Odhalování trajektorií pohyblivého obrazu

Historii podmínek, produkce i sběratelství a archivaci audiovizuálních děl se věnuje nová kniha Mapování pohyblivého obrazu. Lenka Dolanová v recenzi popisuje kontext a diskuse nad otázkami, jež kniha přináší.

Odhalování trajektorií pohyblivého obrazu

Rozsáhlá publikace Mapování pohyblivého obrazu. Média, aktéři a místa v českém prostředí je výstupem výzkumného projektu Národního filmového archivu (NFA), zaměřeného na dokumentaci, archivaci a zpřístupňování audiovizuálních děl mimo kontext kinematografie. Je to téma, které je v posledních letech u nás hojně diskutované: V roce 2019 iniciovala galerie etc. cyklus Neklid obrazu, týkající se způsobů nakládání s audiovizuálními uměleckými díly v českých institucích, kterou připravili Matěj Strnad, Kryštof Pešek a Anna Remešová. Muzeum umění Olomouc vedlo výzkumný projekt Central European Art Database a projekt New Media Museums zaměřený na vytváření sbírky děl nových médií a péči o ně. Jeho součástí byla setkání v letech 2021–2022 v Olomouci a Bratislavě s hosty z tuzemska a dalších zemí V4. Diskuse pravidelně pořádá olomoucký festival PAF a problematikou se zabývá i Vašulka Kitchen Brno, které iniciovalo sympozium (2019) s doprovodnou publikací (2020), kam přispěli i účastníci mimo střední Evropu (amsterdamské centrum LIMA, odborníci na restaurování z Berlína nebo USA). Pracovníci muzeí a galerií, ale i vzdělávacích institucí si uvědomují, že zacházení s novomediálními díly je nutností, se kterou se budou muset vypořádat, jež jim zároveň klade nové překážky, na něž dosud sbírkotvorné instituce nebyly připravené.

Publikace editorského dua Martin Mazanec a Sylva Poláková má podobu sborníku, „vícehlasého vyprávění“ historie zacházení s pohyblivým obrazem u nás v období od konce šedesátých let – kdy se formovalo hnutí amatérských filmařů, které přispělo k rozvoji experimentálního filmu v 80. letech – do současnosti. Teoretici a teoretičky filmu a nových médií, z velké většiny spjatí s NFA, případně s olomouckou platformou PAF, sledují prolínání filmu a videa a proměnlivý vztah mezi kinematografií a uměleckým provozem. Publikací se vine apel na nutnost zajištění potřebné péče pohyblivému obrazu ve sbírkotvorných institucích u nás. K tomu je nutná znalost kontextu vzniku, prezentace a technologické zakotvení těchto děl, což jsou také témata jednotlivých příspěvků.

Grafické studio Anymade zvolilo jako způsob reprezentace zkoumaného materiálu výrazné celostránkové fotografie z filmů na lesklém papíře, oddělující jednotlivé oddíly knihy, kterou dále doplňují četné drobnější reprodukce a screenshoty. Díla z videoarchivu NFA v publikaci zmiňovaná lze navíc přehrát pomocí QR kódů, což činí celkově grafické řešení čtenářsky velmi příjemné.

Zvolený vícehlasý přístup způsobuje, že se informace z jednotlivých kapitol prolínají, což není na škodu. První ze tří oddílů nazvaný „Historie“ uvádí text Martina Blažíčka o odlišnosti podob tuzemského pohyblivého obrazu z období pozdního socialismu zejména od západního, ale i středoevropského prostředí, co se týče terminologie (dualita amatérský vs. profesionální film či oficiální a neoficiální umění), administrativní struktury státních svazů, ústavů či podnikových filmových klubů i problematického přístupu k videotechnice. Zejména oblast amatérského filmu je přitom do velké míry dosud neprozkoumanou oblastí. Prezentaci a distribuci video umění se věnuje text Martina Mazance, který také poukazuje na chybějící kontakt s okolními zeměmi a sleduje pomalé prosazování videa jako disciplíny od konce 80. let. Filmový a později video materiál jako nástroj pro dokumentaci akčního umění sleduje Sylva Poláková. Příspěvek Marie Meixnerové (jež spolu s Mazancem tvoří kurátorský tým olomouckého PAFu) pojednává o net artu a jeho vztahu k technologiím a postupně se rozšiřujícímu přístupu k internetu v Československu, stejně jako zlepšujícímu se vybavení školních laboratoří vysokých uměleckých škol především v Brně a Praze, (což je téma čekající na podrobnější zpracování).

Druhá část zvaná „Diskurz“, věnovaná počátkům výuky umění pohyblivého obrazu na českých uměleckých školách (především FAMU, AVU a FaVU) a jejich důležitosti jakožto míst přístupu k technice, zmiňuje problém izolovanosti zdejšího prostředí a institucionální obtíže ve všech aspektech tvorby a distribuce děl pohyblivého obrazu (studie Tomáše Pospiszyla). Další texty se zabývají proměnami vztahů filmových a uměleckohistoricky profilovaných historiků či historiček a teoretiků i teoretiček k pohyblivému obrazu a překračování oborových hranic a zavedených publikačních platforem (Kateřina Svatoňová), prezentaci umění pohyblivého obrazu v novějším období od rozšíření formátu DVD, levných přenosných kamer a postprodukčních programů pro nelineární střih, prvním festivalům prezentujícím video art a problematice výběru umělců a vytváření kánonů (Markéta Mansfieldová).

Třetí sekce nazvaná „Praxe“ řeší cirkulaci pohyblivého obrazu v (především tuzemské) praxi. Matěj Forejt zmiňuje, že chybí funkční teoretické koncepty přizpůsobené realitě střední Evropy, sleduje postupný rozvoj distribučních taktik, jako byly limitované edice, a postupný vstup pohyblivého obrazu do galerií a sbírek, zapříčiněný technologickým pokrokem a související změnou politiky institucí. Uvádí, že český trh s uměním je stále velice mediálně konzervativní. Eva Krátká podrobně zpracovává teoretickou reflexi pohyblivého obrazu a Lenka Střeláková se věnuje soutěžím a výstavám (především v rámci jihlavského festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a olomouckého PAFu). Matěj Strnad svůj text uchopil jako apel na péči o pohyblivý obraz, kterou by měly instituce přijmout jako závazek. V případě těchto děl je totiž nutné zabývat se též digitalizací, uložením, specifickou údržbou a konzervací či vyřešit druh licence. To činí z akvizic pohyblivého obrazu komplexní problematiku, do jisté míry se vymykající běžné praxi sbírkotvorných institucí.

Kromě publikace vznikla v rámci projektu také podrobná archivní metodika zaměřená na dokumentaci, archivaci a zpřístupnění uměleckých děl pohyblivého obrazu, určená paměťovým institucím muzejního i archivního typu, přístupná na webových stránkách NFA. Svým komplexním pojetím je však určena spíše než běžným muzeím a galeriím pro vnitřní použití NFA, který má přístup k digitalizačním zařízením, zaměstnává konzervátory a disponuje komplexní technickou podporou.

I další výstavní instituce by však měly usilovat o přiměřenou a profesionální péči o svěřená díla, včetně jejich bezodkladné digitalizace (zde je nutná spolupráce s profesionálním pracovištěm). V metodice navrhovaný popis mezinárodně uznávanými standardy metadat je ale jen těžko aplikovatelný do již používaných systémů evidence sbírek, jako jsou Museion, Demus nebo Bach. Zároveň je zjevné, že v případě audiovizuálních děl je nutný jiný druh předakvizičního výzkumu, kdy se například určuje, co je nedílnou a co variabilní součástí instalace, zda je vhodné je promítat na dobové technologii, či nikoliv, nutnost vyrovnat se s různými dostupnými verzemi a formáty díla anebo existencí více kopií.

Strnad ve svém textu kritizuje dlouhodobou rezignaci veřejných institucí na akvizice současného umění. Ovšem dlouhodobě podfinancované instituce nemají často na akvizice děl pohyblivého obrazu dostatek finančních prostředků, a pokud ano, pak většinou až postupně dochází k řešení způsobů jejich uložení a dlouhodobé ochrany. Ještě obtížnější jsou akvizice v oblasti prostorových forem mediálního umění (kupříkladu video sochy či instalace), ke kterým u nás dochází jen výjimečně.

Iniciativy pečující o umění nových médií se u nás objevovaly v průběhu devadesátých let, jednalo se ale většinou o izolované počiny bez technického zázemí a existující metodologie (mj. archivy FaVU či VVP AVU, který byl nedávno NFA zdigitalizovaný). Díla pohyblivého obrazu vyžadují jiné zacházení, jiná úložiště a depozitární podmínky, jiné odborné zajištění – a plán do budoucna, co se týče aktualizace přehratelných formátů. Nedostatečné je u nás také vzdělávání v této oblasti, neexistují studijní programy zaměřené na archivaci nebo restaurování děl pohyblivého obrazu, jako je tomu např. v sousedním Polsku (koncepce takového studijního programu přitom již asi před deseti lety vznikla ve spolupráci FAMU právě s NFA). Národní filmový archiv má zázemí pro archivaci a digitalizaci, na druhou stranu se jeho akviziční strategie poněkud liší od sbírkotvorných institucí, zaměřených na moderní a současné umění.

Publikace je nicméně výborným počinem, který přináší nové podněty a upozorňuje na dosud nezpracované kapitoly ve vývoji tuzemského pohyblivého obrazu, a může tak sloužit jako pomůcka akvizičních strategií i základní materiál pro další výzkum. Cenná je i pečlivě zpracovaná bibliografie a rejstřík.

Ačkoliv po roce 1989 docházelo k narušování bariér jednotlivých úzce zaměřených skupin tvůrců a ke stále většímu intermediálnímu prolínání, dosud neexistuje sjednocený přístup institucí kinematografického typu, jako je Národní filmový archiv, a regionálních galerií v péči o sbírání a muzejní práci s tímto materiálem. V současnosti navíc vytvářejí relevantní sbírky pohyblivého obrazu mimo jiné GHMP, Galerie Klatovy / Klenová, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Muzeum umění Olomouc, ostravská GVU, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, středočeský GASK či OGV v Jihlavě. Chybějící metodiku, která by vzala v úvahu podmínky běžných galerijních provozů, řeší v současnosti iniciativa Rady galerií – zveřejněna by měla být na podzim. Jedním z důvodů, proč vzniká až nyní, může být i to, že galerie si často informace o svých akvizičních strategiích nechávají raději pro sebe, v rámci konkurenčního boje a hledání vlastní profilace, kterou by se odlišily od ostatních a dosáhly tak i na případnou podporu v podobě dotací.

Problémem galerií a muzeí umění zůstává, jak zajistit alespoň základní standardy péče o pohyblivý obraz v situaci značně omezených rozpočtů. Napomoci může vzájemná meziinstitucionální spolupráce a vyvíjení společných snah o prosazení podpory akvizic na státní i regionální úrovni.

Sylva Poláková – Martin Mazanec (ed.), Mapování pohyblivého obrazu. Média, aktéři a místa v českém prostředí, Národní filmový archiv: Praha, 2022, 311 stran.

Foto: NFA