Pár čar: ve skutečnosti území plné struktur a linií
28. 11. 2013Recenze
Galerie Fox v Křemencově ulici na Praze 1 je letos nově otevřeným prostorem pro prezentaci výtvarného umění a designu. Ve dvou podlažích sice nenajdeme místnost vymezenou výhradně pro krátkodobé výstavy, ale i tyto patří do programu galerie a jedním z cílů vedení je střídavě představit také začínající autory. Aktuální výstava Pár čar zahrnuje asi dvě desítky nejnovějších děl čerstvých absolventů Fakulty umění Ostravské univerzity Davida Mazance (1989) a Michaely Bachoríkové (1989).
Poutavým aspektem prezentace je možnost posoudit umělecké formování dvojice, která je párem v životě i v umění. Nespojují je pouze dosavadní studia (oba jsou absolventy Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě), ale také směřování k jednoduché výpovědi či tvorba prolínající více oborů. Vzájemně se ovlivňují v myšlení, přístupu k námětu i jeho uchopení. Rozdělují je až média, která pro výtvarná sdělení zvolili.
David Mazanec, absolvent ateliéru Daniela Balabána, se v dosavadní malbě pokoušel zachytit předměty nebo situace, které syntetizoval ve svém okolí, přenesl je na plátno a s přídavkem určité narace prostřednictvím barvy nebo reálných struktur dotvořil prostředí. Tendence věci abstrahovat a ztvárnit jasnou formou do nového kontextu je ostatně patrná i v jeho starších kresbách, kolážích či reliéfech. Námět však zůstává pouhým prvotním impulzem, který rozvíjí. Výsledné dílo není předmětem jasně dané vize, ale podstatnou roli zde hraje také tvůrčí proces a emoce.
V posledních plátnech dospěl v zjednodušení zobrazovaných výseků na abstraktní úroveň a vnímanou realitu ztvárnil do plochy klidných či dynamickými tahy tvořených barevných polí. Souvisí to také s tím, že inspiraci začal vnímat i v něčem neuchopitelném. Zároveň zcela neopustil sklon uzavřít obraz ve výsledku jistým řádem a v případě vystavených maleb zvolil opakující se motiv obrazce. Síť geometrických těles či jiných schémat buď zcela dominuje, nebo se lehce vpíjí do pozadí a mění význam v závislosti na odstupu a úhlu pohledu.
Musím přiznat, že o něco více mne baví malby, kdy struktura vévodí. Zejména pak v plátnech Barevná šeď a Solitér, kdy barevností a stínohrou v jednotlivých geometrických obrazcích celkový výraz rozpohyboval a prohloubil. Příklon ke geometrizaci a konstruktivismu je zřejmý, a přestože i pro Davida Mazance představuje tento způsob vyjádření cestu, ke které dospěl, přeci jen vidím rozdíl v tom, že se u něj strukturální malba objevuje prakticky na začátku tvorby. V úrovni vystavených obrazů lze vnímat jistou kolísavost a je zapotřebí, aby s abstrakcí a geometrickým tvarem nadále pracoval a rozvíjel je.
Michaela Bachoríková letos absolvovala ateliéru sochařství u Jaroslava Koléšky. Přestože se dříve soustředila také na kresbu, nakonec převážil příklon k matérii a touha odpoutat se od dvojrozměrné plochy formováním hmoty v prostoru. Baví ji zkoumat pohyb a fyzikální zákonitosti, které ovlivňují a provázejí tvůrčí pochody. Na závěrečné výstavě diplomantů v galerii Gong v Ostravě se prezentovala sádrovými reliéfy a objekty, za jejichž vznikem stál sice cíl vytvořit entitu na základě určitého limitu, v tomto případě doby tuhnutí sádry, ale podstatnější pro ni byla kreativní zkušenost. Objekty tvořila pomocí obtáčení drátů ve formě, reliéfy tažením juty z hmoty, dokud neztuhla.
Také tato autorka vystavenými díly dokládá, že způsob vyjádření posunuje a simplifikuje. Většinu vytvořila pomocí drátu, jehož linii zformovala do obrysu. Podněty hledala především v tělesné skladbě divokých lesních zvířat (liška, jelen) a jejich pohybu. Technika tenkého drátku ve výsledku působí, jakoby kompozice levitovala v prostoru. Zároveň v této sérii křehkých zvířat dobře funguje propojení s masivní dřevěnou podložkou vyvolávající dojem zemitého ukotvení jinak zcela vzdušných objektů. Cílený kontrast navíc podtrhuje efekt komunikace sochy s okolním prostředím a jejich proměna v závislosti na pohybu diváka. Mimo tyto drátkové sochy prezentuje autorka také několik abstraktněji zpracovaných kompozic, opět stejné inspirace a kombinace drátu a dřeva. V těchto ale více pracuje se zkratkou. Přestože si náměty předem rozvrhne v jednoduchém nákresu, je pro ni také podstatnější, kam výsledek posunou pocity a nálady prožité během tvůrčího procesu.
Jako pro každého začínajícího umělce může být samostatná výstava skutečným vstupem na profesionální úroveň a povzbuzením k další tvorbě. U této dvojice nemusí být tato zlomovou, nicméně jejich dílo stojí za pozornost a záleží na tom, kam budou směřovat nadále. Ať již spolu nebo každý sám.
Autorka pracuje jako odborná muzejní pracovnice, zajímá se o současné umění
Pavlína Schneider | Narozena 1983, vystudovala obor Historie-muzeologie na FPF Slezské univerzity v Opavě a souběžně bakalářský studijní program Dějiny umění se zaměřením na památkovou péči a technické památky na FF OU v Ostravě. Od dokončení studií v roce 2009 pracuje jako odborná muzejní pracovnice v Praze. Ve volném čase se zajímá o současné umění a výstavní problematiku, prostřednictvím recenzí a zpráv (především časopis Ateliér) udržuje mj. kontakt s děním v ostravském regionu s cílem upozornit na zajímavé projekty či začínající autory.