Jak přistoupit k utopickému doufání?

Během návštěvy v Galerii MeetFactory s jasným záměrem recenzovat výstavu Shapeshift Spaceship jsem navštívila také Galerii Kostka, ve které nyní probíhá výstava Olbrama Pavlíčka rigged CRASHTEST. Ta pojednává o způsobu bytí v dnešním světě, které již dávno nejde odpárat od algoritmizace a od obecného prosakování technologií do našich životů. Kritika není jednosměrná. Technologie má sice moc naše životy ovládat, to však neznamená, že se jedná o její bytostnou podstatu – možná ji akorát neznáme dostatečně. Výstava Olbrama Pavlíčka velmi sugestivně ukazuje, jak může být tento fakt mocenské provázanosti děsivý a úzkostný.

Objekty, které připomínají medicínské prostředí, mají něco z futuristických vesmírných lodí a zároveň z pohodlných křesel v obýváku. Stopy po lidských končetinách však vypovídají o podivné zkroucenosti umocňující prvek děsivosti. Celá instalace i podmanivé kresby promlouvají o prozatímní neurčenosti všeprostupujících technologií, jež svými neviditelnými chapadly mohou nevědomého člověka zatáhnout do neznámých hlubin. Kurátorka výstavy Noemi Purkrábková zmiňuje v kurátorském textu esej Fuck off Google od levicového uskupení Neviditelný výbor – ten tvrdí, že se zasíťovaný svět dá považovat za jednu bytost-systém. Jsme ve věku „nového transparentního typu lidství“, postantropocén již není totální oddělení člověka od přírody, ale vlastně jde o naprosté splynutí všech aktérů a aktérek, technologii nevyjímaje. I technologie je totiž bytost, se kterou se musíme naučit žít – anebo jsme všichni jeden prostupující celek, syntetické tělo, kyborgové, neustále se měnící antropomorfové.

Pohled do výstavy Olbrama Pavlíčka rigged CRASHTEST v Galerii Kostka v Meetfactory. Foto: Jan Kolský

Na tuto problematiku volně navazuje výstava Shapeshift Spaceship v Galerii MeetFactory, jejímž kurátorem je Šimon Kadlčák. Té se recenze bude věnovat především, nemohla jsem ale opomenout silný vzájemný dialog, který spolu projekty vedou. Shapeshift Spaceship se inspiruje, jak je napsáno v kurátorském textu, životním příběhem a dílem umělectva Ovartaci (1894–1985), jež skoro většinu svého života prožilx v psychiatrické léčebně s diagnostikovanou schizofrenií, kde vytvářelx pomocí maleb, sošek a loutek paralelní vesmír, v němž mizí jakákoliv antropomorfizovaná představa světa, kterou jsme za tisíciletí zaslepeně vybudovali. Ovartaci prodělalx změnu pohlaví a po čase se začalx identifikovat znovu jako muž. Shapeshift Spaceship odkazuje k emancipačnímu směru transfuturismu, jenž vytváří spekulativní vesmír budoucnosti neukotvený v polarizačním základu binarity a ustálených genderových norem. Může se stát cokoliv – ostatně jedním z cílů výstavy je vyvolat spekulaci ohledně jiného světa, který se zdá být stále ještě možným. Jde o zdroj inspirace, o předestření bohatosti ras a druhů živočichů, kteří mohou už nyní klidně existovat. Máme upustit brzdy naší fantazii a uvolnit tak v našem binárně uvažujícím myšlení prostor pro jinakost a diverzitu.

Druhým stěžejním pilířem výstavy je vyvolat pocit, „že už jsme tam někdy bylx“. Transfuturismus je totiž mimo jiné archeologií ve smyslu pojetí časovosti, jak už ji rozvíjel Walter Benjamin, tedy že v naší přítomnosti je obsažená celá minulost, kterou je třeba zkoumat a vytvořit tak základy pro lepší budoucnost prostřednictvím potřebných utopických vizí. Utopické projekty, které se v postsocialistické společnosti zasažené neoliberalismem velmi rychle vytratily, začínají být v současném uměleckém diskurzu opět přítomné – že by se z Fischerovského pesimismu a uvažování o konci světa znovu dostala do hry kapka naděje? Proto na výstavě procházíme změtí prapodivných bytostí, jež jsou někdy děsivé a občas naopak uklidňující a budící naději v lepší svět. Tam nebude místo pro binární rozštěpení všeho a všech, ale naopak se všechno bude prostupovat a každý se bude moci stát tím, kým bude chtít.

Antr0morph ve svém díle předestírá zamyšlení nad minulostí, z níž jsme všichni uhněteni a která z nás všech utváří mnohotvárnou bytost vzniklou z jediného předka. Minulost v jejím díle vyvěrá z odkazů na řeckou antiku. Jednak se zjevuje ve figurální soše nazvané příznačně Kouros, jenž v tomto pojetí nabývá podoby transfuturistické bytosti vytvářející v galerijním prostoru zlověstné stíny. Ty jako by upozorňovaly na realitu, uvnitř které je nutno přehodnotit omezené binární předpoklady. V tomto kontextu je důležité zmínit zajímavou poznámku v Kadlčákově textu, tedy že samotné slovo nebinární je problematické, jelikož jistou černobílou perspektivu má vštípenou v sobě, když se předponou ne- vymezuje vůči binaritě, a vytváří tak nešťastný efekt buď–nebo.

V další instalaci-hologramu se nám zjevuje bytost rovněž odněkud z antického Řecka, kde totiž byly trans bytosti úzce propojeny s náboženskými rituály – stejně jako například u hidžrů v Indii či u muxů v Mexiku. El Pelele představuje kresby různých tělesných mutací, velkoformátové malby a digitální obrazy, které se tu objevují trochu jako náhodný prvek zdánlivě nezapadající do jeho tvorby. Co je v západním chápání světa „nepohodlný“ prvek skutečnosti? Veronika Žilinská pomocí videa vnáší diváctvo do temných hlubin oslavujících změnu pohlaví a s pomocí zvukového podkresu Tomáše Moravanského nás z abstraktního snění zavede znovu k připomínce nevyhnutelné tělesnosti. Kresby na zdi od Alex Sihelsk znázorňují bytosti-skřety, jež nelze blíže určit, její*jeho video potom vypráví o prostupování současného člověka technologií. Kde je hranice mezi naším vlastním vědomím a algoritmizovaným vědomím počítače? Umělkyně Chin Tsao dotváří v galerii prostor svými keramickými, lascivně laděnými objekty a rozostřuje hranice mezi lidským a nelidským, mezi říší živočišnou a rostlinnou – objekty mají sexuální náboj, který často přisuzujeme zejména lidem. V jejích videích, umístěných samostatně, nám její alter ego Pope Sangreta opět poměrně tvrdě připomene realitu současné planety zmítající se v plamenech na pozadí populární písně od Davida Bowieho Life on Mars?

Nemohla jsem se zbavit pochybností, zda nacházím kýžená východiska v tomto vesmírném tripu do jiného světa plného měnících se mimozemsky působících bytostí. Právě rovina mimozemské existence může být totiž poněkud ošemetná, jelikož tento až poněkud prvoplánový mimozemský ráz může dodat zdání jinakosti, která vede pouze k dalšímu rozdělení a nepochopení. Může nás potom paradoxně ještě více vzdalovat od prostupování a boření klasických norem a v konečném důsledku tak povzbuzovat kritizované rozdělování do škatulek lidské/ne-lidské, což je v rozporu s ideovým přesvědčením shapeshifterů*ek. V tomto ohledu je i žánr sci-fi rozpolcený, jak píše ve sborníku Boris Hokr, jelikož často podporoval heteronormativní privilegované pozice (viz kauza s Johnem W. Campbelem).

Kosmická estetika a futuristické vyznění nemusí nutně všechno zachránit. Otázkou je, jak utopické výstavy koncipovat, zda není má kritika samoúčelná. Určitě zčásti je. Jelikož nevyhnutelnost paradoxu, tedy že (ZATÍM?) jsme pozemské lidské bytosti jednající a myslící v rámci západního modelu uvažování my – ti druzí, je patrná nejenom na výstavách, ale také v našich každodenních životech. I proto je výstava rozhodně důležitá, jelikož koncept nebinarity znamená také prozkoumávat a respektovat meziprostory.

Ernst Bloch, filozof naděje, napsal v úvodu svého příznačně pojmenovaného spisu Princip naděje: „Abychom pronikli skrze temnotu, potřebujeme ten nejmocnější dalekohled – dalekohled vybroušeného utopického vědomí.“ Bloch ukazuje na důležitost utopií v naší každodennosti. Podle něj naděje vstupuje do materie skutečného světa, kterou neustále přetváří. Výstava Shapeshift Spaceship volí opačný přístup, nejdříve musí opustit zemi, aby se na ni mohla vrátit a začít znovu doufat. A uvědomit si, že všechnu mnohost a propojenost máme přímo před očima. Otázkou zůstává, zda nepřistoupit k všednímu a konkrétnímu doufání rovnou. Nakonec, naše žitá realita se od sci-fi občas tolik neliší.

Alex Sihelsk*, Anthr0morph, Chin Tsao, El Pelele, Veronika Žilinská / Shapeshift Spaceship / kurátor: Šimon Kadlčák / Galerie MeetFactory / Praha / 25. 7. – 29. 9. 2024

Foto: Jan Kolský