Francie nastavuje pravidla pro restituce artefaktů

Dlouho očekávaná restituční politika ve Francii brzy nabude legislativní platnosti. Vláda našla způsob, jak zákonně navrátit umělecké předměty získané za éry koloniální nadvlády země i uloupené nacisty v období 1933–1945. Pomoci k tomu má nová zpráva, kterou ve zprávě ze světa popisuje Petra Lexová.

Le Musée Départemental de Préhistoire v Nemours. Foto: Ani Adigyozalyan, Unsplash

Po dlouholetých diskusích v otázce restitucí uměleckých předmětů získala Francie politický nástroj, na jehož základě povede svoji restituční politiku. Vláda zveřejnila 85stránkovou zprávu, již vypracoval na žádost prezidenta Macrona Jean-Luc Martinez. Zároveň podle ní ní již začaly francouzské instituce postupovat. Na konci května bude vládou projednán zákon o umění uloupeném nacisty, které se do sbírek dostalo během let 1933–1945, tedy období nacistické vlády v Německu a francouzské okupace. Museé du Louvre spolu se Sotheby’s již minulý rok představily tříletý program, v rámci něhož řeší otázku provenience. Speciálně se zaměřují na díla získaná v době, kdy často docházelo k neetickému obchodu s uměním nebo zabavení uměleckých předmětů židovským obyvatelům.

Francouzská ministryně kultury Rimy Abdul-Malak uvedla, že v nadcházejících měsících budou schváleny další dva zákony vycházející ze současné zprávy. První zákon by se měl věnovat regulaci přítomnosti lidských ostatků v muzejních sbírkách. S touto problematikou se vyrovnávají i další světové instituce, jak v nedávné době ukázal výzkum organizace ProPublica v souvislosti s americkými muzei.

Druhý zákon by se měl vztahovat na umělecké předměty odvezené z oblasti bývalých kolonií západních říší. Důležité přitom je, že zákon kolonie nahlíží v globálním měřítku, nikoliv jen v záběru na bývalá francouzská dominia v Africe.

Přesto se francouzská muzea s žádostmi o repatriace z afrických zemí setkávají nejčastěji. Martinezova zpráva vychází z příkladu afrických akvizic, a jak uvedl pro The Art Newspaper, doporučuje prostudovat žádosti o restituce osmi afrických zemí, aby se stanovila jasná „kritéria návratnosti“. Spíše než stavět na „morálním nebo ideologickém hledisku navrhuje zaujmout pragmatický přístup, na jehož základě má být definována rámcová politika restitucí“.

Jako základ mají sloužit především dvě kritéria: „nezákonnost a nelegitimita“. Podle francouzského práva v době francouzské koloniální invaze do Alžírska na počátku 19. století mohly být legálně zabaveny zbraně. Kulturní statky musely být po bitvě – v případě, že se nepřítel vzdal – opět navráceny, jinak se staly „nelegitimními“. Platit by to mělo i u děl, která byla po takovém nelegitimním získání dále předána do francouzských muzeí, jako je tomu například u Beninských bronzů. Jejich osudu se podrobně pro Artalk věnovala Anna Remešová v návaznosti na knihu britského kurátora a archeologa Dana Hickse The British Museums: The Benin Bronzes, Colonial Violence and Cultural Restitution, která popisuje podobné „provázání vojensko-obchodního kolonialismu s kulturním obohacením Západu“. Současná zpráva uvádí, že takovýto dar nebo prodej by měl být považován za „nezákonný“, protože osobní válečná kořist není povolena. Klíčovým doporučením zprávy je, aby žádosti o restituce byly prozkoumány dvoustrannou vědeckou komisí, která veřejně poskytne stanovisko před konečným rozhodnutím francouzských soudů.

Podle deníku Le Monde by měl „transparentní, kooperativní a vědecky podložený“ postup, který zpráva prosazuje, omezit dobu potřebnou k vyřízení žádosti státu na maximálně tři roky. Zpráva by tak měla usnadnit restituce cizím zemím, jakmile budou slněna kritéria pro jejich navrácení. Rovněž zdůrazňuje, že žádosti o restituce by měly pocházet od státu, který musí zajistit, aby díla byla po svém návratu dobře udržovaná a vystavena. V současné době musí být restituce jakéhokoliv druhu schváleny zvláštními zákony, které jejich vyřízení prodlužují na několik let. Zákon tak umožní jejich vyřazení z majetku francouzského státu a následné uvolnění ze sbírek. Martinez důkladně prozkoumal tyto iniciativy a postoje ostatních evropských národů, které zároveň konzultoval s africkými státy. Zpráva poskytuje první syntézu restitučních politik v celé Evropě. Na rozdíl od většiny jiných zemí je totiž ve Francii stát pouze správcem sbírek, které ale formálně patří „národu“. To přináší jiné legislativní výzvy, než jak je tomu například v Německu či Belgii, kde mají více autonomie samotné výstavní instituce.

Zpráva přichází téměř šest let od prohlášení prezidenta Macrona, který veřejně vyzval k „navrácení afrického dědictví“ během státní návštěvy v Burkina Fasu v roce 2017. Na jeho popud následně vznikla studie francouzské akademičky Bénédicte Savoy a senegalského ekonoma Felwina Sarra, kteří vyzvali francouzské instituce k definitivnímu navrácení uloupených předmětů z dob koloniální éry. Jejich práce mimo jiné vyprovokovala řadu kulturních institucí v celé Evropě k hlubšímu zájmu o minulost svých sbírek a vedla řadu muzeí k vytvoření nových oddělení pro výzkum původu sbírek během francouzského koloniálního období s přispěním afrických vědců a kurátorů.

Podle deníku Le Monde Jean-Luc Martinez, bývalý ředitel Louvru a současný velvyslanec Francie pro mezinárodní spolupráci v otázce kulturního dědictví, vytvořením zprávy zároveň hraje diplomatickou hru. Na jednu stranu se snaží dát příslib africkým zemím, zároveň nenarušit princip nezcizitelnosti veřejného statku a také zacelit rány koloniální minulosti, aniž by se z toho stal akt pokání. Současně se snaží ukončit vleklé diskuse ohledně navrácení hmotného majetku a naplnit očekávání prezidenta Macrona, kterému vděčí za diplomatický post. Dokument totiž přichází také ve chvíli, kdy je sám Martinez vyšetřován v kauze akvizic egyptských předmětů pochybné provenience zakoupených Louvrem.