Jakub Polách: Vztyčuju memetické pomníčky

Začnu rovnou otázkou: Znáš tu hru Fuck, Marry, Kill? Šimkovičová – Schillerová – Čaputová. Koho miluješ, koho zabiješ a se kterou se oženíš?

Tak já budu hodný – „kill“ Šimkovičová, „fuck“ Schillerová a „marry“ Čaputová. Ještě by šla udělat evil verze.

Evil?

Kill Čaputová, fuck Schillerová a marry Šimkovičová.

Nechtěl bys být spíš s Alenou Schillerovou forever after?

Ne.

Okay. A když už jsme u té Aleny Schillerové, mohl bys připomenout ten příběh o obrazu s mořskou pannou, který jsi jí dal?

Nenapadlo mě nad tím uvažovat, dokud jsem neviděl fotku Aleny Schillerové s Kateřinou Šedou. Před pár lety se setkaly kvůli projektu Šedé Národní sbírka zlozvyků v brněnské kanceláři tehdy opoziční poslankyně Schillerové. Kulturní scéna byla znechucená, že se umělkyně pózováním zaprodává političce řazené do populisticko-oligarchické mašinerie. Šedou vyvolané pohoršení jsem vnímal jako pohrávání si s tím, do jaké míry se může ona sama stát národním zlozvykem, když knížečku přinese a poslušně se vyfotí. Ale přišlo mi to nedotažené. Fotku sdílela jenom Schillerová a Šedá se vymlčela – možná právě tím to bylo opravdové. I tak jsem si říkal, že by stálo za to zkusit to udělat pořádně. Vzal jsem si na krk křížek a šel jsem jí darovat obraz Alena ve vlnách, který původně vznikl pro výstavu Czechoslayvakia v galerii Cejla. Bylo to vlastně velmi příjemné setkání. Alena Schillerová se ke svým návštěvám chová jako k potenciálním voličům, jejichž potřeby mají být naplněny. Takže já jsem odcházel spokojený, s teplým čajíkem v bříšku, několika videi a fotografiemi na cloudu. Ale na rozdíl od setkání s Šedou Schillerová vzniklé fotografie nepřesdílela a komunikace se zřejmě díky zásahu PR týmu hnutí ANO zastavila.

Takže obraz je pořád u ní?

Chvíli to vypadalo, že obraz představený v Cejle bude putovat do poslanecké sněmovny, ale po pár měsících mi ho vrátili.

Uvažuješ ještě o tom znovu jí ho nabídnout, aby byl vystaven?

Vzhledem k tomu, že je paní Schillerová znovu ministryně financí, tak si říkám, jestli by se na ministerstvu nenašel nějaký kus volné stěny, kam by se obraz pověsil. Aspoň na chvilku.

Z tvojí tvorby na instagramu @fakejakubpolach vnímám, že máš afekt právě vůči Aleně Schillerové…

Je to tak, týká se to hlavně příspěvků v rozmezí let 2023–2024.

A čím to je?

Ve svém úvodním textu Velký flop vpřed v knížce Czechoslayvakia svoji tvorbu řadím do vibe shiftu, podle nějž do sebe politika druhé dekády jednadvacátého století nasála aspekty popkultury. Tak přistupuju i ke zbytku vizuálů představených v knize.

Když zůstaneme u Schillerové, tak je to např. zařazení různých facetune filtrů do její online sebeprezentace nebo rage-baitové TikTok edity. Díky podobným strategiím se proměňuje i chování voličů. Jeden by si řekl, že nějaký filtr nic moc neznamená, ale v případě Schillerové je jedním z hlavních argumentů jejích politických odpůrců obsesivní poukazování na to, že ve skutečnosti nevypadá jako na fotografiích prezentovaných na svých sociálních sítích – protože si nechá upravovat fotky, má být směšná a její politika nedůvěryhodná. A protože patří na stranu oligarchického molochu, jsou misogynní útoky roztleskávány jako demaskování populismu. Vlákna „prodemokratických“ voličů jsou v prostředí českého X či facebooku na obsahové i intelektuální rovině téměř totožná s hysterickými výlevy milovníků popkultury pod tweety účtu PopCrave reportujícím o nejnovější plastické úpravě Madonny.

Alenu Schillerovou to bez ohledu na reakce baví, z čehož jsem vycházel v případě memování a jeho následném zhodnocení v uměleckém výzkumu orientovaném na online subkultury, který teď dokončuju na FaVU a jehož součástí je zmiňovaná kniha. V ní nejde jen o Schillerovou. V textech sociální antropoložky Marie Heřmanové nebo sociologa Dominika Želinského jsou další příklady kulturních nebo online fenoménů, které proměňují politickou nebo národní identitu lidí identifikujících se jako Češi, Slováci nebo Slovani.

Alena Schillerová a Kateřina Šedá – Alena Schillerová a Jakub Polách. Foto: Hnutí ANO

Zmínil jsi teď roli subkultur. Mě zaujalo, že v tom prvním textu opakuješ takový obrázek fašistů, kteří tančí u ohýnku, a mě zarazilo to opakování: že čím víc to opakuješ, tím víc mám pocit, že je to fraška…

Ve druhé polovině knihy memuju Marxův stokrát zopakovaný výrok, že se dějiny nejprve opakují jako tragédie a podruhé jako fraška. A myslím si, že něco podobného potkalo „radikální“ umění, které chce proměňovat svět. Takže se trochu směju výstavním trendům prezentovaným jako součást radikálního odboje. Já si rezistenci nepředstavuju tak, že vytvářím velmi konzervativní umění, které spadá do unifikované představy nějakého progresivního kánonu, který dnes působí spíš jako vzdorovitý stereotyp. Ten úvodní text vnímám jako artist’s statement a snažím se v něm naznačit, že je zcela legitimní dělat umění bez této mentální gymnastiky, podle níž jsme na pomyslných barikádách dobývaných ultrapravicí. Protože pak to může působit, že už bylo vyzkoušeno všechno a vůbec nic nefungovalo. Já bych řekl, že k žádné konfrontaci zatím nedošlo.

Takže na jedné straně je to vzdálené přání, že umění může fungovat jako zbraň, a na druhé straně je umění jako jeden z druhů showbyznysu? Protože on to je vlastně podfinancovaný showbyznys s velmi exkluzivními a vymezenými pravidly… Kde na téhle škále vidíš sebe?

Já bych spíš řekl, že svět pečujícího umění má tendence vzbuzovat v umělcích pocit, že společenská změna začíná vizualizací jejich niterních pocitů. Pan Kokolia se v dokumentu Zkouška umění velmi tvrdě ptá, proč by to mělo někoho zajímat.

Já osobně se získáváním pozornosti publika nemám problém – teď mám ale na mysli prostředí internetu, a ne institucionální umění. Zároveň je asi důležité dodat, že se pohybuju v nekompromisně regulovaném prostředí digitálních platforem Instagram a TikTok, kde jsem se pokusil být radikální párkrát a dostal jsem shadowban. Mainstreamové sociální sítě nějaký typ občanské rezistence vůbec neumožňují.

Ale předpokládám, že často jsi částí lidí braný jako někdo radikální, ne? Problém je v tom, že se uzavíráme do úzkých bublin a cítíme se tam dobře. Nějaký pocit sounáležitosti pak definuje to, jaké máme názory, co říkáme ostatním, jak sebe sami vidíme. A mě by zajímal ten okamžik střetu, když musíš vysvětlovat, co děláš, a reagovat na lidi, kteří jsou mimo tvoji bublinu. Tím, že tě sleduje hodně lidí, například na instagramu, předpokládám, že často musíš odpovídat na různé otázky. Zůstává to spíš v nějaké sféře fungování sociálních sítí, provokace a popkultury, nebo se snažíš i tam projevovat umělecký diskurz a mluvit s lidmi o umění, nějak to jako umění vysvětlovat a svůj postoj tvarovat skrz nějaké umělecké termíny a pojmy?

Mám pocit, že v rámci střetu či konfrontace se kolem mojí tvorby mobilizovaly dva typy publika. K tomu prvnímu jsem se dostal skrze mikrovirální momenty typu předání obrazu Aleně Schillerové. Pokud bych to měl nějak zobecnit, tak řekněme, že to je nějaká liberální bublina pohoršená tím, komu je věnovaná pozornost a jakých forem nabývá. Tyhle reakce jsou směřovány spíš k debatování o zobrazované předloze. Kromě mořské panny nikoho z mileniálů na českém X nebo facebooku moc nezajímá, jak nejrůznější lidi nebo situace zobrazuju. Část tohoto publika mě – i kvůli spolupráci s Janou Maláčovou – vnímá jako nějakého oportunistického člověka se „sklony ke komunismu“, takového šmejda-kolážistu. To je ta jedna strana. A pak v rámci konfrontací z publika registruju hlavně woke niche scénu soustředěnou spíš v Praze, která…

V Brně to není?

Já bych mluvil o té Praze, mám rád stereotypizaci chování lidí spojovanou s hlavním městem. Když ta prvně zmiňovaná divácká skupina pohoršeně kroutí hlavou nad Schillerovou nebo srpy s kladivy, formuluje tím nějaký typ argumentů, do kterého se prolíná její světonázor či politické přesvědčení. Já se tomu pak můžu smát, ignorovat to nebo s tím nějak polemizovat.

Oproti tomu druhá skupina mě konfrontuje zejména proto, že v mojí tvorbě detekuje zneužívání nejrůznějších privilegií. Konfrontace tady probíhá na úrovni varovné diagnózy: českým uměleckým diskurzem obchází rasistický šikanátor s internalizovanou homofobií a vinou bílého muže tíhnoucí ke klasismu, misogynii a samozřejmě fašismu. Navíc po jeho řádění zůstávají hromady obětí. Takže pozor, neplatformujeme a rušíme!

Nejsilněji to rezonovalo asi loni na podzim. To propukla kauza kolem nepřiznané citace rasisty Miroslava Sládka v názvu textu „Největším českým vlastencem je Číňan mávající ukrajinskou vlajkou“ na blogu Buzerant, který děláme s Ivanem Tvrdíkem. Situace velmi rychle přešla do vyhlášení referenda o Jakubovi Poláchovi. Myslím, že tam rušení zbytků mé reputace trochu narazilo, když byla ostrakizovaná menšina vyzvána, aby místo abstraktních obvinění předložila důkazy. Česká eticky probuzená kulturní veřejnost tento zpětný callout zaspala a od loňského listopadu pořád spinká. Zpětně mám pocit, že viditelnost mojí tvorby nepohoršila celou scénu, ale exkluzivní subkulturní bublinu, jejíž výrazové prostředky dominují uměleckým projektům, které prý vycházejí ze čtení kritické teorie. V tomto ohledu jsem velmi rád, když mi někdo říká, že to, co dělám, je vršení nesofistikovaných banalit.

Kniha Czechoslayvakia. Foto: Host.

Nečtou tvoje věci jako jistou provokaci? Když slyšíš komentář, že to, co děláš, je banální, myslíš si, že to je takové postprovokační čtení, že publikum vnímá tu provokaci, ale už to nebere příliš vážně? Anebo možná to nebere jako provokaci, ale chápe to opravdu jako banalitu – protože něčím ta Schillerová jako mořská panna je taková, je to takové banální –, což by mohlo znamenat, že je to takové příjemné, každodenní. Jak myslíš, že tomu lidé tím pádem rozumí?

Já ta tvrzení o banalitě neberu jako snahu přivlastnit si nepříjemnou kritiku. V rámci českého umění považuju banalitu za pěkný výchozí bod další tvorby a do určité míry samozřejmě za privilegium. Zároveň se častokrát skloňuje zodpovědnost a ve tvorbě, která je poskládaná převážně z referencí, se dá celkem dobře odhadnout, jaké reakce to v jakých skupinách bude vyvolávat. I když pořád pičuju (Linda Bartošová reference) na woke, někdy jsem i šťastný. Většina reakcí je pozitivní.

Žijeme teď v takové době – aspoň já mám ten pocit a myslím, že ho sdílí hodně lidí –, že je ve vzduchu ten pocit, že zítra svět skončí. A pokud by se nějak výrazně proměnil, probudil by ses radši zítra do světa bez internetu, nebo bez umění?

Podle mě záleží, kde se probudíš.

V Thajsku.

V Thajsku jsou hadi, tam se mi nechce. Kdybych se ale probudil v dochozí vzdálenosti k nějakým muzeím nebo památkám, tak se klidně probudím bez internetu. Může to být i v Česku, kde je moře památek.

A představ si, že se probudíš v Czechoslayvakiy v té utopii, kterou nějak zkoumáš a hraješ si s ní ve své knížce: Jak svět vypadá tam, co tě trápí, co ti dělá radost… nebo je to jen internetová fantazie, kterou před námi tady obhajuješ?

Na konci mého textu v té knížce mám takovou meme spekulaci o tom, jak by v Českoslejvensku probíhala penalizace problematických osob. Píšu tam, že kdybych se měl probudit v queer gulagu, který byl vybudován na místě opuštěného Lidlu v Ostravě bez španělského týdne, tak to bude velmi smutné probuzení. Jedno z možných poselství té knihy spočívá v tom, že mi nejde o vytváření fikční utopie budoucnosti, protože si nějaký typ nové životní zkušenosti zkouším modelovat s omezenými prostředky současnosti.

Vnímáš, že v tom je ta síla, že to není superfantazie, ve smyslu, že nenabízíš radikální svět, ale svět, který vychází z nějakých mýtů, které fungovaly nebo dodneška fungují? Vizi světa, který je jenom o kousek posunutý v detailech, ale ty detaily hrají strašně důležitou roli, svět, který díky tomu posunutí vytváří celou memesféru, celou popkulturu, která je hodně podobná tomu, co známe?

Řekl bych, že vizuální tvorba v té knize má ambici začleňovat do národa ty, kteří tam častokrát začleňováni nejsou. Jsou to lidi, kteří chtějí být vidět, ale zábavní průmysl jim to neumožňuje a degraduje je na pozici bizarních postaviček, z nichž si extrahuje třeba hlášky a další výrazové prostředky, ale jim samotným prostor nedává. Mně je to líto, takže jim vztyčuju takové memetické pomníčky. A postavy influencerů, které naopak vidět jsou, ale u části veřejnosti jejich popularita vyvolává morální šok, pak povyšuju na skutečné národní hrdiny.

Můj dotaz směřoval k tomu, zda to míchání, od prezentování tiktokerů, kteří prohlíží Lidl letáčky k Zuzaně Čaputové nebo Miladě Horákové, je způsob či strategie, která ti umožňuje, aby se sociální bubliny se nějak víc potkávaly.

To asi uvidíme až po vydání knihy. Ideální čtenář si knihu koupí kvůli Sugar Denny a uvnitř se zamiluje do podtatranského yappingu od @lumpenprolet1968, který se velmi kriticky dívá na dědictví sametové revoluce a svoji deziluzi uvádí třeba na příkladech degradace současné mainstreamové kultury.

Pohled do výstavy Evropo dejchej, at nebleješ, ARCHA+, 2026. Foto Matěj Schneider

Pro mě bylo také hodně zajímavé vidět ten kritický hlas vůči událostem, které v Česku dodnes hrají obrovskou roli. Možná, že pokud by se to nejmenovalo revoluce, a ještě sametová, tak by ten mýtus nebyl tak velký. Ale tím se stává nebezpečné to parodicky kriticky zpracovat. Já znám polský diskurz, který je v něčem hodně blízký, ale není tam revoluce, tam je jenom transformace. Aktuálně sledujeme vlnu kritického promýšlení devadesátých let jako období, které nám ukázalo, jak snadno se může dědictví demokracie vzešlé z ulice, která přichází na základě nějakého nesouhlasu s cenzurou, s komunismem 80. let, překlopit do raného kapitalismu, do oligarchizace politiky a byznysu. To v Česku tolik nepozoruju, mimo uměleckou sféru.

S tou knížkou souvisí menší výstavka, co mám teď v Archa+. Na jedné z koláží s Miladou Horákovou je tam claim, který to, o čem mluvíš, podle mě dobře zastřešuje: „If I don’t turn myself into a joke, the liberals will destroy me.“ Pracuju tady na rovině konfrontace laciného antikomunismu a jeho aktuální marketingové podoby. Baví mě moment zneuctívání těchto až nábožensky vzývaných ikon, které jsou dnes místo oslavy jejich života a tvorby redukované na to, kdo je zavraždil.

Jak bys chtěl ten projekt rozvíjet dál? Už tu vizi Czechoslayvakie nějak uzavíráš, anebo je to něco, co bude pokračovat navždy?

Chtěl bych vytvořit „paměť národa“. Jenže instituce Paměť národa už existuje a schraňuje úplně jiný typ pamětí. Rád bych se s ohledem na bobtnání mých cloudových úložišť věnoval nějakému druhu digitálnímu archivnictví.

Ale když děláš archiv, tak myslím, že jedním z prvků je to, že jsi neutrální.

Je. Říkám, že to zatím nedělám.

Ale tvoje umění je velmi antineutrální, je spíš provokující.

Právě. Tím směřuju k tomu, že by to měl být nějaký posun. Na druhou stranu Paměť národa taky není neutrální. Když mi nedávno Instagram na týden smazal účet, tak mi došlo, že jsem tam měl v nějaké syrové podobě zachycené něco, co nikde jinde neexistuje a co si zaslouží být venku mimo dohled netransparentních zásad společnosti Meta.

Teď mluvíš o práci a nějaké materiální rovině, ale možná je pro hodně lidí těžké vidět v tom pak tu upřímnou zprávu…

Ve světě plném performativní upřímnosti si nárokuju právo na to být neupřímný. Ale když zůstaneme u témat, která jsem otevřel v souvislosti s knihou, tak například velmi poctivá esej právního teoretika Tomáše Havlíčka s názvem Slaves of Czechoslayvakia o ponurých pracovních podmínkách třídně či algoritmicky znevýhodněných influencerů je typ obsahu, který můžu vzít a zaslat někomu, kdo může mít např. reálný vliv na regulaci digitálních platforem, v němž se znevýhodnění lidé popisovaní v tom textu pohybují. To je za mě příklad prakticky upřímné cesty, po které se můžeme vydat a vnímat to jako materiály politického lobbingu za zlepšení pracovních podmínek prekarizovaných internetových tvůrců.

Jakub Polách a kol., Czechoslayvakia, Brno: Host 2026, 208 stran.