14. bienále architektury v Benátkách. 2. část: Národní pavilony

Skutečná variabilita přístupů, kurátorského umu, originálních instalací a řešení neobsáhnutelných jedinou recenzí, to jsou letošní národní pavilony. Úkol byl zřejmý: hledat a vystihnout v každé zemi moment, jak a kdy architektura ztrácí národní charakter a podmaňuje se obecným rysům modernismu. Odhalování expozic jednotlivých realizačních týmů je setkáním s nejnáročnější a jistě nejštědřeji dotovanou profesionální přehlídkou, která se za poslední roky podařila v tomto oboru uskutečnit.

Japonsko

Většině projektů předchází hlubší národní sebereflexe a kromě základní linie (prostor, materiál, účel aj.) se přidává kontext určité společensky determinované oblasti - sociální, politické nebo humanitární (např. pavilon severských zemí postoupený Keni, Tanzanii a Zambii). Kurátoři stavěli i u prostého schématu text, model, foto či video obsahově náročné výstavy a balancovali na hraně, aby silné téma neodvedlo pozornost diváka od architektury ke společenským problémům. Najdeme ukázky pohlcování modernity od průřezu celým časovým rozsahem s výčtem staveb (Makedonská republika a dobře řešená „architektura v kostce“), cílení na detaily (Belgie a proměna designu interiérového bydlení), hledání obecných zákonitostí (Velká Británie, dědictví průmyslové revoluce a romantismu), přes palčivé politické odkazy (např. státy spadající do sféry vlivu bývalého Sovětského svazu nebo tzv. Zelené linie u Kypru a Izraele), až po zacílení na signifikantní prvek (Kuvajt a příběh Národního muzea, srbské Muzeum revoluce) nebo výjimečnou osobnost (Nizozemí a Jacob Berend Bakema s vizí otevřené a rovnostářské společnosti poskytující veškerou úroveň pro emancipaci mas i seberealizaci občana). Přijímání modernismu jako symbolické cesty za demokratickou společností (Mexiko) či synonyma destrukce a cizí estetiky (Kosovo).

Prostředníky se mimo „tradiční“ modely (Chorvatsko, Malajsie nebo ladná originální instalace 200 modelů parlamentních budov nalepených na zeď v měřítku 1:500 od Christiana Kühna a Haralda Trappa v rakouském pavilonu), fotografie (Mosambik, Brazílie nebo výtečný výstup Španělska zabývající se interiéry), filmy, videa a vizualizace (Francie, Egypt, Rumunsko) stávají nápadité expozice smrsknuté do sdělení formou novin (Portugalsko) nebo mluveného slova (Švýcarsko, Bahrajn). Bienále rovněž dobře demonstruje trend, jakoby architektura ve svém střízlivém a jasném sdělení byla pro umění málo „umělecká“ a propouští se nejrůznější intervence (např. Albánie a umělecké výpovědi Edi Hily a Adriana Paciho). Zastřešující téma mělo cílit pohled uplynulých 100 let více na vývoj a východiska architektury než na architekty, což se poměrně zdařilo. Možná tomu trochu utekl benátský pavilon, který medituje nad významem architektonických forem, ale v podstatě vyznívá Danielem Libeskindem. Jeho série dosud nevystavených perokreseb Sonnets in Babylon přenesla firma Lasvit technikou sítotisku na skleněné panely sestavené do polokruhové mírně točivé instalace s LED posvícením a zvukovou kulisou.

Dynamické kresby zachycující abstrahované tvary mechanických dílů nebo částí lidského těla vysvítají jako podobenství futuristického města a krajiny a představitelé složitosti a proměny architektonického prostoru. Osloví spíše lotyšská interpretace „There is (no) modernism in Latvia“ (návrh kancelář NRJA) vyrovnávající se s neexistencí domácího výzkumu k této problematice a otázkou o přístupu, je-li stejně správné popírat jsoucnost tohoto vlivu jako jej dokazovat. Působivá instalace zavěšených stránek s fotografiemi, textovými hesly, občasnou zvukovou stopou a virtuální částí na pár metrech ukazuje, jak vystavení architektury projit s uměleckou nebo sociální informací, aniž by se vzájemně rušily. Výborný je také Bahrajn a virtuální řečník hledající v duchu panarabismu na pomezí reality a fikce v konferenci u kulatého stolu poukazem na stavby a plány v jednotlivých arabských státech řád v chaosu. Švýcarský exkurz kurátora a kritika Hanse U. Olbrista přibližuje anglického vizionáře Cedrica Priceho a domácího sociologa Luciuse Burckhardta, tentokrát prostřednictvím živého výkladu kustodů nad vozíky s archivním materiálem. Jde o potvrzení významu teorie a způsobu myšlení v architektuře, neboť žádný z nich není autorem realizované stavby.

Hlavní cenu poroty získala Korea (tým mladého jihokorejského architekta Minsuka Cho, Severní Korea se od projektu distancovala) s přihlédnutím k faktu, že se poprvé prezentace architektury týká obou korejských zemí. Předkládá nejen ukázky rozdílného poválečného vývoje, ale hledá určitá ponaučení v protikladu snadné přístupnosti obou zemí z vnějšího světa a striktní limitace vzájemného dialogu. Také korejský zeměpisný soused Japonsko má znamenitou expozici. Forma přeplněného skladiště jako doklad nemožnosti vybrat jednoduše to zásadní, když vše má svůj smysl a význam a nejspíš jediným východiskem je ukázat úplně vše. U porotou oceněného ruského pavilonu překvapí míra sebeironie (s ohledem na aktuální dění spíše s otazníkem) postaveného jako obchodní veletrh, kde smyšlené firmy prostřednictvím „prodavačů“ ve stáncích místo konzumních produktů nabízí prvky ruské architektury.

Kuvajt

Lovení národní identity mnohdy vyplývá ze zeměpisné polohy a politicko-společenského vývoje státu. U Dánska krajinářský architekt Stig L. Andersson podává zprávu o moderní architektuře ve spojení s vědou a uměleckými obory s cílem nastavit základní estetické kvality. Prezentaci založil na vjemech (vidět, dotýkat se, cítit, prožít účinek) a nevyhýbá se úzkému propojení urbanismu s přírodou. Finsko následuje v pavilonu Alvara Aalta jeho myšlenky o stěžejním splynutí architektury s prostředím a využívání přírodních materiálů, důraz na lokální tradici a řemeslo. Re – creation (kurátor Ole Bouman) spočívá ve dvou různých objektech (1:1), jeden vytvořila dílna finského tesaře místní klasickou technikou zpracování dřeva, druhý čínský tým tamní řemeslnou dovedností práce s bambusem. Interakce odráží dialog mezi architekty a lokálními staviteli, střet odlišných kultur na pomezí tradice a modernismu.

Příklad uchovávání identity v surovinách i formě, takže k mizení vlastně nedochází (ostatně toto Koolhaas považuje za jedno ze zásadních zjištění). Naturální limity nastavila Kanada příběhem největšího a nejsevernějšího teritoria zvaného Nunavut, od 1999 samosprávného území Eskymáků. Průnik do urbanismu a společnosti je v řadě ohledů fascinující, neboť 20. století oblast zcela proměnilo implementací novodobé zástavby (výmluvný podtitul „od iglú k internetu za 40 let“). Poukazem regionálního kontextu cílí Maďarsko i na přiblížení vzdělávacího systému, neboť v mezinárodním projektu Carpathian Basin Model studenti projektují stavbu pro vybranou komunitu Karpatské kotliny se zohledněním krajových zvláštností a s pomocí místních obyvatel ji realizují.

Rusko

S nevyhnutelnými politickými aspekty si bravurně poradilo Německo, v jehož expozici nemusíte strávit hodiny, nezatěžuje řadou skrytých informací a ihned podchytíte význam. Srozumitelné sdělení třetího prostoru pro diskuzi vzniklého propojením dvou budov německého pavilonu a v něm vestavěné repliky kancléřské vily v Bonnu od Sepa Rufa z roku 1964. Také Polsko se vydalo cestou 1:1 s modelem baldachýnu nad vstupem do krypt v krakovském Wawelu a mj. k hrobu Józefa Pilsudskiho, zakladatele novodobého polského státu. Baldachýn (projekt Adolf Szyzsko-Bohusz, 1937) je koncentrátem symbolů od antiky po 30. léta 20. st. (sokl z Bismarckova pomníku v Poznani, bronzová krytina z rakouských děl, nefritové sloupy z varšavského pravoslavného chrámu).

Tým umělce Jakuba Woynarowskiho pátrá po počátcích moderního státu, zdůrazňuje přemrštěnou heroickou roli hrdinů a ukazuje modernu jako klíč k porozumění dnešní polské identity. „Levitující“ horní deska, dokonalá povrchová úprava a doladění barevnosti docilují skutečného dojmu tíhy kamene. Obdobně jako imitace hmoty mramorových kvádrů z tvrzeného molitanu v americkém pavilonu. USA vsadily na otevřenou projektovou kancelář s desítkami vybraných staveb amerických architektů po celém světě (nechybí ani Tančící dům v Praze) a technologických inovací. V roli největšího exportéra architektury nápadně odvrací pozornost od vlastního území. Polystyrén, další druhotná surovina příznačná pro minulé století průnikem do stavební praxe, využil brazilský pavilon a zpestřil jinak běžnou přehlídku fotografií. Neočekávejte Oskara Niemeyera, ale výklad bohatého odkazu brazilské architektury, která se vyrovnala např. s  desetinásobným zvýšením populace od roku 1914, kdy čítala 20 milionů.

Španělsko

Městská aglomerace, kolektivní bydlení a střet ideálů s deziluzí jejich uskutečnění je častým tématem nejen zemí Střední Ameriky a jihoamerického kontinentu (Peru, Uruguay, Argentina, Kostarika). Panel jako stěžejní fenomén architektury 20. století (1945–1985 postaveno ve světě na 170 mil. panelových bytů). Zdařilý kritický přístup Francie a architekta Jeana Louise Cohena vybírá několik reprezentantů představ o moderním bydlení 20. století (unifikace průmyslově vyráběných dílů, model vily Arpel z filmu Mon Oncle, kovové konstrukce J. Prouvé, inženýr R. Camus a sovětský model betonových desek). Díky následnému vývozu se panelová produkce rozšířila, což zohledňují expozice Kuby, Chile (znamenitá kolekce modelů panelových domů a vtipný příběh prvního zde odlitého panelu) nebo Dominikánské republiky (betonové desky jako paneláž).

Na každém projektu lze nalézt slabá místa, ale pokud se do Benátek vypravíte, raději doporučím vybírat, hledat a užít si expozice, které zaujmou. Lámat si hlavu nad tím, co se až tolik nepovedlo, je zbytečná ztráta času na úkor toho, který lze strávit v kterémkoliv z celé řády výtečných pavilonů.

foto: Pavlína Schneider a Daniel Peregordo Madrid