CJCH 2024: Judita Levitnerová

Syntetická předzvěst zániku

Během stáže v lotyšské Rize chodila Judita Levitnerová po místních second handech, kde si postupně měnila oblečení a bez povšimnutí odcházela v novém outfitu. Pokoutně tak přeskupovala a měnila tamní sortiment. Tato umělecká performance v lecčems vypovídá o tvorbě umělkyně a aktuální laureátky CJCH, ačkoliv se performance soustavně nevěnuje. Jedná se v prvním plánu o nenápadné gesto, které v sobě však obsahuje tendenci poukazovat na nefunkčnost a pokrytectví zajetých struktur, občas i těch „revolučních“. Umělkyně tu mimo jiné odkazuje na paradoxy a jistou bezvýchodnost recyklování a udržitelnosti, se kterou je její tvorba spojovaná – když si otevřeně přiznáme, že žijeme ve světě nezastavitelné výroby a produkce, má vůbec význam kupovat oblečení v second handech?

Levitnerová dlouhodobě pracuje s textilem. Studovala malbu na Ostravské univerzitě a malířskou praxi postupně, společně s nástupem na magisterské studium do Ateliéru intermédií na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, přetavila právě do textilních obrazů. A tavení zde musíme vzít doslova: díla vytváří kombinováním přírodních a syntetických látek, které pájí dohromady. Toto gesto je subverzivní z vícero důvodů: možná se podivíme nad tím, proč umělkyně volí syntetiku, když souběžně upozorňuje na nadbytečnou produkci (nejen) v módním průmyslu… Stejně jako v „sekáčové“ performance je tu přítomná dávka ironie a nenápadného, byť soustavného podrývání vlastní činnosti.

Parazitování na přírodních zdrojích a souběžná závislost na nich se objevují v performance, kterou umělkyně uspořádala v roce 2024 v Brně-Tuřanech. Skupina lidí v mikinách ze sekáče sedí uprostřed letních veder na vyprahlé pláni, na sobě mají svářečské brýle, takže působí trochu jako postapokalyptičtí raveři přicházející z budoucnosti. Soustředěně, pomocí lupy, taví syntetická vlákna v mikině toho, kdo sedí před nimi – pouze díky slunečního záření. Slunce, které je zhoubné a životodárné zároveň, propaluje díru do ochranných vláken a svým zářením nám ukazuje svoji sílu, která výdobytky moderní doby snadno (a nejspíš brzy) přemůže. Bohužel, roztavit mikroplasty v našich tělech asi nedokáže… Nehostinná budoucnost, jež kulminuje ve stále silnějším slunečním záření, se tu zpřítomňuje společně se současnou rave estetikou, o kterou Judita občas a jakoby náhodou zavadí.

Solar sewing, 2024. Foto: Polina Davydenko

Textil je tak v rukou Levitnerové zbaven skoro všech tradičních konotací a interpretací. Vyšívání, zašívání a záplatování mizí, namísto toho umělkyně volí hrubé strojové pájení, které je často fyzicky náročné a pojí se se zápachem a nepříjemnými výpary lepícími se na kůži. Interpretace zpochybnění genderových stereotypů ohledně rozdělení práce se sice nabízí, ale není pro Juditino dílo výchozí. Zdůraznila bych její vědomé rozhodnutí opustit „vznešené“ tradiční médium malby a místo toho se zaměřit spíše na oblast spojovanou s oblastí umění užitého, což otáčí v kontextu její tvorby význam pomyslně zavedených hierarchií v umění. Tato hierarchie se promítá také do častého řazení technik, jako je kresba pájkou či vyšívání, k „pouhému“ hobby či kutilství, o což se Judita záměrně ledabyle opírá.

Umělkyně se soustavně zajímá o prostředí továren a polozapomenutých technik zpracování textilu. V poslední době se zaměřuje především na techniku art protisu, jež byla vynalezena v brněnské továrně Vlněna v 60. letech. Art protis, patentovaný jako spojení malby s technologií výroby netkané textilie, provazuje strojové zpracování a ruční výrobu. Jakkoliv práce Levitnerové vychází z tematizace řemeslnosti, čerstvá laureátka CJCH rovněž akcentuje technologický pokrok (zejména v prostředí uměleckých řemesel), který již neodpářeme ani tou nejtenčí jehlou a který jde zároveň dopředu tak rychle, že se jeho minulost stává nadbytečnou, včetně technik, jako je art protis. A tak i továrna Vlněna, v jejíchž útrobách bývaly umělecké ateliéry, byla nedávno zbourána ve prospěch developerského projektu zosobňujícího „nejmodernější design a nejmodernější technická řešení“. Levitnerová přistupuje k popsané situaci skepticky, narativ zromantizovaného řemeslného obratu považuje za selhávající: Konstruktivní je, podle ní, technologie používat pokud možno s ohledem na lidskou důstojnost nebo míru „společensky adekvátního“ volného času, jak o tom už dávno psal David Graeber. A tím například dosáhnout zkrácení pracovní doby nebo zmírnit dřinu v továrnách, která stále zotročuje spoustu lidských rukou. Zároveň, ruční práce je stále nezbytnou součástí naší společnosti, především ta v továrnách, což má za následek, že technickým výdobytkům vlastně zase jenom otročíme.

Pohled do instalace výstavy Head to Presser, Galerie mladých TIC Brno, 2023. Foto: Polina Davydenko

Problém genderové a třídní hierarchizace (nejen umělecké) práce se v souvislosti se zpracováním textilu neozývá jen v podobě hesla „typicky ženská záležitost“, ale také se spojuje s faktem, že je tato činnost často považována za volnočasovou aktivitu anebo pouhé hobby. Ženy z vyšších vrstev vyšívaly a trávily dlouhá odpoledne v naději, že se jejich mužové brzy objeví a ony jim budou moct zahrát etudu, kterou se naučily dopoledne na klavír. Ženy z nižší třídy privilegium zahánění nudy neměly, vyšívat a zašívat ale musely také. V socialismu, stěžejním období pro umělecký výzkum Levitnerové, byla sice oslavována progresivní žena-továrnice, která chodí do práce stejně jako její muž, ale tatáž žena se následně vrátila domů, kde ji čekala druhá šichta. Ústředním motivem, který tvorbu Judity Levitnerové pomyslně spojuje, je tedy práce. Nejen její hierarchizace, ale také odcizení, jež je se strojovou řemeslnou výrobou v továrnách úzce provázáno. Zájem o téma práce a její dramatizaci je také součástí doktorandského výzkumu na FaVU, kde se Judita obecněji věnuje „současnému informelu“.

V umělecké i kurátorské činnosti tedy upozorňuje na technický pokrok, který sice smrdí, ale nedá se již odpárat. Prašné prostředí dřívějších továren na zpracování přírodní bavlny dnes střídá kouř z taveného vlákna. Jak totiž říká sama umělkyně, „dílny nových technologií od těch tradičněji zaměřených odděluje podle všeho především zápach“. Zápach tavených syntetických vláken tedy hraje v její tvorbě jak symbolickou, tak zcela doslovnou roli. Na právě probíhajícím bienále Ve věci umění, kde Judita vystavuje společně s Kateřinou Konvalinovou, se naopak obě umělkyně zaměřily na zpracování (technikou art protisu) přebytečné ovčí vlny, tedy přírodního materiálu, který by jinak byl vyhozen a skončil zbytečně nevyužitý, v čemž se zase ukazuje utilitární využívání přírodních zdrojů a stálá demonstrace nadřazenosti člověka nad přírodou. 

Judita Levitnerová v jednom z rozhovorů ohledně své činnosti uvedla: „Sama jsem si to určila, ale protože se obklopuji hlavně syntetikou, řekla jsem si, že musím současně sledovat, nakolik mi chybí přírodní materiály.“ V tom je obsažena upřímnost, se kterou umělkyně přistupuje ke své umělecké tvorbě: výdobytky nenáviděného pokroku používáme my všichni, a jsme tak, ať již chceme, nebo ne, jeho novodobými otrokyněmi a otroky. V dnešní době je těžké odmítat syntetické materiály, v podstatné části světa se zdá – v porovnání s jinými problémy – malicherné recyklovat. Zejména kvůli nespravedlivému nastavení současného světa, jehož „vyspělá“ část sice neustále zdůrazňuje recyklaci a udržitelnost, ale zapomíná, že za takovým účelem je potřeba toho změnit mnohem více než jen přistavit dostatek kontejnerů. Propletení současnosti jde tak velmi těžko rozplétat, až jsme často jen obětmi toho, proti čemu bojujeme, což vede mimo jiné k hluboké frustraci nejen mladé generace. Judita Levitnerová se rozhodla nezapírat, že jí během pájení ulpívá na kůži syntetická předzvěst zániku.

Judita Levitnerová (* 1994) vystudovala Ostravskou univerzitu a pokračovala v magisterském studiu na Fakultě výtvarných umění v Brně v Ateliéru intermédií. V současné době pracuje na FaVU na své disertační práci na téma Současný informel, přičemž zde zkoumá i feministické otázky. Ve své umělecké praxi vychází především z média malby, malířské postupy však přenáší i do tvorby v jiných uměleckých formách, ať už jde o objekty, užitou módu, nebo živý vizuální doprovod k hudebním vystoupením. Pracuje opakovaně s metodou imitace, kterou vnímá především jako další formu přiblížení se ke zkoumanému předmětu a jako péči o zapomenuté výtvarné techniky.
S brněnským HaDivadlem a Studiem Intermedia spolupracovala na vzniku divadelní hry Sedimenty diagnózy wellness, ke které vyšla stejnojmenná kniha. Od roku 2019 se podílela na programu Galerie 209, následně pracovala v Galerii FaVU a Galerii města Blanska. Její práce byly vystaveny v rámci skupinových výstav v Domu pánů z Kunštátu, v galerii Pragovka nebo v Holešovické šachtě.

Fotoportrét: Lucia Sceranková SJCH, fotografie děl: archiv Judity Levitnerové

www.levitnerovajudita.cz/