Temnou krajinou všednosti

V obrazech Šimona Sýkory je slunce téměř vždy za obzorem. Název výstavy Rites of Spring v Pollansky Gallery až nápadně připomíná slavné avantgardní dílo od Igora Stravinského Svěcení jara anebo může odkazovat k názvu stejnojmenné punk-rockové kapely, která se jmenuje právě podle tohoto slavného baletu, jenž během premiéry způsobil obří rozruch a rvačku v publiku. Kapela patří do subžánru „emo“, což se jeví jako symbolické v rámci Sýkorova díla, které je u nás nejčastěji spojováno s poměrně lokálním trendem tzv. emo-romantismu. Do jaké míry tato samostatná výstava vykazuje rysy spojené s imaginativností a fiktivně-tajemnou atmosférou, které jsou se zmiňovaným směrem asociovány? Nestává se náhodou pomyslná fikce každodenně žitou realitou?

Šimon Sýkora svoji diplomovou práci nesoucí název Přijmi stranu zla (2009) pojal jako záznam performance, v níž sám sebe zobrazuje jako domobrance chránícího svoji vlast v pošumavských lesích. Sýkorovo performativní alter ego se často infiltrovalo mezi naprosto odlišné sociální „bubliny“, zejména mezi českou ultrapravici. A tak můžeme například vidět fotografii umělce, jak se s potutelným úsměvem a v objetí fotí s ostatními chlapíky ze Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže. Nebo se Sýkora při oslavách sametové revoluce převlékl za Petra Hampla, mával proruskými hesly za propagaci zbraní a marně se pokoušel překreslit portrét Václava Havla.

Ačkoliv již tyto absurdně groteskní akce umělec neprovozuje a věnuje se téměř výhradně malířské tvorbě, dobře vystihují míru ironie a subverze, s nimiž Sýkora operuje i ve svých obrazech. Ty jsou charakteristické melancholičností a potemnělou atmosférou kdesi na maloměstě, na periferii či naopak v zalesněné krajině daleko od moderní civilizace. Vždy ale někde na okraji. Postavy jsou občas zobrazeny uprostřed konkrétní situace, takže koukáme na momentku, kterou si domýšlíme – jindy ale tyto postavy bezděčně postávají a v žádné aktivitě je nejspíš nevyrušujeme. Vyzařují pocity odtržení od světa, jehož jsou nevyhnutelnou součástí – na plátnech ožívají antihrdinové. Bloumající duše působící nezúčastněně, protože se možná cítí – stejně jako romantičtí tuláci – v rozporu s realitou všedních dnů, a tak se kamsi vydávají prožívat a lépe poznávat svoje Já, které je zatím uvězněno ve vzpouře proti světu, prahnoucí však po zakoušení nekonečna. Je v obrazech vizuálně zobrazen svět, který reálně obýváme, nebo je tu přítomna touha po spiritualitě, která ve světě chybí? Do jaké míry je tato oscilace ospravedlnitelná? A není pouhou relativizací běžné pěny dní? …

Na výstavě Rites of Spring jsou sice tito „darmošlapové“ stále přítomni, najednou ale hraje důležitější roli krajina. Ocitáme se povětšinou opět v pošumavské oblasti, kde sám autor částečně pobývá a kde je pocit vykořeněnosti a bytí „na okraji“ častější než jinde. V této temné a krásné přírodě plné minulých zranění a bolestných dozvuků z odsunu Němců umělec ztvárňuje celkem všední realitu přítomnou v opuštěných lesích a polozasněžených pláních. Lidé jsou někdy v dáli, neurčují dějství obrazu, jindy jsou k diváctvu otočeni zády – a jen občas se na nás dívají, v jejich očích je však přítomna jakási lhostejnost. Kromě krajinářského umu nám tu Sýkora také předkládá další aktéry a aktérky, jimiž jsou zvířata. Instalace je uvozena portrétem černé kočky, která se na nás dívá zpoza rozkvetlého houští. Na plátnech také ožívají blyštivá a mysteriózní zvířata, jež jsou pojícím prvkem více obrazů a vnáší do jinak celkem banálních situací nádech spirituálnosti a nadpozemskosti. Zjevuje se tu bílý kůň, v Apokalypse považovaný za symbol Krista, nebo bílý beránek, jenž je s touto symbolikou spojován již odpradávna. Není zcela jasné, zda tyto odkazy směřují k raněkřesťanské spiritualitě, název má tendenci směrovat diváctvo spíše k pohanským rituálům – stejně jako nás nabádá k tomu, že na výstavě začíná jaro, i když se tu objevují podivnosti jako koexistence sněhuláka a rozkvetlé louky.

I přes náznaky tajemna je současná výstava ponejvíce o banalitě a každodennosti života v pohraničí. Zakouzlení zčásti mizí, a kromě několika popsaných momentů už nám nezbývá tolik prostoru pro imaginaci. Stává se zobrazení každodenní reality urgentnějším vyjadřovacím prostředkem než eskapismus do fikčních světů? Jaké by to asi bylo, kdyby na obrazech lidé zmizeli úplně? Zdá se totiž, že se Sýkora postupně vzdaluje od romantického reflexivního zkoumání subjektivity, i když ve vystavené knize uprostřed galerie, jejíž výjevy mají blíže k jeho ranější tvorbě a obsahují něco z ledabylé expresivity předešlých obrazů, je ohledávání vztahu subjektu ke světu přítomno silně. Odehrává se tu romantický boj hajduků, protiosmanských osamělých balkánských bojovníků burcujících odpor zdola, a my se ocitáme v přítomnosti nebo minulosti, těžko říct. Oproti reduktivnějšímu jazyku a postavám stylizovaným do specificky děsivě laděné estetiky s citacemi z asijské popkultury (proslavený Pokémon) nebo odkazům k počítačovým hrám či různým absurdně subverzivním momentům jsou v nových obrazech kompozice propracovanější, vše je malířsky dotažené. V jistém slova smyslu jsou nové obrazy formálně vlastně konzervativnější, práce s barevnou paletou je usazenější, zemitější, realističtější. Je tak otázkou, kam se bude Sýkorova krajinářská a figurální malba dál vyvíjet – je zřejmé, že už moc dobře ví, co a jak bude v jeho obrazech (ne)fungovat.

Jestliže se na minulé výstavě Outskirts v Pollansky Gallery (2023) dle kurátorky Tjašy Podgačar „otevírá možnost, aby se v danosti objevilo něco jiného“, na výstavě Rites of Spring se otevírá pochmurná realita všedních dnů někde v meziprostorech a v přechodných situacích. Více než imaginativní či fiktivní příběh je nám tu předkládán realismus pozdního kapitalismu žitý kdesi v ústraní, bez motivace cokoliv měnit – je transformativní naděje ukrytá ve fikčních scénářích už nenávratně pohřbena? Zčásti bezpochyby ano: Může se jednat o jasnou uměleckou odpověď na vývoj emo-romantismu a jeho slepou uličku – ve které se ostatně ocitli i romantici v teorii reflexivity a ironického sebezkoumání, které nakonec skončilo u pouhého zmaru a útěku od reality. Právě probíhající výstava Šimona Sýkory tedy může být buď totální subverzí, anebo vědomou kapitulací, která symptomaticky vypovídá o světě, ve kterém žijeme. Toto stanovisko však není jasně čitelné, což je možná škoda – stále se tu nakládá s postironickým přístupem, který je sice reakcí na současnost, ale ta si možná už začíná žádat jasnější a striktnější vymezení. Nebo se najednou probudíme a zjistíme, že jsme stejně jako kdokoli jiný, koho postironicky kritizujeme, součástí postkapitalistické mašinérie. Musím se sama sebe ptát, co je v tomto ohledu skutečná odvaha: zda umělecké rozhodnutí formálně vyšperkovat realistickou malbu, nebo cesta neustálého objevování formálních a obsahových směrů unikajících od reality co nejdále. Určitý aspekt konzervativismu, se kterým je ostatně tradiční médium malby neustále v křížku, má totiž silnou stránku ve své přístupnosti a srozumitelnosti – a v postpravdivé době plné prolínajících se významů může být krajinomalebný obraz visící na zdi v jistém slova smyslu radikálním gestem.

Ať už tedy Šimon Sýkora přistupuje na konzervativní hru, aby se jí ve skutečnosti někde v rohu pochechtával, anebo volí tuto cestu vážně a bez nadsázky, obě varianty jsou posmutnělým kritickým komentářem k současnosti. Ostatně, na modernistickou otázku, zda umění může nebo je schopné měnit společenský a politický systém, ani počáteční Sýkorovy performance neodpovídaly jasně, spíše potutelně a s postironickým posměškem zkoumaly – nikdy si však nekladly za cíl stát se přiznaně angažovanou akcí. Tato oprávněná skepse je v poslední době čím dál tím palčivější, jelikož pytel s pravdou a lží se je už příliš zamíchaný a postavit se na tu či onu stranu je najednou mnohem komplikovanější – a tak i umělecky adekvátně reagovat je čím dál náročnější. Jak nebýt příliš relativistický, umět se postavit na „stranu dobra“ a přitom nezabloudit do temných zákoutí extremismu? Lze vůbec v provázané abstraktní současnosti ještě věřit tomu, že nám (ve společnosti stále marginálnější) umění otevře oči a my získáme odvahu měnit systém, kde navíc už ani nedokážeme určit jasné viníky?

Umělecká cesta Šimona Sýkory tak nepřestává vypovídat o zrádné všednosti postkapitalistického realismu zalézající všem pod kůži čím dál tím hlouběji a o náročnosti stát pevně nohama na zemi. Snad slunce nesoucí naději v každodennosti nezapadne úplně a hustě oranžová obloha jako na jednom z obrazů ještě chvíli vydrží.

Šimon Sýkora / Rites of Spring / kurátor: John Hill / Galerie Polansky / Praha / 10. 4. – 24. 5. 2025

Foto: Jan Kolský