní poselství bylo přimět k hledání vlastní podstaty, tedy oné skutečné esence našeho života. K tomuto může Antonín Brinda vnímavého přihlížejícího otevřeným přístupem a způsobem komunikace skutečně přimět.

Návazná výstava obsahuje také moment předcházející přípravu Hovoren jejich výmalbou v podobě videozáznamu na menší obrazovce v rohu místnosti 1, tedy společně s hlavní dokumentací celé performance. Oproti původnímu plánu je tato představena pouze formou fotografií, protože organizátorům bohužel selhala technika. V místnosti 2 je pak mimo vědomí o bytostné Brindově přítomnosti během vyvrcholení celé akce, hmotný pozůstatek v podobě hrubého „recyklovaného“ umění od známých a spolužáků, autorem dopředu zvoleným prostředkem k vyvolání otázek o významu a proměně soudobého umění. Daná performance pravděpodobně naplnila vytýčené cíle a očekávání kurátora, ale pro mě zůstává spíše momentálním zážitkem a vizualizací záměru v konkrétní chvíli. Po zhlédnutí výstavy netuším, zda umělec jednoznačně cílil na nějaký širší přesah nebo mu šlo čistě o vyvolání okamžité reakce a diskuze, a obávám se, že bez doprovodných textů budou tápat i další návštěvníci. Možná by nebylo od věci vystavit v případě obdobně pojatých vystoupení také scénář nebo jiný materiál, se kterým umělec přípravě pracoval, aby pomohl divákovi v kontextu s viděným záznamem lépe pochopit poselství dané umělecké formy.

Na jedné straně vnímám vyhlášení otevřené výzvy pro prostor galerie Cella a Hovoren, stanovení základních bodů a úmysl s tvůrci o projektech a podmínkách předem diskutovat, jako dobrou myšlenku. Zejména pro studenty a začínající umělce, kteří dostávají možnost připravit počin pro určitý prostor, ale dle vlastního uvážení. Na druhé straně jasně vytýčené prostranství a předchozí vydatnější příprava celé akce může, a to díky jasnému programovému cílení galerie, ubrat po několika výstavách na atraktivnosti či sdělení. Bude na jednotlivých umělcích i vhodném kurátorském zásahu, aby záměry nesklouzly k prostému srovnávání mezi přihlášenými a vybranými aktéry a k pozvolnému vyprazdňování obsahu. Cyklus není zatím ze strany Celly uzavřen a bylo by jistě příjemné, kdyby mohl být po skončení zdokumentován souhrnným katalogem, obsahujícím nejen základní údaje k vystavujícím, ale např. doprovodné autorské, kurátorské či jiné odborné texty.