Proč děláte ten dub, když už tu je?

Když se pustil řecký antický umělec Parrhasios do malířského souboje se Zeuxidem, byl to boj o co nejvíce realistické zobrazení toho, co vidíme. Zeuxis údajně přinesl hrozny tak dobře namalované, že se na ně začaly slétat ptáci, ale Parrhasios namaloval draperii tak, že ji chtěl Zeuxis okamžitě odhrnout a spatřit obraz, který se skrývá za látkou. Když poznal svůj omyl, poblahopřál Zeuxidovi, že je lepší malíř, jelikož oklamal umělce a on oklamal „jen“ ptáky.

Výstava malíře Alexeje Klyuykova Lekce z realismu v Galerii Display má dvě pomyslné roviny: V první z nich se obrací k teoretickým otázkám dějin umění, jež se táhnou již od pravěku a vycházejí z problému míry realističnosti ve vztahu k zobrazované věci, zejména v souvislosti s médiem malby. Jak přenést na dvojrozměrné plátno trojrozměrnou realitu? Je správné ji znázornit co nejpravděpodobněji, nebo naopak stylizovaně? Jedná se o spoustu rozhodnutí, estetických a ideových, a stejně by někdo mohl namítnout, že námi viděná realita je pouhá iluze, takže pokoušet se ji zobrazovat je bláhové: je to sisyfovská práce, jež nás odvádí od pravdy, která je mimo náš svět.

Pečlivě vyargumentovaný kurátorský text od Zbyňka Baladrána provádí diváctvo prostřednictvím anekdot napříč historií pojmu realismus a naznačuje tak, že shrnout do jedné definice, co je realistické a co ne, je přinejmenším hodně náročný úkol. Na všudypřítomné konstrukci evokující sovětskou avantgardní tradici napříč galerií visí malby odlišného stylu odkazující právě k různým realismům. Setkáváme se s barokním portrétem, aby náš pohled ne náhodou sklouznul k pozdně modernistickému autoportrétu ve stylu van Gogha či impresionistické krajinomalbě. Následují kubisticky laděná díla a obrazy odkazující k socialistickému realismu. V kontextu Klyuykovovy tvorby a přístupu k zobrazování je příhodné zmínit ruské hnutí peredvižniků na konci 19. století, kteří přišli s požadavkem lidovosti a srozumitelnosti umění, jež se vzpíralo tomu akademickému. Skupina ovlivnila právě socialistický realismus, k němuž se umělec napříč svojí tvorbou dlouhodobě odkazuje a vědomě pracuje s ideou „umění pro lid“.

Problémy se zobrazováním jsou oproštěny od fatálnosti doslovnými momenty v instalaci, které oscilují mezi naprostou vážností a špetkou ironie, když například z plátna, kde je namalovaná větev, trčí větev opravdová. Kromě odlehčujícího gesta se jedná o filozofickou úvahu nad povahou obrazu (image): S mírnou potutelností se lze totiž ptát – má vůbec smysl se bavit o realismu v umění, pokud nevíme, co je realita? Díváme se na větev, která skutečně existuje? Téměř na začátku výstavy je diváctvo konfrontováno s dílem Interpretace ikony, v jejímž případě jde zase o komunikaci s posvátnem – vztahování se k realitě je tu míněno v rovině transcendentální, kde etická hodnota převyšuje kategorii estetické autonomie uměleckého díla. Na posledním malířském cyklu pojmenovaném Umění politiky a politika umění Alexey Klyuykov záměrně konceptuálně pracuje se symboly. Ateliér, bílé plátno, rudé vlajky venku, slunečné počasí. Dva ze tří obrazů série začínají zmiňovaným výjevem z ateliéru, který se neustále opakuje, jen barevnost se postupně mění. Na konci jsou plátna rudá a vlajky bílé.

Tento přesah do polemiky týkající se vztahu umění a politiky je druhou rovinou výstavy. Je důležité v tomto kontextu zmínit Manifest radikálního realismu, jelikož do jisté míry artikuluje umělcův názor na podobu umění a jeho roli ve společnosti. Klyuykov manifest inicioval a podepsal mimo jiné s Vasilem Artamonovem, jehož jméno musí zaznít – umělci dlouhodobě spolupracují, byli jako duo laureáty CJCH, takže i některé z obrazů na výstavě malovali společně. Tvoření ve dvojici či kolektivu chápou jako ostentativní gesto vymezující se vůči individualismu postmoderny, proti němuž se staví i manifest. Signatářům šlo také o kritiku tehdejšího současného umění, vymezení se proti postkonceptuální kontextualizaci a obsahové nesrozumitelnosti ve prospěch návratu k rehabilitaci média malby a přiznání jak estetického, tak právě politického rozměru díla. Tato političnost spočívá v rozměru srozumitelnosti média (obsahu i formy), která je zde chápána jako podstatný znak realismu – a není slučitelná s aktivismem, který je dle umělců v přímém rozporu s uměním. Na výstavě se tak ne náhodou objeví autoportrét Klyuykova s obrovským klíštětem, v tomto manifestu z roku 2016 sarkasticky stojí: „Umění do sebe může vstřebat úplně vše a spokojit se jako nasáté klíště s faktem, že vůbec existuje.“

Je zřejmé, že si signatáři nebrali servítky, a znovu tak rozvířili hojnou diskusi (tolikrát již začatou a skončenou) o údělu malby, obdrželi také vlnu kritiky za odkazy o navázání na komunistické momenty v dějinách umění anebo za odsouzení soudobé abstrakce jako symptomu nepochopení dějinnosti malby (v rozhovoru pro Artalk s Annou Remešovou), které vyznívá poněkud krátkozrace. V návaznosti na tyto debaty vyvstávají ale důležité otázky, které si Klyuykov pokládá i nyní: Kdy se malba stává politickým médiem, může být realistická malba radikální? Dokáže reagovat na vizuální roztříštěnost a reprodukovatelnost obrazů v současnosti? Co je na realismu současného, tedy – proč dnes ještě někdo tvoří realisticky?

Jakkoliv by název mohl nabádat k jiné interpretaci, výstava je především o hledání a vnitřním uměleckém zpochybnění, které se zároveň stává politickým gestem. Naléhavost výstavy spočívá v momentu, kdy se politická rovina výstavy neodkazuje jako v manifestu pouze ke společenskému a uměleckému nevyhovujícímu statu quo, ale jde až k samotnému vnitřnímu zpochybnění smyslu umění. Klyuykov je ve výstavě skeptičtější, už nic neprohlašuje radikálně ani definitivně. Realismus je pro něj utopií, která již „nevykřesává radikální perspektivu budoucnosti“. Touha po změně se tedy přeměnila ve skepsi týkající se možnosti společenské změny a roli umění v rámci ní. Jako by angažovaný potenciál přítomný v obrazech socialistického realismu a odkazy k revoluci vyčpěly ve smutný, až nihilistický dovětek ve vztahu k současnému světu, který se stále více extremisticky a pravicově radikalizuje. V bezprostřední současnosti je tento dovětek ještě temnější.

Východisko z této situace nachází umělec ve věrnosti k sobě samému, tedy v cestě a hledání vlastní vnitřní pravdy ve vztahu k umění. Jde o zhodnocení dosavadní umělecké činnosti, o ohlédnutí, ale také o sebereflexi a sebekritiku. A to jistě není málo. Zároveň zůstává viset ve vzduchu neodbytná otázka: Kdo je dnes schopný vidět a odhalit pravdu? V dnešní době to chce dávku kritického předporozumění, které není umožněno každému, a to čistě ze socioekonomických a politických důvodů. Pravda je v současnosti složitý pojem – v obklopení algoritmů, jež jsou každému šité na míru, v moci sociálních sítí, které jsou v područí novodobých oligarchů těžících z jimi podporovaného narůstajícího individualismu a radikalismu, se společnost a jednotlivé pravdy čím dál více štěpí.

V jinak skvělé výstavě mi tedy chybí ještě vznesení další (už poslední) bolavé otázky: Jaká je povaha současného realismu, který již vstupuje do situace post-postmoderny, do sítě všech postpravd a fake news a virtuální rozmělněnosti, jež přesahuje v textu zmiňované simulakrum? Už zřejmě ani nejde o to, co je kopie a co originál, co je označující a co označované – všechno se slívá do jedné prazvláštní hmoty, kterou musíme znovu začít rozkrývat (a najít způsoby, jak na to). Nacházíme se v situaci, která si žádá nové přehodnocení pojmu realismus. I proto je výstava Klyuykova důležitá. Je podstatné, že poctivě hledá cestu, jak se upřímně postavit světu prostřednictvím umění – jen je potřeba definovat, co dnes znamená pravda, kterou už velmi ztěžka rozeznáme od lži. Umělec se snaží předat dál svoji uměleckou cestu, hledá pojítko mezi osobním a politickým, univerzálním – a to je stále ještě velmi cenné.

Alexey Klyuykov / Lekce z realismu / kurátor: Zbyněk Baladrán / Display / Praha / 13. 12. 2024 – 2. 3. 2025

Foto: Jan Kolský, Galerie Display