Jak vzpomínat na velkochovy

Jak již naznačuje název, antologie Dotek zvířete problematizuje současný vztah lidí ke zvířatům. Vychází z výzkumného projektu Institutu úzkosti zaměřeného na velkochovy a probíhajícího od roku 2018. O knize, jejím tématu a jednotlivých příspěvcích píše Lenka Dolanová.

Jak vzpomínat na velkochovy

Ve shodě se směřováním institutu se publikace zrodila ze setkání umění, aktivismu a vědy. Obsahuje české i překladové teoretické a literární texty, rozhovory i komiks od autorek a autorů, kteří nahlížejí téma z perspektivy feministicky a environmentálně zaměřené umělecké tvorby a kurátorství, práce v neziskové organizaci, aktivismu za práva zvířat, literární fikce, politické a environmentální ekologie, politické estetiky, environmentálních studií, ekologického zemědělství či critical animal studies.

V úvodu editorky Eva Koťátková a Hana Janečková uvádějí, že cílem je zpochybnění antropocentrické perspektivy a jejího „normalizovaného obrazu přírody jako volně přístupného a eticky nechráněného zdroje k vytěžení“ (s. 13), který je v naší imaginaci pevně zakořeněn. Pro pojetí takto komplexní problematiky je interdisciplinární perspektiva nezbytná. Východiska autorek a autorů knihy Dotek zvířete mají blízko k myšlení posthumanismu, například dílu Rosi Braidotti nebo Donny J. Haraway. Tyto a další výzkumnice usilují o narušení hranic mezi lidmi a ne-lidskými druhy, jakožto i o vyjití z hranic vědeckého světa; inspirují se aktivistickými strategiemi a snaží se o těsnější propojení teorie s praxí. Do příběhů o mezidruhových setkáních nutně vstupují další filozofické, etické, kulturní a biologické aspekty.

Naše vztahy ke zvířatům jsou plné paradoxů, na což v knize upozorňuje text výzkumnice z oblasti sociální psychologie Terezy Vandrovcové Mechanismy rozporuplného vztahu ke zvířatům. Ukazuje v něm, jakým způsobem se smiřujeme s paradoxem, že jíme zvířata, tedy pouze ta vnímaná jako „jedlá“. K ospravedlnění konzumace masa jsou používány různé strategie jako disociace (oddělení konzumovaného masa od představy živého zvířete), deindividuace (jednotlivce vnímáme pouze skrze skupinovou identitu) či racionalizace (snaha ospravedlnit potenciálně problematické jednání poukazováním na jeho nezbytnost). Živočišná produkce přitom zůstává do velké míry skrytá. Zajímat se, co se děje v chovech zvířat, je prvním krokem k nápravě, pokusy vcítit se do situace zvířat mohou následovat. Pokud alespoň do určité míry uznáme rovnocennost živých bytostí, velká část našeho každodenního fungování dostane trhliny. Těmito trhlinami se zabývá esej Hany Janečkové Maso jako z butiku: může se to stát i vám, v níž se věnuje vzrůstajícímu nepohodlí při pohledu na maso, které je proto stále častěji dodávané konzumentům v baleních, která svůj původ připomínají jen vzdáleně. Řešením je podle autorky přístup „soucitné odpovědnosti“, k němuž může pomoci již jen zviditelnění toho, co se zvířaty děláme: „Jak přeměnit vepřové, hedvábí a hovězí zpátky na prasata, bource morušové a krávy?“ (s. 78)

Foto: ArtMap

Přínosem vícehlasého interdisciplinárního sborníku je zvyšování citlivosti k jiným bytostem, mimo jiné prostřednictvím ztělesněného vědění. Možnostem navštívit jiné světy se věnuje rozhovor Filipy Ramos s kanadskou badatelkou Astridou Neimanis, který se týká především její knihy Bodies of Water: Posthuman Feminist Phenomenology (2017). V ní se mimo jiné i na základě zkušenosti s pobýváním ve vodě zaměřuje na propustnost těl a její metodou je situované vědění, vznikající „na základě přímých pocitů a zkušeností vlastního těla“ (s. 108). Tomáš Uhnák se v textu Němé zoufalství vodních otroků. Sociopolitická ekonomie rybího průmyslu zabývá vykořisťovatelským řízením průmyslových chovů ryb, které devastující vodní ekosystémy a zároveň závisí na vykořisťování lidských pracovníků, často uprchlíků v zoufalé situaci.

Vztah ke zvířatům prochází etickými revizemi a následnými právními úpravami, jejichž součástí je hledání filozoficky podložených argumentů. Výrazným autorem je v tomto kontextu například americký filozof Tom Regan, podle něhož mají lidé i zvířata inherentní hodnotu, neexistují mezi nimi žádné morálně relevantní rozdíly, z čehož pro člověka vyplývá morální povinnost bránit nesprávnému zacházení se zvířaty. Jeho myšlenky do velké míry ovlivnily hnutí za práva zvířat. Aktivistické hlasy zastupuje v publikaci Petr Dobrý, s nímž uskutečnila rozhovor Eva Koťátková. Tento iniciátor projektu Slepice v nouzi organizuje výkupy slepic z velkochovů a vyhledává jim nové majitele. Odlišnou aktivistickou strategii volí Michal Kolesár, který v průběhu takzvaných otevřených záchran ilegálně odnáší zvířata z velkochovů, pokud není možná záchrana, pak zvířatům poskytuje alespoň soucitný dotyk.

Kurátorka Lucia Pietroiusti v textu Jak nejsem sama sebou? Když bereme metafory vážně rozebírá prostupnost hranic živočišných druhů v úvahách o kvásku či mateřství. Píše zde také o projektu umělkyně Kristiny Buch, která chtěla veřejně zabít, uvařit a naservírovat kuře, se kterým několik let žila. Nikoli nepřekvapivě nebyla takováto akce pro umělecké instituce přijatelná. „Mezi nezabitelným kuřetem Kristiny Buch a 136 miliony kuřat, která den co den pokládají život na oltář zemědělské produkce, se rozprostírá znervózňující propast, bezděčné pokrytectví, které obnažuje právě neochota umělecké instituce dílo zaštítit.“ (s. 89) (Z aktuálního dění u nás zmiňme výstavu Ester Krumbachová v brněnském Domě umění, jejíž součástí jsou živé kočky z útulku. Její kurátorky Edith Jeřábková a Kateřina Svatoňová musely kočičí přítomnost po protestech veřejnosti obhajovat. Vydaly prohlášení, kde zdůrazňují, že kočky nejsou výstavním exponátem, že je o ně dobře postaráno a že hlavním cílem jejich přítomnosti v galerii je jejich umístění do nových domovů. „Chceme propojit síly umění, charity a welfare a pomoci zvířatům v nouzi.“ Obhajují právo umění na angažovanost, když v prostoru galerie zviditelňují situaci domestikovaných zvířat, o která se jejich majitelé již nechtějí starat.)

Zmíněná Donna J. Haraway společně s antropoložkou Annou L. Tsing vnesly do veřejné diskuse termín plantážocén jako alternativu k již zavedenému pojmu antropocén. Model plantáže odkazuje ke kolonizaci, rasismu a vykořisťování, v tomto ohledu je také přístup lidí ke zvířatům součástí širších společenských nerovností. Rozšiřování práv na další bytosti lze vnímat jako přirozený důsledek feminismu a dekolonialismu. Politický a environmentální antropolog Bob Kuřík uvádí text Farma monster: algoritmy života v plantážocénu představou, jak by George Orwell zobrazil dnešní průmyslové farmaření, tedy prostředí velkochovů, v nichž jsou zvířata zcela odříznuta od kontaktu s dalšími zvířecími druhy. „Právě velkochovy jsou místem, na kterém moderní postup vysekávání neboli simplifikace života nabývá mostrózních rozměrů.“ (s. 171) S velkochovem jako metaforou nerovných vztahů v oblastech školství nebo porodnictví pracuje Lenka Vítková v osobně pojatém příspěvku Vzpomínky na velkochov. Text Kravský jazyk Marie Lukáčové je pokusem nahlédnout do mysli krávy ve velkochovu, od imaginárního vylíčení jejích pocitů a popisu sexuálního aktu se dostává k představě odplaty, chystané kravami a určené lidskému druhu. Krávy vylučují antibiotika, hormony a další léky „do celého lidského krevního oběhu“ (s. 61), odhodlané vrátit lidem nazpět to, čím oni dlouhodobě ničí jejich těla a životy.

Jednotlivé texty antologie spojuje poukaz na nutnost zvyšování citlivosti a empatie vůči zvířatům, zviditelnění jejich situace a uvědomění si a pojmenování skutečností, které z našeho vztahu ke zvířatům raději vytěsňujeme. Nejedná se pouze o velkochovy, zvířata jsou využívaná i v biomedicínském výzkumu, provádíme na nich testování nových léků nebo kosmetických výrobků, lovíme je pro pouhé potěšení, zavíráme je do zoologických zahrad a přitom stále více devastujeme jejich přirozené prostředí. Na stránkách filmového dokumentu Svědectví (režie: Michaela Vincourová, Lukáš Vincour, Věra Mikušová, Petr Beneš, Adele H.), který se věnuje živočišné výrobě a před pár měsíci vstoupil do kin, se uvádí, že kvůli produkci masa, mléka a vajec se v České republice ročně zabije 130 milionů zvířat. Už jen samotná tato informace je alarmující.

Formátem drobná publikace je mimořádná i celkovým zpracováním, doprovází ji série fotografií Daniely a Lindy Dostálkových zachycujících kusy zeleniny vytvarované do podoby kostí, tlap nebo částí zvířecích těl, které vyvolávají nepříjemně znejišťující pocit narušení hranic, pramenící z nejistoty o jejich smyslu a účelu. Vyvolání nejistoty a narušení našich osobních hranic je ostatně i cílem celé publikace, věnované „všem zvířatům, blízkým i vzdáleným, privilegovaným, zneužívaným i přehlíženým, skutečným i imaginárním.“ V našem kontextu se jedná o jeden z prvních komplexně zpracovaných příspěvků ke vztahu k „více-než-lidskému“ světu, který dosud s takovou razancí ze světa umění nezazněl.

Eva Koťátková, Hana Janečková (eds.), Dotek zvířete. Praha: ArtMap a Institut úzkosti, 2021, 236 stran.

Foto (není-li uvedeno jinak): Daniela a Linda Dostálkovy