Dohlížitel národa před mříží a za ní

Dalibor Bača reaguje v díle Dohlížitel národa, které vzniklo pro Galerii Lauby, na konkrétní situaci v Ostravě - umístění busty T. G. Masaryka od Josefa Mařatky před budovu ostravského muzea - svým specifickým způsobem, v němž se ptá po národní identitě a obrací se k dějinám našeho národa.

"Formálně i obsahově determinující prostor v podloubí Ostravského muzea, jenž je napůl veřejný, napůl privátní, napůl přístupný, napůl zapovězený." Takto zní oficiální představení Galerie Lauby, která je společným projektem zde sídlící instituce a Fakulty umění OU. Podloubí s mříží ve vstupu, kombinace s veřejným prostranstvím a výstavy v dosahu za každého počasí, zdarma a celodenně. Jednoduchý záměr a slušné možnosti pro umělecký koncept jsou předpokladem úspěchu.

Tato polouzavřená místnost nedostupná vandalům a současně uchovávající půvab prezentace ve volném městském exteriéru funguje více než tři roky. Vystřídali se zde čeští a slovenští studenti různých fakult umění, jejich učitelé, autoři začínající i generačně starší. Místo vyzývá k přímé reakci. Přišla buď v jemné nuanci mříže, která pro nahodilého diváka zůstala utajená (Patrik Kriššák: Inverze, 2013), nebo s razancí v podobě výrazných instalací proměňujících přístupnost (Petr Švolba: Stěnování, 2014) či překračujících vymezenou hranici galerie (Jan Stolín: Na hraně I, II, 2013).

V současné době nalezneme v koutu Masarykova náměstí, stále chápaného - i přes určité pokusy realizované v posledních letech v rámci posunu ostravské infrastruktury - jako centrum města, reakci na reálnou situaci a souběžně sondu do vybrané problematiky z politického a historického vývoje Československa/Česka/Slovenska. Jedná se o objekt slovenského umělce Dalibora Bači (1973), který se stejnou jistotou tvoří v rodné zemi jako u nás. Zvolená forma volné kopie a deformovaného díla odkazuje na osazení Mařatkovy busty T. G. Masaryka před průčelím budovy Ostravského muzea jako trvalé součásti náměstí (po dokončení rekonstrukce v roce 2007).

V doprovodném textu umělec společně s Tomášem Knoflíčkem s lehkou nadsázkou přibližují divákovi osud této busty i soudobou proměnu vztahu veřejnosti k využití jak této sochy, tak obdobných děl. Prostřednictvím citace Mileny Bartlové sdělují, že vyobrazení státníka je trvale spojeno nejen se zachycením jeho fyzické podoby, ale také s jeho osobností fungující jako symbol dozorce a dohlížitele státních hodnot a významů. Problematika soch ve veřejném prostoru, politický podtext nebo poukazy na definitivní rozluku obou států k 1. lednu 1993 jsou Bačovi vlastní (za připomínku stojí minimálně instalace Hľadanie českého vlastenca pod československou vlajkou nebo DOC. JUDR. ROBERT FICO, CSC.). Jeho díla jsou většinou přímočará v okamžitém sdělení a zároveň na sebe váží hodnocením nebo výtkou předem definované kontexty.

V Ostravě pojal umělec setkání s dohlížitelem rovněž jako existenciální dilema, nad kterým státem Masaryk vlastně dohlíží - nad tím, za jehož založení bojoval, nebo nad těmi, které se z něj staly dnes. Bylo pro něj prvorepublikové Československo jedním národem? Kam se posunul tento význam a jak by se první československý prezident postavil k územním ztrátám v letech 1939 a 1993? Sám autor vnímá v těchto otázkách a spojitostech jisté výkyvy a zcestnosti ve stávajícím vzdělávacím systému. Deformováním sochy Masaryka nenapadá daného státníka nebo jeho duchovní dědictví, ale státní aparát a směřování státu jako takové. Za měřítko přetvoření sochy oproti originálu zvolil proporční stlačení, jehož poměr odpovídá poměru dnešní rozlohy Česka k území Československa do září 1938 (rozdíl cca 44 %). Důležitou roli Bača přisoudil i způsobu uvedení deformované busty, která funguje jako připomínka procesu tvorby i jako snaha upozornit na pozici muzea v oblasti filtrace a předkládání znalostí, tedy spolupodílu na podchycení oficiálního obrazu dějin státu.

Bačova otevřenost ve vyjádření a zvoleném podobenství je sympatická. Instalace sice vznikla a patří do stávajícího místa, ale provázané smysly jsou stejně dobře přenositelné a mohou se rozvíjet i v jiné souvislosti. Určeným poměrem deformace oproti originálu umělec dílo svým způsobem časově determinoval. Zdá se tedy, že cílem je spíše poukázat na problematiku a vyvolat diskuzi. Bača s Knoflíčkem zdůrazňují, že Masarykova busta je skutečně použita jen jako odosobněná ikona pro navození vymezených témat a nemá v žádném ohledu zesměšnit nebo napadnout odkaz významné osobnosti, nýbrž zrcadlit nedokonalost a zavádějící tendence současného státního systému.

Nejsem si však jistá, zda k tomuto poznání náhodný divák tak jednoduše dospěje. Bílé a stlačené sochařské napodobení uměleckého díla na podstavci s nezaměnitelnými rysy konkrétního státníka přeci jen nutně strhuje veškeré myšlenky k jeho osobě a směrem do minulosti. Reflektování určitého stavu by však mělo vyústit ve zvážení důsledků pro přítomnost či budoucnost a úvahami nás zavést do závažných úsudků. Můžeme se pokoušet definovat národ, jsme-li Čechy, Slováky nebo Čechoslováky, ale jakákoliv takováto kategorizace vlastně poukáže na mezery, kterými se někam propadla identita obyvatel jiných národností (např. odtržené Podkarpatské Rusi). Obrana národa a jeho práv, která byla tolik oceňovaná při zakládání států po rozpadu rakousko-uherské monarchie, se dnes stává vlastně hrozbou v extrémních formách nacionalismu. Proměna doby a názorů je nevyhnutelná. Bačův Dohlížitel národa je ale mj. i trefnou připomínkou, že je to stále člověk, který řídí dějiny. Setkání s ním, ve dvou podobách oddělených zábranou, vnímám jako historickou polemiku a zároveň možné paradigma stavu a prostředí, ve kterém se nyní nacházíme. Jsme jako Bačovo dílo, i v deformaci máme řád a svoboda není o naprosto nezatíženém přístupu ke všemu. Je to především možnost volby. Naší volby, za jejíž důsledky pak musíme nést přiměřenou zodpovědnost.

______________________________________________________________

Dalibor Bača: Dohlížitel národa / kurátor: Tomáš Knoflíček / Galerie Lauby / Ostrava / 4. 5. – 14. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: Pavlína Schneider