Stud otců? Hledání postpatriarchální autority

Kniha Shame and Masculinity!, jejímž editorem je Ernst van Alphen, zkoumá různé způsoby, jakými se stud střetává a sráží s konceptem mužství, které je zatíženo minulostí stejně jako současností. Přeložený esej od nizozemské spisovatelky a profesorky genderových studií Maaike Meijer podrobně rozebírá systém otcovských hodnot, na nichž je patriarchální společnost vystavěná, a ukazuje, že pokud chceme dosáhnout opravdové rovnosti a demokratizace společnosti, je nutné tento systém autority přehodnotit a konečně a do důsledku do něj zahrnout také ženy. Je dle ní také potřebné, abychom opustili naše představy o typicky feminních a maskulinních úkolech a zásluhách ve společnosti. Jak docílit lepšího světa, kde se nikdo nemusí stydět za to, kým je? Jak správně přistoupit ke konceptu autority?

Překvapivý počet současných nizozemských/vlámských myslitelů zabývajících se dynamikou genderových vztahů se pohybuje na poli psychoanalýzy: Paul Verhaeghe a Frank Koerselman jsou psychiatři, Bart Vieveen je odborník na kulturní studia opírající se o lacanovskou psychoanalýzu, sociolog Abram de Swaan pracoval jako psychoanalytik a do své práce často vnáší psychoanalytické myšlenky. Tři z těchto čtyř autorů mají navíc feministický pohled na věc. Vzhledem k tomu, že psychoanalýza byla dlouho nástrojem nerovnosti mezi pohlavími, vyvstává otázka, zda a jak se těmto autorům podařilo využít psychoanalytické prostředky pro kritický pohled na vztahy mezi pohlavími. Všichni se shodují na faktu, že žijeme v „postpatriarchátu“ nebo jsme minimálně na cestě k němu. Jakou budoucnost si představují? Bude svět lepším místem, kde si všichni odlišní lidé mohou být rovni, kde se nikdo nemusí stydět za to, kým je? Budou se muži stále stydět za to, že jsou malí nebo fyzicky slabí? Za to, že pláčou nebo se něčeho bojí? Kvůli tomu, že nedokážou dostatečně chránit své sestry nebo manželky? Budou se ženy stále stydět za to, že se jim nepodařilo upoutat muže, že nemohou dostát současnému ideálu krásy, že okolí odsuzuje jejich nezávislost?

Odpovědi na všechny tyto otázky se odvíjí od toho, koho se ptáte. Podle Koerselmana se naše společnost sama depaternalizuje (v anglické verzi použitý termín de-fathering, vtextu dále používáme v anglickém znění): otcovské hodnoty jako víra v hierarchii a houževnatost se přestávají předávat, což Koerselman vnímá jako problém. V dnešní době se otcové musí přizpůsobit nové „ženské“ normě shovívavosti a rovnostářství. Už se neodvažují být otci. Trpí otcovským studem. Koerselman vyzývá k přehodnocení tradičního otcovství. Podle něj tento stud negeneruje stará patriarchální společnost, ale feminizovaný postpatriarchální svět.

De-fathering a vytváření studu

Koerselman v rozhovoru u příležitosti vydání své krátké knihy De-fathering (Ontvadering, 2019) vypráví následující vzpomínku z dětství:

„Ve škole spáchal jeden chlapec sebevraždu a sociální pracovníci si přišli se studenty promluvit o šoku, který to způsobilo. Bylo to v šedesátých letech. ‚Tohle se tehdy už dělo,‘ říká Frank Koerselman. Jeho samotného událost také zasáhla, a když v noci nemohl spát, poslala ho matka k praktickému lékaři. ‚Byl to hrubián,‘ říká Koerselman. ‚Víte, co mi řekl?‘ nakloní se v křesle dopředu. ‚Jsme snad BÁBOVKY?‘ zasměje se. ‚Ten doktor měl naprostou pravdu. A můj problém byl ten tam.‘“

Takže sláva hrubiánství! Podle mého názoru onen doktor vytváří stud. Chlapec šokovaný sebevraždou spolužáka by byl bábovka – a tak tu reakci raději potlačí. Takto se přeci rodí opravdoví kluci – kteří se stydí za své emoce.

Vhodná by byla empatičtější reakce. Proč byl mladý Koerselman tak zasažen? Možná to bylo jeho první setkání se smrtí; možná se za tím skrýval jiný šok, pocit viny nebo potřeba. Po řečnické otázce „Jsme snad bábovky?“ se to ale už nikdy nedozví. Jiný lékař mu mohl pomoci vyjádřit své pocity, a tím se osvobodit z dusivé stísněnosti. Mohl jej ujistit, že „jeho život jde dál“. Pomoc dítěti mimochodem není možné redukovat pouze na otcovství. Není u ní ani tak důležité pohlaví jako spíše věk a profesionální přístup. Praktická lékařka mohla udělat totéž: buď být hrubiánkou, nebo projevit empatii. Koerselman však toto setkání proměňuje v lekci patriarchátu mezi otcovskou autoritou a chlapeckým školáctvím.

Předpokládám, že Koerselman mě vidí jako představitelku onoho přehnaně mateřského světa, který volal po reakci umožňující Trumpovi chopit se své šance.

[Trump,] absolutní příklad narcistického, nezralého otce, který se dostal k moci díky „horizontálnímu, inkluzivnímu, identitárnímu levicovému hnutí“. To není žádná náhoda. Kde mezi světovými vůdci ještě najdeme zralé a moudré otce? Ať se podívám kamkoli, nikde je nevidím.

[Tazatel:] „Angela Merkelová?“

„Merkelová?“ Koerselman rozpřáhne ruce. „Jen pojďte dál, wir schaffen das [to zvládeme]. Není to matka? Je to matka. A nezvládla to. Kdyby to zvládla, bylo by všechno jinak. Ale ona to nezvládla.“[1]

Bylo však „wir schaffen das“ „mateřským“, shovívavým sdělením? Komu bylo určeno? Pokud uprchlíkům, lze si představit, že je Merkelová uklidňuje: „Pojďte dál, zvládneme vás přijmout. Nemusíte pro to nic dělat.“ Mně se ale zdá, že její prohlášení směřovalo spíše k jejím německým spoluobčanům: My to zvládneme! Jinými slovy, nebuďme měkcí, nefňukejme, raz dva a je to. Můžeme ukázat, co v nás je. Mimořádně „otcovské“, chceme-li uvažovat v těchto termínech, ale hlavně jasné a odvážné. Takto se vyjadřuje vůdce. Pokud však takovýto projev přichází od ženy, Koerselman jej z definice považuje za měkký a rovnostářský. Kromě toho si s Merkelovou vyřizuje účty v souvislosti s odporem, který její úspěšný integrační projekt nakonec vyvolal. Jako by za tento odpor byla zodpovědná. Podle takové argumentace lze za neúspěšného vůdce označit i Nelsona Mandelu. Ne, Koerselman nepatří v této skupině mezi feministy. K jeho knize De-fathering z roku 2019 se ještě vrátím později.

Bezdůvodná patriarchální autorita

„Moc si to neuvědomujeme, ale žijeme na konci jedné éry. Loučíme se s patriarchální formou autority, která zhruba deset tisíc let určovala vše: sexuálně, sociálně, nábožensky, politicky, ekonomicky. To však neznamená, že se loučíme s autoritou. Podle [Hannah] Arendtové se žádná společnost neobejde bez autority, protože její funkcí je regulovat vztahy mezi lidmi.“[2]

Citace pochází z úspěšné knihy Autorita (Autoriteit, 2015) profesora klinické psychologie a psychoanalýzy Paula Verhaegha. Autor v ní nabízí obsáhlou analýzu eroze patriarchátu v západní společnosti, která je pro něj nezvratným procesem. Autorita může fungovat pouze tehdy, pokud v ni věří většina. Pro tradiční mužskou formu vertikální autority tato většina již neexistuje. Staré mocenské bašty a křesťanské hodnoty se rozplynuly v důsledku neoliberálních hodnot v podobě peněz a úspěchu. Zároveň se postupně snižuje nerovnost mezi muži a ženami. To vše přineslo ženám větší finanční sebeurčení, tudíž více rozvodů a méně tradičních rodin, více vysokoškolsky vzdělaných dívek, více chlapců s poruchami učení a chování, více svobodných matek, které se raději zařídí samy nebo společně než s nepoddajným mužem, více singles. Kdysi tak samozřejmé výsady a moc mužů jsou zpochybňovány. Zároveň má ale podle Verhaegha naše společnost problém s autoritou. Lidé už sice neposlouchají staré autority – otce, kněze, učitele, lékaře a policisty –, přesto se ale společnost bez nějaké formy uznávané autority neobejde. Jak se k tomuto problému postavit?

Odpovědí nemůže být „zbavit se otcovského studu“ nebo „vrátit se k počátkům patriarchátu“, i když jasně slyšíme volání po obnově starých hodnot. Nizozemští politici jako Fortuyn, Wilders nebo Baudet se chtějí vrátit k patriarchálním genderovým vztahům. Sociolog a bývalý psychoanalytik Abram de Swaan to ve své knize Proti ženám z roku 2019 označuje za celosvětový odpor proti vzestupu žen. Muži se cítí ublížení, ponížení a zneuctění. De Swaan věnuje velkou pozornost kolektivním psychologickým důsledkům, které dopadají na muže v souvislosti s emancipací žen. Muži vracejí úder prostřednictvím krajně pravicových politických hnutí, obnovy misogynních náboženství, skupinového znásilňování, utlačování a dalších forem omezování žen. Podle něj je však emancipace žen už nezastavitelná. Je to začátek lepšího světa. Verhaeghe souhlasí, ale omezuje se pouze na západní svět. Nezaměřuje se tolik na zuřivý odpor mužů, uvažuje o nových postpatriarchálních formách autority, které společnost potřebuje.

Verhaeghe chce zjistit, odkud se vlastně vzala ona zaniklá otcovská autorita. Nehledí tolik na rozdělení úkolů vzešlých z evoluce, ale na sílu zákona a zvyku. Muži šéfují již velmi dlouho. Proč? Prostě proto! Patriarchální moc nemá žádnou oporu, a kdo po ní pátrá, zjistí, že neexistuje. Otcovská moc má paradoxně základ v otcovraždě. Verhaeghe tento fakt vyvozuje z Freuda, který v knize Totem a tabu z roku 1912 „klade původ autority do prvotního aktu násilí vůči otci“.[3] Máme tu „praotce“, který si nejen udržoval ženy pro sebe, ale také utlačoval své syny. Bratři uzurpátorského otce zabili a vyhlásili nové právo, které omezilo násilí mezi muži a usnadnilo soužití. Poté si z pocitu viny otce idealizovali a zpětně ho zbožštili. Zde tkví podle Freuda původ monoteistických náboženství. Všemocný otec je tedy retrospektivní konstrukcí, fantazií, kterou vytvořili provinilí synové. Zavedli právo a zdroj autority postavili k vyšší nezpochybnitelné autoritě: Bohu.

„Je to pozoruhodné: v původní verzi polovina z deseti přikázání zavazuje věřící k poslušnosti vůči božskému otci v kombinaci s absolutní a výlučnou věrností. […] Argumentace je kruhová: Bůh je zdrojem autority, protože nám přikazuje, abychom poslouchali Jeho a pouze Jeho.“[4]

Stejně kruhová je i argumentace v Chammurapiho zákoníku, nejstarším známém právním předpisu. Tam se dozvíme, že nejvyšší bohové „ustanovili krále, aby v zemi zvítězila spravedlnost… a aby zabránil silnějším utlačovat slabší. Král a jeho … zákony mají sílu zákona, protože si to přejí nejvyšší božstva – říká král.“[5]

V analýze zdroje patriarchální autority ukazuje Verhaeghe nadhodnotu své psychoanalytické perspektivy. Regály knihoven se zaplnily spisy o Freudově Totemu a tabu, ale přesto se myšlenka, že ustanovení otcovské autority je retrospektivní konstrukcí a uchopením moci, které může fungovat jen tak dlouho, dokud v něj lidé věří, zdá být věrohodná. Potom se mužská autorita může udržet pouze za použití násilí (viz De Swaan). Autorita, která se opírá o sdílený soubor přesvědčení, nepotřebuje ke svému udržení násilné prostředky. V tomto Verhaeghe následuje Hannah Arendtovou. Počátek zpochybňování patriarchální autority začal podle Verhaegha osvícenstvím, Kantovým apelem na každého jednotlivce, který musí myslet sám za sebe. Hnutí odporu v šedesátých letech jsou jen vykřičníkem následujícím po mnohem delším procesu, jenž vedl k emancipaci žen a demokracii, v současnosti ale také ke kritickým studentům a studentkám, kteří a které už nechtějí nikoho poslouchat, k občanům křičícím na policii, ke krizi školství, kde to mají vyučující stále těžší a kde se škola a rodiče přou o to, kdo má vlastně být autoritou. Dochází zkrátka ke krizi autority. K jejímu vyprázdnění.

Odsuzující de-fathering

Tento názor se shoduje se stavem věcí, který nastínil Verhaeghův kolega – psychiatr Koerselman. Ten však na rozdíl od Verhaegha a De Swaana prosazuje obnovení otcovské autority. Odvolává se přitom na knihu Alexandra Mitscherlicha Společnost bez otce z roku 1963. Mitscherlich – další psychoanalytik – viděl, že dojde k detronizaci otců, a to dávno před „květnem 1968“. Příčinou problému nepřítomných otců byl podle něj úpadek tradiční společnosti zemědělců a řemeslníků. V ní se prolínaly pracovní a domácí povinnosti, synové mohli vystřídat své otce stejně jako učňové své mistry. Průmyslová revoluce však odvedla otce z domácí fronty. „To jako by zlomilo hierarchickou páteř rodiny“, jak Koerselman parafrázuje Mitscherlicha. Když k tomu všemu začnou pracovat ženy, všechny vazby se vypaří a zůstane jen sourozenecká rivalita bez jakékoliv struktury autorit. Zatímco v roce 1963 Mitscherlich viděl, že se blíží zánik otcovské autority, podle Koerselmana od té doby celá generace dětí bez kontroly vyrostla v nerozhodné dospělé, kteří žijí v horizontální společnosti rovnosti. Koerselman mluví především o váhajících synech, kteří už neznají žádné hranice. Proto se nedokážou bránit konkurenci a neúspěchům, což podle něj vysvětluje epidemii vyhoření. Každý každému tyká, děti jsou rozmazlovány až do krajnosti. Současní vedoucí pracovníci neschvalují svou vlastní autoritu. Policisté a profesionální záchranáři už nemohou vykonávat svou práci, protože ostatní „sobě rovní“ neposlouchají jejich příkazy. Horizontalita je podle Koerselmana „feminní“ princip, zatímco vertikalita je údajně „mužská“. Abychom byli spravedliví, Koerselman píše, že tradiční mužský repertoár nemusí být za každou cenu naplňován muži; stačí, pokud alespoň někdo zaplní prázdné místo.

Tak by se s Koerselmanem mohl vést zajímavý dialog, ale bohužel: autorita pro něj zůstává spjata s mužstvím. Brání se tím, že buduje mytický, růžový obraz nukleární rodiny, kde matka poskytuje teplo a péči a otec udržuje rodinu v bezpečí a vede dítě do světa svými příkazy a zákazy. Jeho obraz je zcela dualistický. Matka uvnitř, otec venku. Koerselman zpočátku následuje Mitscherlicha, který viděl v industrializaci narušení této idyly. Pak ale přichází s jiným příběhem vzniku: patriarchát vznikl v prehistorické stepi, kde matka kojila a pečovala, zatímco otec nasazoval fyzickou sílu; to je „prarodina“. Tato projekce moderní nukleární rodiny do prehistorie – kde, jak známo, lidé nežili v rodinách, ale ve skupinách – slouží k budování zmiňovaného mýtu, stejně jako teze, že otcové vyvádějí děti ven tím, že

„předávají znalosti a řemeslné dovednosti. Tento akt přichází s vybízením a zadržováním, s kritikou a chválou, se solidaritou a soutěživostí. Otec učí své dítě odpovědnosti tak, aby bylo odvážné a moudré, bojovné a schopné sebekontroly. V této primární rodině otec rovněž seznamuje dítě s normami a hodnotami. Tam, kde matka odpouští, je otec tím, kdo trestá. Tam, kde matka miluje všechny děti stejně, otec uplatňuje hierarchii zásluh. Matčina láska nezná zákony, otcova láska je zákonem. Tímto způsobem oba uspokojují základní potřeby.“[6]

Jak už to tak bývá, znalosti, dovednosti a řemesla jsou zde jednoznačně přisuzovány mužům, zatímco ženy měly vždy obrovský podíl na činnostech, jako je zemědělství, rozdělávání ohně a shánění potravin, hledání léků a vytváření tělesného tepla. Je hrubým zkreslením přisuzovat celou oblast vědomostí a řemesel paušálně „otci“. Tato skutečnost je sama o sobě důsledkem historického vytlačování žen z vědy a techniky ve snaze skloňovat je jako výhradně mužské oblasti. Koerselman tuto tendenci slepě sdílí. Stejně mylná je představa, že by matky svým dětem nevnucovaly pravidla, netrestaly je, neučily je zvládat nebezpečí, rozvíjet dovednosti a řemesla ani jim nepředávaly normy a hodnoty. Tohle všechno se spolupodílí na vytváření kýčovitě růžové pohádky, která se vznáší v bájném rozdílu mezi pohlavími. Především je však naprosto ahistorická.

Koerselmanův obraz otců a matek se zcela shoduje s ideálem západní buržoazie 19. století, kde ideologie oddělených sfér dosáhla svého zenitu. To je jeho referenční bod. Problém je fakt, že se během minulého století všechno změnilo. Mužská svalová síla se stala zbytnou a antikoncepční pilulka ukončila nevyhnutelnost mateřství. Ženy si nárokují svět venku, a ano, ano, je tak vytvářen blahobyt a je to dobré pro ženy, které jsou ochotny tuto skutečnost přijmout. Koerselman se ale přesto ptá, proč jsou horizontální a vertikální světy stále „genderované“, tedy proč jsou stále ženské nebo mužské domény. Proč muži nedělají více domácích prací? Proč utíkají od ženských profesí? Protože, jak se zdá… přírodu nelze přemoci!

V této argumentaci není ani stopa po politickém uvědomění nebo angažovanosti. Nejsme schopni odstranit hlad ve světě? Příroda to tak určitě chtěla. Muži se nadále oddávají hromadnému znásilňování? Příroda opět promlouvá. Koerselman se a priori smiřuje s nerovnými příležitostmi, diskriminací, nerovnými platy, skálopevnými skleněnými stropy, a co je ještě podivnější, zároveň naznačuje, že tyto věci už neexistují. Feminismus byl dle jeho mínění nadmíru úspěšný:

„To vede k historicky možná ojedinělé situaci, že staronové mateřské hodnoty ovládly i veřejný život. Současná západní společnost se totiž změnila v horizontální, inkluzivní a oproštěnou od tradičních norem. Hierarchie, selektivita a tradice byly všude zatlačeny do defenzívy. Patriarchát tak ustupuje matriarchátu.“[7]

Toto prohlášení je zjevně nekonzistentní: nejprve selhala rovnost mezi mužem a ženou, protože se příroda nedala překonat – a stejně jsme zatíženi plně rozvinutým matriarchátem? Kromě toho, že je tvrzení nekonzistentní, je jeho závěrečná věta rovněž naivní. Ještě zdaleka jsme nedosáhli rovnosti pohlaví. Ženy se sotva kdy dostanou na vrchol. Rozdíl v odměňování je obrovský. Dle Koerselmana je skutečným problémem ona „politicky korektní vlna otcovského studu“[8], která nás zaplavuje. Tomu vůbec nevěřím. Muži, kteří berou svou otcovskou roli vážně, jsou často oceňováni ve svém vlastním okolí, ale od „mateřských“ (?) podniků, kde pracují, se jim dostává jen málo pochopení a prostoru pro jejich rodičovství.

Koerselman považuje de-fathering za příznak regrese:

„Tam, kde vertikální doména otcovství uschla a je takříkajíc přerůstána horizontální doménou… lze očekávat vymizení rozdílu pohlaví. Genderová fluidnost neusnadňuje ani rozpoznání otcovství, natož aby se děti mohly identifikovat jako chlapci či dívky.“[9]

Jazyk se zde stává dosti sugestivním: „přerůstající“ ženskost jako nevykořenitelný plevel a matriarchát jako děsivý obraz. To, že binární rozdělení pohlaví už nemůže být měřítkem všech věcí, Koerselmana děsí a v tomto ohledu se projevuje jako ultrakonzervativní psychoanalytik.

Alternativní formy studu

Dle mého názoru a také pro analytiky typu Verhaegha a De Swaana je relativizace genderových rozdílů spíše osvobozující. Nesmazává rozdíly mezi lidmi, ale naopak dává těmto rozdílům větší prostor. De Swaan tuto skutečnost formuluje následujícím způsobem:

„Dávám přednost životu ve světě, kde se mohu setkávat s lidmi, které mohu ocenit pro jejich vlastní přednosti, jejich zvláštní rysy, jejich jedinečnou osobnost, která je složitá, nikdy ne zcela pochopitelná, nikdy ne zcela předvídatelná, zkrátka vnitřně rozporuplná. Tomuto světu dávám přednost před světem, v němž je již předem dáno, jakého člověka máte před sebou – pouze na základě toho, do jaké skupiny patří. Chci si vážit lidí pro to, jací jsou, ne pro to, kdo jsou.“[10]

Společnost, kterou udržuje v soudržnosti dogmatická genderová odlišnost, prosperuje díky studu, jenž funguje jako kontrolní emoce. Kulturní dogmata působí v jednotlivci jako Ideál-ego, vnitřní strážce. Stydíte se za veškeré chování a emoce, které se vymykají normě. Bojíte se odmítnutí, vyloučení ze skupiny. Společnost, která dává větší prostor individualitě, snižuje stud a podporuje sebeúctu.

V našem životě bude vždy existovat určitá míra Ideálu-ega, jehož obsah se může pomalu měnit, jak se již po desetiletí děje na Západě v důsledku svíravých představ o tělesné dokonalosti a společenském úspěchu. Boha z velké míry nahradily hodnoty neoliberálního kapitalismu, pro něž se naše nitro stalo novou koloniální říší. Také ti, kdo se tomu brání, jsou podobně vedeni Ideálem-ega, který zase může vyvolávat stud: stud z létání, stud ze spotřeby. Tyto další formy studu se mi jeví jako méně paralyzující, protože jsou založeny na politické volbě. Fakt, že by nově nastolené feministické svědomí mohlo u mužů vyvolat stud kvůli jejich bytí muži, mi připadá jako poněkud vzácný jev. Kdysi tuto problematiku jako parodii představili nizozemští satirici Van Kooten a De Bie ve skeči „Skupina pro zvyšování sebevědomí mužů“. Celý skeč byl k popukání a poselství bylo jasné: chlapi, souciťte se ženami, ale rozhodně se nestyďte! Otcovský stud, ostych praktikovat otcovství, s tím jsem se ještě u nikoho, koho znám, nesetkala. Znám hrdé otce, otce, kteří se cítí špatně, šťastné otce, unavené otce, dárce spermatu, kteří se stali vítanými otci. Určitě stále existují také neochotní otcové, vzhledem k mnoha matkám, které touží po účasti svých manželů na péči o společné potomky. Muži se v průměru vyhýbají rodičovství snadněji než matky, ale o tom otcovský stud není. Staří patriarchální otcové stud neznají. Byli prostě bezostyšně panovační.

Koerselman využívá své psychoanalytické znalosti zejména k tomu, aby načrtl typologii otců, od otců primárních narcisů (adolescentních, nezralých) a sekundárních narcisů (příliš dominantních), kteří se oddávají „narcistickému vzteku“, až po zralé, stimulující otce. Jeho ideálem je moudrý otec, který „má odvahu ukázat, že tvrdost, sebeovládání a sebekontrola jsou ctnosti, na něž bychom měli být stále hrdí“. Takové otce potřebujeme. S tím nemám problém. Jenomže tady jde o rodičovství. Matky tyto ctnosti předávají stejně tak. Původní Koerselmanova myšlenka, že hodnoty, které byly do té doby považovány za otcovské, mohou ztělesňovat i ženy, jako by zmizela daleko za obzorem. Z Koerselmanova diskurzu čiší nostalgie po moudrém otci. Nostalgii chápu jako touhu po něčem, co nikdy ve skutečnosti neexistovalo. Druhá šance, kterou chce dát Koerselman otcům, je oděna do utopických očekávání. Freud by to nazval Familienromanen, který je vykouzlen právě selhávajícími nebo nepřítomnými otci. Pohádka o dobrém, spravedlivém otci, fantazie, která je vlastní všem monoteistickým náboženstvím; idealizovaný obraz otce, který je zde zaměňován se skutečností. Již Verhaeghe ukázal, že počátek patriarchátu tkví v provinilém pocitu synů, kteří si svého otce zpětně zidealizovali a posmrtně mu propůjčili absolutní moc. Je možné a poučné považovat jeho knihu za (psycho)analýzu knihy Koerselmanovy.

Prázdná autorita? Podělte se o moc se ženami

Zdá se, že společnost potřebuje široce podporované podoby autority. Uznávám rovněž fenomén postpatriarchálního nedostatku této autority. Podle mého názoru však autorita v současnosti nefunguje dobře, během pokusu o skutečné sdílení moci společně s ženami se cosi pokazilo. Muži se o svou moc dělí jen neradi, příliš pomalu, příliš neochotně, nedostatečně. Ženy jsou v mnoha oblastech sabotovány. Nemohou se skutečně chopit moci, protože je nenechali si ji opravdu, do důsledku vybojovat. Tam, kde by měly stát ženy jako spoluautority, stojí nyní muž, který už sám na tuto autoritu nemá nárok. Může si postavení zasloužit svými zásluhami, avšak stále příliš často je mu přiděleno pouze na základě neopodstatněného faktu, že je muž. Tato skutečnost mnohým přirozeně vadí. Je to totiž špatně. V oblastech, kde ženy převažují, jako je například školství, je jejich autorita stále předmětem pochybností. A ještě k tomu se považuje za problém, že se vzdělání „feminizuje“. Podobně i zdravotnictví je v tomto ohledu jakousi státní odpadní jámou.

Skutečnost, že tolik oblastí tradičně obsazují a určují muži, nebyla nikdy považována za problematickou. Když se bankovní sektor řítil do propasti, mohli jsme občas zaslechnout, že s tím nejspíš může souviset také mužská hegemonie. Tato zjištění však neměla téměř žádné důsledky. Jasný nepoměr a prodírání mužů obecně měly už dávno přestat. Nikdy se to však nestalo. Odvaha, moudrost, velkorysost, poctivost, odvaha dát svým kolegům pořádně zapravdu v jejich neochotě – kam se poděly tyto krásné „mužské“ vlastnosti, které umožňovaly přerozdělování? V tom tkví onen problém.

Stručně řečeno, autoritativní prázdnota souvisí s nedostatečným sdílením moci se ženami. Na Západě byl květen 1968 úspěšný pouze pro muže, pro ženy zatím jen částečně. Existuje příslib rovnosti a existuje realita, která jej až příliš často popírá. Proto nikdo neví, v jakém světě vlastně žijeme.

Všechno zmíněné je ovšem také špatný základ pro nastolení rovnosti s nebílými, uprchlíky, migranty. Vytváření demokratického světa se zastavilo na půli cesty. Musíme v něm pokračovat. V tomto smyslu se můžeme opět hodně naučit od Paula Verhaegha, který vnímá, že vznikají slibné postpatriarchální formy autority.

Verhaeghe uvažuje o třech demokratizačních oblastech: o výchově dětí, o ekonomice a řízení a o politice. Zvláště poutavá je jeho vize výchovy a vzdělávání vycházející ze zásady, že „k výchově dítěte je zapotřebí vesnice“. Z tohoto úhlu pohledu lze dnes výchovu a vzdělávání nejlépe vnímat jako týmovou práci. V tomto kontextu je důležitá blízkost a skupinové vazby, kdy „problematické“ dítě (ať už s psychiatrickými nálepkami pojmenovávajícími problémy, nebo bez nich) není umístěno mimo skupinu, ale naopak je v této skupině udržováno. Kdyby děti věděly, že patří do živého spojení s rodiči a spolužáky, skutečnými nebo adoptivními babičkami a dědečky, nevlastními rodinami, učitelkami, učiteli a sousedy, kteří spojí své síly, aby proměnili domov a školu v místa, kde se dá žít, pokazilo by se toho mnohem méně, než jak je tomu v současnosti. V takovém příběhu hraje pohlaví roli ve Verhaeghových příkladech pouze u nestabilních dětí; většinou chlapců, a to vzhledem k zavedené představě, že chlapci údajně patří mezi děti, kterým se nedaří. Verhaeghovo řešení nepřichází od otců, ale od různorodé skupiny rodičovských postav. Takové skupiny se neskládají na základě pohlaví, ale na základě věku a míry zapojení.

Stejně nakažlivá je i jeho vize udržitelnosti ekonomiky a horizontálního řízení podniků. Tento příběh je plný praktických příkladů, které dokazují, že svět se může obejít bez machistických vůdců, dluhových explozí a závislosti na růstu, a ukazuje, že mnoho podniků již funguje demokraticky, s větší spokojeností zaměstnanců a zaměstnankyň – navíc s větším úspěchem. V politické oblasti Verhaeghe volá po deliberativní demokracii, kde lidé společně rozhodují o světě, který sdílejí podle modelu „commons“, pastvin kolem vesnice, které naši předkové společně využívali pro svůj dobytek. Ve všech těchto oblastech může být autorita založena na horizontálně organizovaných skupinách, které společně vyvíjejí praxi nebo vymýšlejí předpisy, jimž se všichni více či méně dobrovolně podřizují. Pak už autorita není mužská a vertikální, ale horizontální a sdílená mezi muži i ženami, jak předpovídá a obhajuje Verhaeghe. Potom bude jedinec schopen vidět sebe sama ve spojení s ostatními. Verhaeghova psychologická vize bezpečného připoutání jako základu subjektivity, souhry spojení a odloučení – omezující přeceňování individualismu – podporuje tento demokratický obraz budoucnosti.

Bratriachát? Osvobození psychoanalýzy

De Swaan a Verhaeghe osvobozují psychoanalýzu a dodávají jí nový společenský význam. Koerselman si vystačí s verzí, která již dávno prošla. Čtvrtým nizozemským postpatriarchálním myslitelem, který nedávno popsal mizení klasické postavy otce, je Bart Vieveen. Jeho Emancipace tragického hrdiny nesleduje zrušení otcovské autority ve společenských oblastech, ale ve významných kulturních představách. Analyzuje postavu F. Bordewijka z roku 1938, Večery Gerarda Reveho z roku 1949 a přepis Shakespeara Hamlet versus Hamlet naar Shakespeare od Toma Lanoye z roku 2014.[11]

V Lanoyeho Hamletovi čte Vieveen prozatímní konečný bod vývoje, totiž vznik nové horizontální autority, kdy si mladí muži navzájem propůjčují identitu v symbolickém řádu a jako rovný s rovným schvalují nový základ autority. Právě směrem k takové psychologické konstelaci se v současnosti ubíráme. Tato vize postpatriarchální budoucnosti rezonuje s tou Verhaeghovou. Vieveen se obrací na specializované publikum lidí znalých lacanovské psychoanalýzy. Vieveenova doktorská disertační práce obsahuje krásné eseje. Fascinující je jeho analýza Postavy – konfrontace mezi soudním vykonavatelem Dreverhavenem a jeho nemanželským synem Katadreuffem. Různé verze knihy neustále mění akcenty. Původní seriálové vydání z roku 1928 vypráví především o otci, drsném exekutorovi, který záměrně přivodí synovi bankrot a vyzve ho, aby ho zabil. Je to starý muž, unavený životem, který hledá poslední uspokojení v boji se svým synem. Syn však dýku odmítá, a tím odmítá hrát svou roli v patriarchálním nástupnictví, v němž synové musí porazit své otce, aby si vybojovali své místo. Katadreuffe odmítá všechny role v této konstelaci otec–syn, ale kým je potom? Nesedí snad on sám na větvi stromu, kterou si podřezává? V pozdějších verzích – románu z roku 1938 a filmu z roku 1997 – je příběh vyprávěn z perspektivy syna. Během závěrečné konfrontace je svým otcem téměř zavražděn a ve vyvrcholení vůči němu projeví hluboké opovržení. To Dreverhavena zneklidní. Není to syn, kdo je závislý na otci, je tomu právě naopak. Dreverhaven spáchá sebevraždu. Katadreuffe však již nemá zájem na tom, aby zpeněžil své vítězství. Už se totiž postavil zcela mimo patriarchální mužskou linii následnictví.

Jedna věc se zdá být zvláštní: Odstranění patriarchátu má obrovské důsledky na postavení synů i žen, kteří budou moci legitimně participovat jako sobě rovní v postpatriarchální společnosti, která dává světu nové demokratické základy. Je však zvláštní, že tomuto aspektu je ve Vieveenově analýze věnována jen malá pozornost. Ústřední je pro něj emancipace synů a dezorientace, kterou následně zažívají. Jistě, to samozřejmě dává smysl. Vieveen však téměř zcela opomíjí ženy. Ať už je analýza různých verzí postav jakkoli nuancovaná, Vieveen nedostatečně osvětluje postavení Katadreuffeho matky Joby. Právě ona přeci přerušila své spojení s Dreverhavenem (který ji znásilnil) již mnohem dříve. Je to ona, kdo jej od začátku prohlédl, kdo odmítl všechny formy závislosti, kdo zvolil cestu samostatnosti a nechal svého syna postavit se na vlastní nohy. Od žádného muže nic nepotřebovala. Je to tedy právě ona, která okamžitě prohlédla, že sliby, jež patriarchát dává svým poddaným, jsou klamné a ošklivé. Katadreuffe jde tedy ve stopách své matky.

V Hamletovi vidí Vieveen vznik bratrské společnosti. Nicméně způsob, jakým se Hamlet vysmívá své milované Ofélii jako představitelce zrádnosti všech žen a posílá ji pryč – „Jdi do kláštera“ –, není v Lanoyeově konstelaci Hamleta nijak přepsán. Tato řeč k Ofélii je přitom jednou z nejtvrdších protiženských tirád ve světové literatuře. Hamlet si do Ofélie promítá svůj bezmocný vztek nad vraždou otce, kterou spáchal jeho strýc za spoluúčasti matky, Ofélie na něm přitom neměla žádný podíl. Vieveen tuto skutečnost interpretuje tak, že Hamlet už není schopen Ofélii milovat. Najednou už ji nemůže vidět idealizujícíma očima. Hamletův pohled je však něčím jiným než střízlivým pohledem realisty, který se odmiloval; je to nenávist vůči strýci a matce, kterou si na Ofélii vylévá. Vieveen jako by byl slepý vůči této klasické projekci směrem k ženám jako skupině. Ofélie je Hamletova spolutrpitelka a současnice, ale do bratrstva ji nikdo nepustí. Patriarchát se stává bratriarchátem. To je sám o sobě patriarchální reflex.

Vieveen toto vyloučení žen neproblematizuje a opakuje tak prázdné místo, které bylo přítomno již ve Freudově Totemu a tabu: „Praotec“ byl už projekcí, jak vysvětlil Verhaeghe. Mužští bratři se dopouštějí otcovraždy a pokračují v posmrtném uctívání otce, takže „jeho autorita září na všechny pozdější otce, kteří se tak mohou stát také malými pra-otci“, jak ironicky poznamenává.[12] Takhle to vypadá, jako by se dcery a synové osvobozovali od patriarchátu každý po svém, aniž by si mezi sebou vytvořili pouto jako spolutrpitelé.

Jak si můžeme být jistí, že se patriarchát neproměnil v bratriarchát?[13] Jak se mohou muži nadobro zbavit iluzí o systému nástupnictví pouze po mužské linii? Společenský proces hluboké demokratizace sotva začal. A navzdory prohlášením, že patriarchát je zcela nebo téměř odstraněn, s přepisováním psychoanalýzy ještě zdaleka nejsme u konce.

[1] Jannetje Koelewijn, „Een vader moet flink zijn.“ [A father should be tough: Interview with Frank Koerselman], NRC Handelsblad, 26 February 2020.

[2] Frank Koerselman, Ontvardering: Het einde van de vaderlijke autoriteit, Amsterdam: Prometheus, 2020, s. 61.

[3] Paul Verhaege, Autoriteit, Amsterdam: De Bezige Bij, 2015, s. 42.

[4] Ibidem, s. 44.

[5] Ibidem, s. 46.

[6] Frank Koerselman, Ontvardering: Het einde van de vaderlijke autoriteit, Amsterdam: Prometheus, 2020, s. 26.

[7] Ibudem, s. 60.

[8] Ibidem, s. 77.

[9] Ibidem, s. 70.

[10] Albram de Swaan, Tegen de vrouwen: De wereldwijde strijd van rechtsisten en jihadisten tegen de emancipatie, Amsterdam: Prometheus, 2019, s. 11.

[11] Bart Vieveen, De ontvoogding van tragische held: Hamlet, Katadreuffe en Van Egters verkennen de grenzen van het bedreigde Vader-land, Antwerp and Adeldoorn: Garant, 2019.

[12] Paul Verhaege, Autoriteit (Amsterdam: De Bezige Bij, 2015), s. 43.

[13] V původním znění termín fratriarchy.

Maaike Meijer, Father Shame: In Search of postPatriarchal Authority, in: Shame and Masculinity, Ernst van Alphen (ed.), Amsterdam: Valiz, 2020, s. 123–139. Publikace k nahlédnutí zde: https://valiz.nl/en/publications/shame-and-masculinity

Přeložil Jiří Novák a Helena Todorová.

Obrazová příloha: Adina Šulcová, Matěj Čech a Erol Medenčević, Eastfield, 2024.