Jak se zabydlet v odcizení

Na konci září byla v brněnském Pražákově paláci zahájena výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, kteří se tímto způsobem prezentují nejen komisi, ale také veřejnosti. Jejich finální výstupy zhodnotil v kritickém komentáři Václav Magid, který oceňuje kompaktnost přehlídky, již propojují podobná témata a přístupy. Za stěžejní spojující dilema pak označuje zkušenost odcizení – v rámci mezilidských vztahů, ale také ve vztahu k okolí a světu jako celku. Podle Magida lze položit u daných děl podobné otázky: "Jak žít ve světě, který je nám cizí? Jak se zabydlet uprostřed odcizení?" Odpovědi se pak samozřejmě u jednotlivých instalací výrazně liší. 

Clemens von Wedemeyer, Nebeská havěť, expozice soch, 2017

Jak se zabydlet v odcizení

Při psaní o výstavě finále Ceny Jindřicha Chalupeckého si připadám trapně. V kurátorském úvodu ke katalogu, v textech o jednotlivých soutěžících, které vycházely na Artalku, i v podrobných anotacích k jednotlivým představeným projektům už bylo řečeno vše podstatné (i leccos nad to). Jestli vznikne o jeden text víc nebo míň, je už od určitého počtu písmenek celkem jedno. Možná by se dal naprogramovat bot, který bude generovat recenze tohoto ročníku na základě prvků existujících textů. Už přece existuje spam, který rozesílá mladým umělkyním a umělcům zprávu, že byli nominováni k přihlášení se do dalšího ročníku Ceny, přičemž kvůli nemožnosti odlišit tento spam od skutečné nominace přichází celá práce grémia nominátorů nazmar. Bohužel neumím takový bot vytvořit, a tak to musím napsat postaru. Spánkovou deprivaci vyváží adrenalin z blížícího se deadlinu a kontrola pravopisu ve Wordu pohlídá, aby se věty tvářily, že dávají smysl.

Asi je dobře, že výstavu doprovází tolik informací o jednotlivých vystavujících a jejich projektech. Potěší také dotažený vzhled instalace v Pražákově paláci, stejně jako koncepčně i graficky vydařený katalog. Produkce tak působí velkoryse, ale ne zbytečně bombasticky. Na rozdíl od celé řady minulých ročníků nemusíte mít pocit, že se tu na úkor samotných finalistů a finalistek prezentuje Cena jako instituce, potažmo její sponzoři. „Dobře použité peníze“, jak se dnes někdy říká: když už to bez těch špinavých peněz od bank nezvládneme, aspoň se s nimi postupně učíme pracovat. Uvidíme ještě, jak zase dopadne ceremoniál udílení, v tuto chvíli by ale soutěžící mohli mít radost, že se jim účastí ve finále dostalo nejen jisté veřejné pozornosti (což bývával jediný důvod, proč přijmout nominaci), ale také důstojné prezentace. V jejich CV se bude jistě dobře vyjímat, že vystavovali po boku jednoho z nejzajímavějších dnešních umělců Clemense von Wedemeyera, jehož videoprojekce v Atriu Moravské galerie prezentuje nezúčastněný pohled na vesmírnou vichřici unášející zlomky lidské civilizace.

Richard Loskot, Odkazy věcí, multimediální instalace, různé rozměry, 2017

Největší devízou letošní přehlídky finalistek a finalistů ale je, že v rozporu s danostmi formátu působí jako celkem souvislá kurátorská či koncepční výstava. Možná je to projev nějaké sdílené generační senzibility, možná doklad jisté tematické monotónnosti dnešního umění; nejblíž pravdě asi bude třetí možnost, která je zároveň nejméně zajímavá, totiž, že jde jenom o náhodný výsledek dané konstelace vystavujících.

Tereza Jindrová v úvodu ke katalogu elegantně propojila ústřední tematickou linku, jež prochází finálovou výstavou, s rámcem soutěže, když odkázala na text Jindřicha Chalupeckého „Svět, v němž žijeme“ (1940). Citát z tohoto textu, který použila jako motto, dokládá, že povaha objektivní skutečnosti coby vnějšku, meze a negace subjektu (a nikoliv jako nějaké jeho představy či konstruktu) byla reflektována filosofií i uměleckou kritikou dávno před dnešní inflací spekulativního „xeno-toho“ a „xeno-tamtoho“. Především ale tento popis skutečnosti jako „čehosi cizího“ přesně zachycuje ústřední dilema, kterého se dotýkají všechny prezentované projekty: jak žít ve světě, který je nám cizí? Jak se zabydlet uprostřed odcizení?

Dominik Gajarský, Equilibrium, HD video, 15 min, 2017

Zkušenost, od níž se všichni vystavující tak či onak odrážejí, je zkušeností toho samého odcizení, které bylo traumatickým jádrem moderny – odcizení způsobeného vědecko-technickým vývojem, průmyslovou výrobou a směnou zboží; odcizení jako zvnějšnění produktu lidské práce v podobě zboží i jako zvěcnění mezilidského vztahu, který je zprostředkován zbožím; odcizení jako opětovná proměna nehostinné přírody, již člověk ovládá a zpracovává, aby se v ní mohl cítit doma, v druhou přírodu ztuhlých společenských norem, byrokratických protokolů a strojových algoritmů netečných k potřebám svých původců.

Nikomu tady ale nejde o kritiku odcizení – aspoň ne explicitní. Vystavující naštěstí netrpí steskem po nějaké fiktivní původní bezprostřednosti, kterou zhatil proces modernizace. Přestože usilují o kvality, které mohou být s takovouto bezprostředností spojovány – o blízkost tělesného kontaktu, intimitu, družnost, empatii, hravost či spontaneitu – budují přitom právě na fundamentu odcizení, jež tím pádem nechápou jen jako ochuzení lidské zkušenosti, ale také jako východisko pro její obohacování.

Romana Drdová, Suede Dejoint, multimediální instalace, různé rozměry, 2017

Nejpřímočařeji zaznívá motiv zabydlování odcizeného světa v intervenci Richarda Loskota, který se odrazil od původní funkce Pražákova paláce jako obytného domu a vytvořil ve dvou jeho místnostech stylizovanou technickou simulaci buržoazního bytu. Nad zvlněným molitanem o rozměrech postele se vznáší robotický hlas předčítající z Josefa Čapka; elektronické udělátko poletuje a piští v kleci; na kulaté ploše připomínající jídelní stůl se rozvaluje huňatá kočka, kterou ovšem vidíte pouze v přidruženém monitoru. Schematičnost uchopení tématu jen umocňuje dojem obstarožní názornosti v použití technologií.

Interaktivních hrátek se jednou nabažíte, a pak nezbude, než přejít do sousední instalace Dominika Gajarského, kde jsme autoritativně vyzváni, abychom se uvolnili. Čekají nás tu další zvířátka: had a husa. Video ukazuje oba tyto živočichy jako ztracené v šedi lidského světa, z níž se vydělují svou bělostnou nevinností. Zatímco husa bloudí po parkovišti a had se obtáčí kolem vnitřních komponent auta, ženské hlasy nesnesitelně huhňavou angličtinou zprostředkovávají fiktivní výpověď zvířat o jejich komplikovaných vztazích s lidmi. Katarzní vystoupení mimo lidskou perspektivu se bohužel nekoná, stejně jako se nenaplnily přísliby komplexního smyslového zážitku, který má vedle ponoření se do lehátek v zeleném pološeru zahrnovat také vůni konopí.

Viktorie Valocká, Bez názvu, tři gauče, akryl, barvy na textil, sůl, savo, různé rozměry, 2017

Na tělesný požitek z předmětů a materiálů, které nás obklopují, se ve své instalaci orientuje také Romana Drdová. Věci vyjmuté z kontextu denní potřeby sdílejí s abstraktnějšími prvky dojem bezúčelně použitého designu. Převládající světlé a krémové barvy, zaoblené tvary, měkké a ohebné materiály posilují náladu čistoty a klidu, zatímco plochy slouží jen jako rámec pro množství kruhových dírek lákajících k ohmatání jejich hran prstem. S parciálními objekty touhy korespondují fragmentární záběry lidského těla na displeji zanořeném do instalace. Drdová nás ale od přímého dotyku spíše odrazuje tím, že objekty vyvyšuje na piedestal nebo zastírá jejich tíhu zrcadlením a průhledností. Připomíná nám tak, že ve světě zbožního fetišismu je intimita luxusem.

Rovněž Viktorie Valocká umísťuje subjektivní výraz do mezí daných mechanickým zpracováním materiálu. Dotek ruky umělkyně se zde do jisté míry osvobozuje od konotací s individuální kreativitou, protože nemá jen podobu (virtuózního) malířského rukopisu, ale také prachsprosté manuální práce při barvení velkých kusů látky. V duchu modernistické exploatace náhody umělkyně dotahuje mimovolně vytvořené efekty a defekty do komplexních obrazových celků, mimo jiné za pomocí graffiti tagů – zřejmě aby nám sdělila, že informel má být znova cool. Posun od uměleckého díla nahlíženého z uctivé distance směrem k prostředí, jež obýváme, je v tomto případě pojat doslovně: autorka používá jako podklad pro obrazy stará prostěradla a expanzí malby na pohovky smazává hranici mezi „gaučákem“ a gaučem.

Martin Kohout, Slides, HD video, 22 min, 2017

Martin Kohout sdílí s dalšími vystavujícími důraz na taktilní percepci, když nám dává možnost sledovat svůj půlhodinový film o noční práci v polosedu. Děj je situován v jakémsi neurčitém čase mezi dneškem a nepříliš vzdálenou budoucností. Postavy vymóděné podle aktuálních trendů se pohybují obyčejně vypadajícím městským prostředím, do kterého ale vnášejí různé minimální posuny díky zatím nedostupným technologickým aplikacím. Na této vizi budoucnosti je sympatické, že nepracuje s utopickým ani dystopickým zobecněním, ale na různých dílčích situacích sleduje změny v nevědomí způsobené vývojem infrastruktury práce a života ve městě. I ve vylepšených (?) materiálních podmínkách blízké budoucnosti přitom nadále narážíme na nedostatky a poruchy, na glitche a absurdní pasti, ale i na nové způsoby, jak je kreativně obcházet a těžit z nich. Z různých náznaků lze usoudit, že všechny inovace zachycené ve filmu jsou jenom rozvíjením prvků logiky dnešního kapitalismu, jako flexibilita nabídky a poptávky či komodifikace stále většího množství aspektů každodennosti. Z života protagonistů nezmizela směna zboží, konzumní chování ani námezdní práce s typickými dopady na subjekt, jako je únava, úzkost, spánková deprivace či prostorová dezorientace. Postavy Kohoutova filmu si tyto symptomy svého vykořisťování nezastírají, ani se s nimi nesnaží bojovat, nýbrž s pomocí nových technologií hledají způsoby, jak s nimi žít a místy si to i užívat.

Toto chování je možné označit jako prototyp vztahu k podmínkám současného života, který v různých podobách zaujímají všichni vystavující: umění je appka, která nám dovoluje simulovat pocit domova uprostřed stále více se odcizujícího světa.

Cena Jindřicha Chalupeckého 2017: Finále 2017 / Romana Drdová, Dominik Gajarský, Martin Kohout, Richard Loskot, Viktorie Valocká + host Clemens von Wedemeyer: Nebeská havěť / Moravská galerie v Brně: Pražákův palác / Brno / 22. 9. 2017 – 14. 1. 2017

Foto: Peter Fabo