14. bienále architektury v Benátkách. Část 1. Rem Koolhaas a cesta k základům

Představuje bienále architekturu takovou, jaká je, nebo jakou ji chceme mít? Jak vystavovat či nevystavovat architekturu, je zajímavé téma posledních let i v českém prostředí, kde vzrůstá počet oborových akcí, výstav a festivalů. Objevuje se zde bezesporu řada úskalí. Pokud necháme stranou z hlediska výstavní praxe v pravém slova smyslu předložení autentických prvků, jde vždy v případě existujících nebo plánovaných staveb o zprostředkování. A dokud dílo nevidíme in situ, neexistuje ani v dnešní době dokonalý způsob jeho vystavení se všemi přesahy.

Je pouze škoda, že diskuze dané problematiky často jen vyšumí, jako např. březnová slibně anotovaná přednáška Jana Tabora (1944) na AVU, která tápajícího posluchače ve výsledku patrně ještě více zmátla. Kam jinam zamířit a pátrat, jak se tato oblast rozvíjí a zpracovává na mezinárodní scéně, než na benátské bienále architektury a zjistit postoje příslušných kurátorů a jejich týmů k nalézání nejvhodnějších forem a sdělení. Druhá polovina 20. století radikálně posunula možnosti galerijní prezentace na úrovni zvuku, videa či materiálu, 21. století pak přichází s rozvojem počítačově generovaných modelů a technologie 3D simulací. Nicméně rostoucí počet vycházek spíše předznamenává, že snad stále nejlepší způsob setkání s architekturou je za ní zkrátka jít. Ostatně výmluvným dokladem daného myšlení jsou v Benátkách např. pavilony Německa, Polska, Srbska, Finska nebo rekonstrukce Le Corbusierovy stavby Dom-ino před vstupem do Arsenale.

Letošní bienále je propagováno jako projekt vskutku velkolepý, což odráží také délka trvání prodloužená na téměř šest měsíců zásluhou hlavního kurátora Rema Koolhaase, profesora architektury a urbanismu na Harvardské univerzitě, který v této roli vystřídal neméně věhlasného britského kolegu Davida Chipperfielda (1953). Nizozemec Remment Lucas Koolhaas (1944) se svým týmem spolupracovníků a studentů budil velká očekávání a naději, že se dočkáme něčeho zcela nového, přelomového a inspirujícího. Nejen díky pověsti, která ho v tomto oboru provází, ale i zaujatému postoji po převzetí postu kurátora, který v podstatě dva roky rozvíjel ve smyslu „žádná další řeč se nevede“.

Snahu o zcela odlišný přístup podpořil zacílením tématu na základní prvky. Jeho záměrem bylo poukázat na motivy, které se na výstavách až tolik neřeší (nebo řeší, ale ne s dostatečnou intenzitou), vyvolat otázky, potlačit prvoplánový vizuální efekt a nutit návštěvníka hledáním vlastních odpovědí k hlubšímu ponoru. Aby se vyhnul obligátnímu výčtu nejvýznamnějších současných architektů a studií a naopak národní pavilony v době tzv. globalizace více obrátil do sebe, představil pro zúčastněné země jednotné zadání: Absorbing Modernity 1914-2014, v pozitivním i negativním výkladu.

Velká výzva, ovšem u osobnosti jakou Koolhaas bezesporu je, se zvládnutí jaksi předpokládalo. Ve výsledku tak toto podmanění jednotné intenci jednoznačně sklízí pozitivní kritiku. Co se naopak vyčítá hlavním expozicím, je nastavení zrcadla říkajícího, jak se věci v architektuře mají a role architekta mění, ale bez přínosu jakéhokoliv hodnotícího stanoviska. Z mého pohledu vyznívá zvolený způsob sympaticky, ocenitelná je již jen kurátorská dovednost trefně naznačit soudobé otázky. Pokud architekturu vnímáme jako jedinou oblast umění, která náš prostor nedoplňuje, ale přímo tvoří, měly by v ní žít nebo ji užívat celé generace, než lze vývoj objektivně hodnotit.

Původním povoláním novinář a scenárista Rem Koolhaas je známý mj. přístupem s daleko vyšší mírou komplexnosti a platí za jednoho ze stěžejních inovátorů v nahlížení na architekturu posledních let. Zasadil se tak o propojení s dalšími festivaly (dříve provázáno jen s filmovým), které město během roku hostí. Jeho projekty jsou jednoznačně náročnější a odkrytí obsahu vyžaduje určitou přípravu a soustředěnost, což potvrzuje expozice Monditalia, která prostupuje většinu Arsenale, běžně chápaného jako hlavní centrum bienále. To je letos zasvěceno Itálii, i když ne tak docela, protože je v podstatě metaforou pro děje a procesy, které se v současnosti odehrávají v celém světě.

Návštěvník prochází touto zemí od jihu směrem k Alpám a mimo odbočky k významným stavbám poznává regionální reálie prostřednictvím šesti desítek filmových sekvencí. Odpoutání formou odlišného kulturního zážitku nabízí koncerty, divadla nebo taneční vystoupení. Ve výsledku však vnímám Arsenale spíše jako rozporuplný prostor, protože jsem sváděla vnitřní boj, kdy daný nápad a podání jsou vlastně skvělé, ale nesmírně únavné, mám-li se pokusit vstřebat a užít si celou koncepci během jedné návštěvy. Možná se až příliš tlačilo na propojení s jinými uměleckými obory, které znamená neúnosnou míru vjemů, vzájemného rušení filmových pláten či rozkolísané světelnosti v závislosti na vystoupeních. Nevyváží to přítomný dojem neustálého pohybu ani členění instalace do čtyř desítek sekcí, jednotlivé prvky se vlastně opakují a svou délkou přehlídka upadá do jednotvárné roviny. Nicméně i přes mé osobní dojmy nelze Koolhaasovi upřít, že do Monditalia můžete vstoupit několikrát a pokaždé si odnesete jiný prožitek.

Názvem druhé hlavní expozice situované v Giardini di Castello jsou Elements of Architecture a souhlasím s názory, které tuto část pasují na skutečné centrum bienále, neboť je zdařilá po obsahové i instalační stránce. Představuje 15 vybraných elementů komponovaných v jednotlivých místnostech. Autorský kolektiv netvořili jen Koolhaasovi žáci a kolegové (např. Stephan Trüby), což se projevilo na odlišných způsobech vystavení jednotlivých prvků. Někdy se jedná o čistou ukázku rozmanitosti formy (okna a pozoruhodná sbírka Charlese Brookinga ukazující proměnu okenních rámů od 17. do 19. století v Anglii nebo kolekce klik od FSB), jindy sleduje historickou vývojovou linii od antiky do současnosti (např. historie tvarosloví toalet od římské doby po nejmodernější japonský model “Blue Diversion“), nechybí důraz na materiál (střecha, stěna) nebo funkčnost s řadou poutavých fakt (krby, výtahy, schody). A zatímco Monditalia balancuje na spíše umělecké úrovni, zde se cílí na prožitek z přímého setkání s matérií a technologií.

Zmíněné zrcadlo Koolhaas nastavuje již ve vstupním sálu, ve kterém bychom mohli obdivovat renovovaný historický prostor vrcholící kupolí, kdyby nebyl do cesty vestavěn syrový podhled s vrstvou odkryté techniky. Čirý kontrast toho, s čím v návrzích pracovali architekti minulých století, a s jakými podmínkami projektují dnes. Následující centrální hala, ústící v rozích k jednotlivým elementům, je zároveň pojícím prvkem všech elementů a nabízí vývojové diagramy, reklamy ze starých magazínů nebo filmovou montáž Davida Rappa, jednoduchou ukázku, jak architektura směřuje náš každodenní pohyb. Výstava vznikla na základě výzkumu pro stejnojmennou knihu, a přestože nechybí potřebné průniky do historie, většina místností cílí na nástin souvislostí nebo nevšedních řešení a proměn (např. výtah, který se nemusí pohybovat nutně jen vertikálně). Řada faktografických údajů z oblasti technologie nás přiměje k nahlížení z jiného úhlu než jen všední užitkovosti.

Například kdo by pochyboval o tom, co zajímavého je na projektování schodů, může se seznámit s osobností Friedricha Mielkeho (1921), asi nejvýznamnějšího současného průkopníka scalologie. Dokladem, že klasifikace prvků nekončí jen u těch s historickým základem a moderní společnost nové i generuje, je příběh eskalátoru, obecně chápaného v rámci „pouhé“ stoleté existence. Příjemná je nejen možnost si řadu exponátů vyzkoušet, ale i hravá instalace (např. podlahy 1:1). Další ze sledovaných pohledů je skutečnost, že ačkoliv tvarosloví prochází vývojem a přizpůsobuje se, funkce elementů zůstává i tisíce let konstantní - po schodech se chodí, okny se dívá, stěna dělí, střecha kryje, krb vytápí apod. Ovšem co nezměnil vývoj za 5 000 let z hlediska užití a podoby, celkem razantně docílil v uplynulých desetiletích vliv digitalizace a rostoucí lidské potřeby po pohodlí. Dokonce automatické naprogramování (např. dráha výtahu nebo časové spínače) usnadní jejich využití natolik, že lidské potřeby neplní, ale přímo předvídají.

Na úvodní otázku, jak k vystavení architektury přistoupit, nedá ani benátské bienále jednoznačnou odpověď, přesto může naznačit, kterým způsobem se ubírat a který více zvážit. Jednoznačným poselstvím je určitě potvrzení toho, že kurátoři dnes k prezentaci zaručeně nepřistupují jen z hlediska výčtu staveb a architektů, ale i pohledem kritiků, teoretiků a společenské percepce. Navštívit pavilony, jak si ukážeme v samostatném článku, znamená ve většině případů setkávat se s národní nebo nadnárodní koncepcí, která zohledňuje velké množství historických, politických, geografických a dalších faktů, které musí divák vědět nebo se dozvědět, aby se dokázal zorientovat. Architektura již tak není vystavena jen jako jakýsi souhrnný názor na stavitelství a urbanismus, ale i v kontextu vývoje celé společnosti, všech jejích problémů a úspěchů. Obdobný přístup je jistě uvažování dobrým směrem, ale nabízí se spekulace, zda pak nevzniká riziko sklouznutí do bodu, kdy nevystavujeme architekturu, jaká je ve své podstatě, ale jako prostředníka pro to, co skrze ni chceme vidět a řešit.

______________________________________________________________

foto: Pavlína Schneider a Daniel Peregordo Madrid