14. bienále architektury v Benátkách. 3. část: Československý pavilon a jedna historie dvou zemí

Architektonické bienále v Benátkách - událost, jíž jsme postupně věnovali texty reflektující hlavní přehlídku a národní pavilony. Poslední zastavení patří pavilonu československému, který dle zavedeného systému zaštítila Česká republika, respektive Národní galerie. Výsledná prezentace je ale společným výstupem Čechů a Slováků neboli Slovacchiaceco, jak napoví přesmyčka Tomáše Džadoně nad vstupem.

Benátský pavilon byl postaven podle návrhu Otakara Novotného ve 20. letech jako místo setkání dvou zemí jednoho státu a letos díky časovému rozsahu Koolhaasova zadání se jeví spolupráce o to více logická. Vítězný ateliér KOLMO.eu vedený Martinem Hejlem v tomto nezaváhal.

Česko-slovenská vizitka byla připravena na poutavé téma historie bydlení a podle podaného projektu s obsažením všech specifik od bytů, rodinných domů po nejslavnější vily. Ambiciózní záměr o kolektivním snu však zůstal naplněn spíše v odhalení řady faktů a v katalogu 2 x 100 mil. m² Atomized Modernity - on architecture of large housing complexes in Czechoslovakia 1914-2014.

Samotná expozice vyznívá až zbytečně ploše. Hlavním výstupem na zvýšeném stupni většiny podlahové plochy je mapa Československa (1:60 000) s natištěnou typologií 56 vybraných měst a rezidencí zastupujících různé bytné fondy (1:17 500). Nebráním se prostoru, který opomíjí obrazovky, ale v tomto případě vidím v absenci videa nebo fotografie zbytečnou chybu. Nevhodné podlahové umístnění z hlediska daných expozičních podmínek a patrně z finančních důvodů zvolený zanikající černobílý tisk nemůže realitu sídlišť náležitě přiblížit.

Vystavit architekturu a vybraný námět by mělo znamenat docílit co možná nejkonkrétnější představy o stavbě a prostředí, ve kterém se pohybujeme. Návštěvníci neznalí milieu české a slovenské země bližší ponětí o dané architektuře a okolním kontextu nezískají. Škoda, že chybí odkaz na doprovodné dvouminutové video studia Loom on the Moon. Vtipnou formou ukazuje vlastně smutný osud architektury bydlení v Čechách a na Slovensku, na jehož začátku a konci stojí individuální bydlení a rodinný domek, avšak hlavní roli má výstavba kolektivního bydlení. Marná by nebyla ani zřetelnější ukázka proměny dnešní podoby bytových komplexů, rezidencí namísto sídlišť, evokujících řadou prvků parametry rodinného domu.

Plán ukázat pestrost bytové struktury v tiscích na zdech se v expozici smrskl do produkce půdorysu šesti obytných celků v časovém sledu (Zlín, Ostrava Poruba, Most, Petržalka, Velká Ohrada v Praze a Jesenice u Prahy). Reprodukce bez doprovodného vysvětlení působí abstrahovaným sdělením trochu odbytě a byl-li to úmysl, význam zaniká. I při respektování zjištěné skutečnosti, že takto bylo koncipováno 90 % všech bytových jednotek postavených za posledních 100 let, se nemohu ubránit dojmu, zda by naopak nebylo pozoruhodné zaměřit se na otázku kvality zbývajících 10 %.

Chápu finanční a časové limity a cením si odvedené výzkumné práce. Za zdařilý považuji rovněž trojrozměrný model znázorňující v poměru 1:70 univerzální typy variant obydlí v letech 1914–2014. Nicméně se obávám, že ze zvolené instalace si většina diváků odnese dílčí informaci. Jakkoliv jsem příznivcem střídmých a čistých sdělení, také práce umělecké části týmu (odkaz na ona socialistická „čtyři procenta na umění“) trochu zaniká, snad i díky nemožnosti vyzkoušet si zrekonstruované venkovní instalace dětských prolézaček (mimochodem: jinak skvělý nápad).

Zapojení dvou vysokých škol a studií, tří profesionálních výtvarníků, podpora 1,5 mil. korun a 8 měsíců na přípravu by měly zabránit tomu, aby výsledná expozice byla strohá až příliš a z hlavního exponátu se po zutí bot stalo „pouze“ místo odpočinku v sedacím vaku (snad zláká připravený katalog). Potenciál letošní prezentace tak vidím zejména v tématu samotném a možnosti jej dále vytěžit, představit v širší souvislosti či zapojit pohled dalších oborů (např. sociologie).

foto: Pavlína Schneider