Ideální případ

Když esej reflektující maskulinitu z pozice trans nebinární osoby poslalx, bylo to s komentářem: „Původně jsem mělx pocit, že je text temný a beznadějný, ale nakonec jsem si uvědomilx, že naděje tkví v tom, že to vůbec píšu.“ Kolážovité zamyšlení o emancipaci a genderových stereotypech doprovází autorské kresby od umělkyně Markéty Soukupové.

Ideální případ.
Jsem sen každého, kdo řeší témata, která se jich zdánlivě netýkají, na pivě nebo čtením komentářů.
Jsem dospělý člověk, řeším věci. S nánosem všech sociálních a kulturních stereotypů. Kudy kam. Jak to vytřít do čista a udělat to uspokojivě?

Maskulinita, spojovaná s muži. Sociální konstrukt vázaný na kulturu a čas.
Síla.

Společenská, rodinná, vztahová, fyzická, mentální, umělecká, a ještě spousta přídavných jmen. Všechno špatně. Určitě to nemá nic společnýho s testosteronem. „Drž hubu“ vždycky mi jede hlavou, když poslouchám nějakýho borca, co stojí vedle mě a mluví o svých emocích – který nemá, samozřejmě.

Sociální konstrukt – mi nabíhá automaticky toxicky.
„Tohle nebudu dělat. Tohle by měla dělat moje holka.“ „Ty drž hubu.“

Markéta Soukupová, Činky, 2024.

Činky – jednoručky. Je jich spousta.
Buď koupíte x barevných velikostí, nebo jednu stříbrnou násadu s mnoha černými variantami zátěže. Mě samozřejmě přitahuje ta s násadou. „Jsou totiž maskulinní.“
Cvičí s nimi muži z YouTubu, co maj velký svaly.

Chci bušit. Chci sedět s roztaženýma nohama. Já si ty roztažený nohy totiž můžu jako jednx z mála lidí dovolit, víte? Taky to tolerujete, co? Ha!

Otravuju lidi tím, že se jich ptám, jaký jsou jejich vzory mužů.
„Pedro Pascal“ – ultimátní představa sebe sama. Kraťase a bál.
Když vidím na ulici bandu borců, co maj na sobě kraťase a jsou ready na to opít si držku levným pražským pivkem – chci být jima. Tak jak vypadaj. Né, co dělaj. I když věřím, že kdybych takovx bylx, tak se neudržím a dělám to taky.
A u toho samozřejmě mám roztáhnutý nohy.
A jaký je váš vzor?

Šelx jsem do práce v kraťasech. V 10 stupněch. Na ulici bylo dalších pár borců, co taky byli v kraťasech. Je jim horko z tesťáku (fér) anebo jsou stejně blbý jako já? Od té doby su nemocnx.

Markéta Soukupová, Pivko, 2024.

Chodím po ulici a houpu se v těle.

Kopíruju borce na ulici, jak chodí, jak se tváří, jak jsou hustí.
Nejraději bych chodilx s rukama založenýma. Vypadá to silácky.
Ale taky mi na gymplu v ZSV vyučující před 15 lety řekl, že to ukazuje, že jste uzavřený člověk a blokuje to konverzaci.
Boj!

Sedím na skále. Koukám se do údolí. Po mé pravici sedí naše kočka Varda. Po levici kocour Princ. Jsou ve velikosti tygrů. Varda se lísá k mému bicepsu. Jsem vysvalenx. Mám oholené vousy do hladka. Delší vlasy. Naplňuji představu Tarzana. Je to problematický, vím – ten Tarzan, né ta imaginace. Zahýbu svýma naprosto mužskýma prsníma svalama. Cvak cvak cvak. Stoupnu si a roztáhnu paralagajd – vletím přes údolí do džungle. Tam se těma silnýma rukama držím liján jako otěží. Mám osedlaný stromy.

Takže už mi chybí jen to tělo. Na první pohled. Pro mě to ale bude, že budu mezi těmi muži. V kině Světozor maj největší záchody, který jsem kdy vidělx. Můžete tam tančit a nikdy není reálný, aby všechny byly plný. Ale jsou tam ti muži. Všimlx jste si jich? Nemáte z nich strach? Já jo.

Před pár měsíci jsem přišelx o nejlepšího kamaráda – muže. Potřebuju toho stejnýho nebo novýho, abych mohlx v bezpečným prostoru konfrontovat všechny ty konstrukty o maskulinitě, který si žiju, ze kterých mám strach, který chci, který jsou někdy špatně a ze kterých mi je dobře.

Ilustrace: Markéta Soukupová