Jan Freiberg: Galerie by měla vycházet z možností svého místa

Pokračujeme v rozhovorech s vedením krajských a městských galerií po České republice, po Galerii města Pardubic (GAMPA) se Václav Šafka vydal do Příbrami za Janem Freibergem, který zde od roku 2019 vede Galerii Františka Drtikola. Rozhovor se dotkl jak budoucích plánů v Příbrami a otázky využitelnosti virtuální a rozšířené reality v galerijním prostředí, tak také minulého působení Jana Freiberga ve Volyni v Galerii Na shledanou.

Galerie Františka Drtikola sídlící v zámečku Ernestinum v Příbrami. Foto: archiv galerie

První část toho, na co bych se chtěl ptát, bude vzhledem k aktuální situaci nutně souviset s pandemií covidu-19. Vy jste do Galerie Františka Drtikola nastoupil několik měsíců předtím, než pandemie vypukla. Zajímalo by mě, jak moc tenhle fakt zasáhl do koncepce vedení galerie, s níž jste sem přišel. Jak jste na pandemii zareagoval?

Řekl bych, že jsem reagoval dílčím způsobem. První krok, který mě v dlouhodobé koncepci galerie zajímal, byla revize jejího fungování. Pandemie mi dala příležitost se některým věcem věnovat víc do hloubky a podívat se na ně v klidu a bez větších provozních a časových nároků, které tu za normálního chodu jsou. To byl krok dovnitř. Pak jsem ale chtěl udělat krok ven, to znamená zasahovat do veřejného prostoru města. Prostor propojení politiky a umění za zdmi galerie mě totiž vždycky zajímal.

Vloni na jaře jsme v galerii měli výstavu Veřejný prostor CZ, reprízu výstavy z pražské Galerie Jaroslava Fragnera. Přišla covidová uzavírka institucí, a tak jsme výstavu přenesli na plakátovací plochy města, které zely prázdnotou. Naše příjmy se sice kvůli absenci diváků uvnitř galerie zmenšily, lidé ale mohli výstavu vidět alespoň venku. Na snahu o hlubší působení v online prostředí jsem ale trochu rezignoval, protože mi přišlo, že toho online obsahu je na všech úrovních už příliš. Galerijní zážitek je navíc specifický právě díky tomu, že do galerie na výstavu fyzicky přijdete. V tomhle ohledu jsem tedy podnikal pouze minimální kroky.

A myslíte, že covidová pandemie promění výrazně galerijní provoz?

Asi se spousta věcí přenese do digitálního prostoru. Nedovedu si ale představit, jak moc. Myslím, že se trochu může zrychlit nástup digitalizace uměleckých děl. A u galerií to může podnítit větší kreativitu. Nemyslím tím ale uměleckou kreativitu jako spíš PR kreativitu a to, jak má galerie stávající díla zprostředkovávat.

Jan Freiberg. Foto: archiv JF

Jakým způsobem chcete výstavní dramaturgii v Galerii Františka Drtikola nadále vést? Chcete se nějakým razantnějším způsobem odlišit od stylu předchozího vedení?

Můj koncept, s nímž jsem na začátku přišel, spočíval v jemnějším omezení výstav regionálních umělců. Tento typ výstav chci v galerii také dělat, nicméně měly by být více průlomové, badatelské. Právě teď připravujeme výstavu týkající se Arnošta z Pardubic, který v Příbrami působil jako správce zdejší pobočky pražského biskupství. Dnešní galerie se nachází v bývalé Arnoštově tvrzi a výstava bude sledovat i architekturu jeho tehdejšího sídla a typické prostorové uspořádání podřízené funkci. Mezi spolupracovníky na projektu patří ředitelka pobočky Státního archivu Věra Smolová, stavební historik Michal Profant, výtvarnou část zprostředkuje sochař a řezbář Jiří Kobr. Vznikne tak napůl edukativní výstava, podpořená malým výzkumem, napůl intervence současného umělce, který je známý svým silným pochopením pro středověké umění. A podobného typu by měly být i jiné výstavy, které budou vycházet z regionálního prostředí.

Rád bych se zde věnoval i tématu veřejného prostoru, další částí mojí vize je virtuální realita v umění. A ta by se konkrétně tohoto projektu, který jsem zmiňoval, mohla také dotknout. Pro virtuální realitu chceme připravit maketu středověkého prostoru tvrze a jejího okolí. A v závislosti na tom, jak budeme grantově úspěšní, bychom tuto situaci ve virtuální realitě mohli rozšířit i o historické prostory města, ke kterým máme díky odborníkům z archivu data. Mohla by se tak ukázat středověká podoba města, kdy urbanismus dával větší smysl, na rozdíl od současné Příbrami, která silně utrpěla asanacemi ze 60. až 80. let.

Bývalá paní ředitelka zde měla výrazně zastoupeny i fotografické výstavy a já v tom budu pokračovat. Jednotlivé autory se budu snažit spojovat v koncepčních výstavách. Příkladem může být připravovaná výstava Františka Drtikola s Ivanem Pinkavou, která ovšem narazila na výhrady Uměleckoprůmyslového musea, které se před lety spolupodílelo na vzniku stálé expozice Františka Drtikola, sestavené z faksimile. Ta totiž měla být dočasně nahrazena Drtikolovými originály ze soukromých sbírek a fotkami Ivana Pinkavy. Mimoto ale budu usilovat i o to, aby při fotografických výstavách byla odvedena také dlouhodobější badatelská práce, jejíž výsledky budou prezentovány v publikacích, a uvažuji i o založení fotografické sbírky, která by se soustředila na současnou fotografii.

Galerie Na shledanou, v níž jste působil dříve, měla díky svému místnímu určení ve volyňské smuteční síni celkem jasné dramaturgické mantinely. Navíc do ní nebyla zavedena voda, elektřina a celkově mohla její existence působit spíše undergroundovým dojmem. Nyní ale sedíme ve velké kanceláři, bavíme se o dlouhodobějších koncepcích galerie v Příbrami, různých projektech, grantech… V čem je pro vás působení v Příbrami jiné než to v jižních Čechách?

Mně vždycky přijde podstatné místo. Domnívám se, že galerie by měly vycházet z možností míst, v nichž fungují, a měly by tam dobře působit. Mám ale za to, že se pořád chovám stejně. I když Galerie Na shledanou působila undergroundově, tak měla přísný program, měla granty, vizi, vazby a mojí ambicí bylo – pokud by to bývalo vyšlo – tu stavbu změnit, dodat tam zdroje vody, elektřiny a udělat z ní dlouhodobě multifunkční, nejen na umění zaměřený dům.

Tady v Příbrami se musí základní rámec přizpůsobit jiným okolnostem. Jsme tu ve tvrzi, která je po kostelu na náměstí druhou nejstarší stavbou města. Je to reprezentativní budova, které si všichni váží, zatímco Galerie Na shledanou byla nedostavěná smuteční síň s problematickou historií komunistického vztahu ke smrti. Oba jsou to prostory, ke kterým se místní komunity vztahují naprosto odlišně, a z toho vyplývají i jiné povinnosti a naprosto jiná zodpovědnost. V Příbrami jsem ve své roli mnohem zodpovědnější vůči publiku, které je tu vybudované perfektně. To bývalá paní ředitelka dokázala skvěle, protože Galerie Františka Drtikola je v porovnání s jinými menšími galeriemi velice dobře navštěvovaná. Tím pádem je ale sledovaná a vše, co se tady děje, má dopad na místní komunitu a ta komunita to řeší.

Pak je tu samozřejmě jiný zřizovatel – zde je to město. My jsme jako Galerie Františka Drtikola příspěvková organizace, město vytváří ekonomický dozor a jistým jemným způsobem se snaží modulovat i obsah. Ale necítím se být pod nějakým tlakem. Jistý tlak je tu ze strany diváků a výtvarníků na výstavy místních umělců, to pochopitelně dává smysl. Jako mnohem problematičtější fakt se mi jeví personální podhodnocení, které brání tomu, aby galerie plnohodnotně plnila svou edukativní a odbornou funkci.

Milena Dopitová, výstava Cestování nalehko v Galerii Na shledanou ve Volyni, 16. 7. – 16. 9. 2016. Foto: Jan Freiberg

Podstatný rys Galerie Na shledanou spočíval v tom, že umělci do smuteční síně přijeli a strávili tam týdenní tvůrčí rezidenci. Navíc to dost často byli umělci „z centra“. Probíhal tak zajímavý transfer mezi regionem, místní komunitou a umělci. Chcete v něčem podobném pokračovat i zde v Příbrami?

Určitě chci. V Galerii Na shledanou byla podmínka pro rezidence jasná – galerii nebylo možné technicky i finančně hlídat. Proto bylo nejjednodušší nechat malíře namalovat obrazy na zdi, odkud je nikdo nemohl odnést, a umělcům za jejich práci zaplatit, s tím, že umělecké dílo po výstavě zanikne. Mělo to i svoji symbolickou logiku ve vztahu k naší představě o smrti, ale zároveň to mělo i praktický dopad. Díla nebylo nutné hlídat, bylo možné návštěvníka vybavit klíčem a nechat ho, aby si galerii prohlédl sám. Rezidence tam tedy byly i z tohoto důvodu. Venkov, tematika smrti i určitá izolovanost na malém městě – toto vše navíc nabízelo možnost soustředění.

I Příbram je velmi zajímavé místo. I přesto, že to je město ve středu Čech, tak je to město v horách. Brdy jsou vysoké pohoří, které by se dalo v uvozovkách přirovnat k Sudetům nebo nějaké horské situaci. Je tady silná historie hornictví – toho romantického, co si spojíme s drahými kovy, ale i toho míň romantického, co si spojíme s těžbou uranu, s dozorci a s vězni. Je tu také silná betlémářská tradice a je tady Svatá Hora, jako nádherný barokní areál. To město je takto symbolicky nastavené a myslím si, že pro řadu umělců to může být zajímavá příležitost. Například s Martinem Zetem jsme se bavili o tom, že by tady rád měl rezidenci, při níž by zpracovával téma těžkého, vzácného kovu, a pracoval by s ním jak v rovině materiálu, hmoty, tak v symbolické, politické, sociální nebo ekonomické rovině.

Nyní bych se rád zeptal na stálou expozici Františka Drtikola. Plánujete v ní totiž provést určité změny. Mohl byste načrtnout, v jaké podobě se ty změny odehrají?

Ta expozice vznikla už před 21 lety ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem. Přestože je kvalitní z perspektivy dějin fotografie, tak už je starší a změnu si zaslouží jak z hlediska výstavní architektury, tak z obsahového hlediska. Já se obecně domnívám, že Drtikol by si zasloužil jistou revizi, a právě budoucí expozice by mohla být tím impulzem, proč ji realizovat. Na stávající expozici mi navíc chybí, že tu není víc zastoupena malířská část Drtikolova díla, která je českými dějinami umění ceněna méně. Když se na ni ale díváte prizmatem uměleckého díla jako nástroje sebepoznávání nebo mystické cesty, tak má velmi silný význam a představuje typ výtvarného umění, které je spíše nástrojem transformace než čistě estetickým objektem.

Pak jsou tu i silné vazby Drtikola k jiným autorům, čemuž dosud nebyla věnována větší pozornost. Jeden z příkladů je Josef Váchal, který svým výtvarným projevem Františku Drtikolovi sice blízký není, ale je to jeho dobový vrstevník a vztahem k mystice si velice podobní jsou.

Stálá expozice fotografií Františka Drtikola. Foto: archiv galerie

Chtěl byste na fotografických výstavách akcentovat i nějaké další tematické rámce a souvislosti, které při vystavování fotografií v českých galeriích zatím nejsou příliš časté?

Kromě drtikolovských intervencí by mě určitě zajímalo vystavovat fotografii ne jako umělecký objekt, ale spíš jako nějaké sociálně-politicko-ekonomické médium. V Rudolfinu byla před 10 lety krásná výstava Kontroverze: Právní a etická historie fotografie, která se právě touto problematikou zabývala. A v anglosaském světě se s fotkou tímhle způsobem pracuje běžně. V našem kontextu to ale opět znamená významnou badatelskou práci, na kterou zatím nemáme tolik peněz, abychom mohli dotyčnému kurátorovi poskytnout adekvátní odměnu.

Už před 3 lety jsem tenhle styl vystavování zkoušel na výstavě Žena za mixérem, která proběhla v ateliéru Josefa Sudka v rámci Fotograf Festivalu. Byla to výstava propagační fotografie elektrospotřebičů ze 60. až 80. let, kde jsme s Kristýnou Bernatovou zkoumali, jaké se v reklamách uplatňují genderové stereotypy. Kulma, trouba, krása, účes, pečení něčeho, co nemělo žádnou trvanlivost. To vše bylo spojeno se ženami. Muži měli naopak fotoaparáty a gramofony, byli spojeni s tím, kde se vytvářelo něco, co mělo přetrvat. Jednalo se tedy o jistý výklad moci skrze elektrospotřebiče. Takže to je odpověď na otázku – fotografie a moc, fotografie a ekonomie, to jsou témata, která mě zajímají.

V našem galerijním kontextu platíte za jednoho z mála, kdo už nějaký čas pravidelně pracuje s virtuální realitou. Když jsem sledoval rozhovor pro Artyčok.TV, který s vámi předloni vedla Tereza Jindrová, tak se v něm ale poněkud paradoxně zmiňujete o tom, že jste vůči technologiím hodně skeptický.

Začít pracovat s virtuální realitou byl pro mě způsob, jak jít své skepsi naproti. Protože předpokládám, že strach je obranný mechanismus, který používáme v souvislosti s tím, co neznáme, čemu nerozumíme, a že je lepší strach přijmout a do dané situace vejít. Tuhle politiku jsem použil i ve vztahu k virtuální realitě a zjistil jsem, že to jsou zbytečné mýty a předsudky. My technologie budeme používat a budeme si skrze ně rozšiřovat vnímání, aniž bychom nutně museli přijít o naše běžné vnímání. A otázkou navíc je, jestli technologie samy nejsou evolucí v lidském vnímání.

Samozřejmě, stále cítím jisté obavy a jistý úžas k živému, tedy netechnologickému. Na druhou stranu ale my lidé neustále tvoříme a tvoření je od života neodmyslitelné – takže technologie už možná jsou implicitně součástí našeho života.

Vojtěch Rada, výstava Měkká aréna, 15. 12. 2020 – 31. 1. 2021. Foto: Martin Zoubek

V jakém momentu jste svůj skeptický vztah k virtuální realitě přehodnotil?

Když jsem v roce 2019 navštívil filmové bienále v Benátkách, kde je jednou za 2 roky velká přehlídka děl ve virtuální realitě. Tam jsem po 4 letech – protože s virtuální realitou jsem pracoval už od roku 2015 – přestal o tomto médiu mít pochybnosti. V Benátkách jsem uviděl řadu kvalitních a silně pojednaných děl a uvědomil si, že toto médium, které se nachází na půli cesty mezi filmem a výtvarným uměním, má perspektivu.

Druhá věc je pak rozšířená (neboli augmentovaná) realita, která se v rámci několika let stane naší žitou realitou, protože je ještě perspektivnější než ta virtuální. Ve virtuální realitě vždycky budete v nějaké bublině, rozšířená realita ale předpokládá daleko hlubší interakce se skutečností. Už ji dokonce používají velké firmy pro zjednodušení práce. Má to zcela zjevně určité sociálně-ekonomické dopady, protože ty velké firmy budou moci zaměstnávat lidi s menším vzděláním, tudíž za menší peníze. Díky tomu, že zaměstnanci budou například skrze Google brýle dostávat vizuální pokyny k práci. Tím se samotná práce zlevní, ale mohou růst příjmy zaměstnavatele. Rozšířená realita má tedy zcela zjevně veliký technologický význam a bude mít význam politicko-ekonomický. Virtuální a rozšířená realita mě proto zajímají nejen skrze výtvarné prostředí, ale i z hlediska toho, jak budou do budoucna ovlivňovat společnost.

Už v Galerii Na shledanou jste spolupracoval s Vojtěchem Radou, který zde v Příbrami vytvořil Měkkou arénu, prostor, kde si virtuální realita nachází cestu do galerie. Jaký záměr s virtuální realitou v Galerii Františka Drtikola vlastně máte?

Díky zkušenostem z Galerie Na shledanou máme na co navazovat. Jsou tu ovšem jiné podmínky, a proto musíme odlišně pracovat s prostředím. Měkká aréna primárně vznikla jako platforma pro prezentaci virtuální a rozšířené reality. Jeden z dalších důvodů, proč do galerie přinést virtuální realitu, je také chuť pracovat s historií Příbrami a ve virtuální realitě ji vizualizovat, jak už jsem zmiňoval na začátku. Další důvod je využít ji i jako PR prostředek a způsob, jak rozšířit diváckou základnu k nižším věkovým kategoriím. Jinak mi ale opět dávají velký smysl rezidence – Příbram jako inspirační město pro nová díla ve virtuální realitě, na kterých zde mohou umělci z celého světa pracovat, ale následně budou moci být globálně sdílená. Zajímá mě i možnost spolupracovat se zahraničními institucemi, které se zabývají novými technologiemi.

Jan Freiberg (* 1976) se narodil ve Strakonicích. Studoval v Ateliéru fotografie Pavla Baňky na UJEP v Ústí nad Labem a obor Teorie a dějiny designu a nových médií na pražské UMPRUM. Působil jako kurátor a fotograf v Galerii Klatovy / Klenová (2002–2010). Po odchodu odborných pracovníků galerie založil v roce 2010 v bývalé smuteční síni u Volyně Galerii Na shledanou. Od roku 2019 vede Galerii Františka Drtikola v Příbrami.