Je bílý králík nevinný or double-dyed?

Ve výstavě Velkorysost. Umění obdarovat v Národní galerii v Praze si Hana Rousová připadala trochu jako Alenka v říši divů. A zdá se, že za to nemůže jen Carrollův bílý králík, průvodce výstavou: "Úkol intervenovat uměním znamená účinně jím zasáhnout do určitého stavu věcí, cíleně na něj reagovat. Jenže na výstavě a posléze ve stálých expozicích si musím vždy znovu klást další otázku, a to proč jsou současné objekty právě tam, kde jsou, u některých dokonce proč tu vůbec jsou."

pohled do instalace výstavy Velkorysost. Umění obdarovat v Paláci Kinských, Národní galerie v Praze

Je bílý králík nevinný or double-dyed?

Několik postřehů z putování po jubilejní výstavě Národní galerie v Praze

„Epoxidová pryskyřice, rigid foam, paint“, „zlatá, stříbrná, černá and bílá vinylová fólie“ – to není současná varianta rakousko-uherské prešpurštiny, složené ze slovenských, maďarských a německých slov, ale ukázky popisků obrazové dokumentace na webových stránkách Národní galerie k výstavě Velkorysost. Umění obdarovat. Rozhodla jsem se totiž absolvovat geograficky rozsáhlou výstavu, kterou Národní galerie uspořádala ke svému 220. výročí. Motivovaná už jejím humanistickým názvem, přistoupila jsem k pouti systematicky: od informací, které o ní podali sami autoři. No co, řekla jsem si, chybičky se zákeřně vloudí vždycky, někdy jsou i dost komické, důvěrně to znám, a dala se do čtení sice nepodepsaného, zato lákavě ambiciózního textu. Vypadá jako teze koncepce výstavy, z čehož jsem usoudila, že ho napsal Adam Budak, její autor. Kromě několika věcných dat jsou tu v souvislosti s pojmy jako láska, přátelství, velkorysost, obdarování, sdílení a štědrost citováni téměř všichni, s nimiž dnes operuje teorie umění: Aristoteles, Nietzsche, Mauss, Merleau-Ponty, Sartre, Lévinas, Derrida, Blanchot. Jejich úvahy na tato témata jsou krásné a v současném světě jistě potřebné.

Vzala jsem si turistické boty a natěšeně se vydala do Kinčáku, v jehož druhém patře má být podle webu základní část výstavního projektu. Jak se posléze ukázalo, ve skutečnosti je to výstava jediná, navíc na 220 let tak obrovské a prestižní instituce překvapivě malá. Snad pod heslem „méně bývá více“. U kasy mě okouzlila výše vstupného. Když 220. výročí, tak 220 Kč. Roztomilý nápad, ale nejspíš nebudu sama, kdo si oddychl, že galerii není 500. Je ovšem pravda, že vstupenka platí i pro všechny objekty galerie, do nichž výstava expanduje intervencemi současného umění. A tak jsem se začala těšit i na orient, gotiku, baroko a 19. století. Už dlouho jsem tam nebyla. Taky na Staré Město a Hradčany, vždyť to jsou místa, která nás nikdy nezklamou. Ovšem i Holešovice s Veletržákem se v poslední době hodně snaží.

Danh Vo, 2. 2. 1861, 2009, Palác Kinských

Na vstupní tabuli výstavy jsem se dočetla, že v Praze roku 1796 vedla několik českých šlechticů ke zřízení galerie nejen láska k umění, ale především k vlasti, což vzápětí dokládají německy psané zakládací listiny. Divák, který historii moc nezná, bude jistě zmateně uvažovat, jak to s tou jeho českou vlastí vlastně je. O tom, že patriotismus zakladatelů byl zemský a ne národní, jak ho chápeme dnes, se ale nic nedozví. A do toho vstupuje, resp. intervenuje hned vedle instalované dílo z roku 2009 od Danh Vō, vietnamského umělce žijícího v Dánsku, které má název 2. 2. 1861. Je to kaligrafický přepis posledního dopisu jednoho misionáře před popravou. Chtěl Vietnamce obrátit na křesťanskou víru a špatně dopadl. I toto dílo je spolu s životem svého autora dokladem nejistých příznaků vlasti, jenže v aktuální současnosti, i ono je o jakémsi, byť tentokrát kontraproduktivně působícím typu lásky v dějinách. Začátek výstavy se pro mne stane nejsilnějším místem celého projektu. Navíc Danh Vō jako jeden z mála své dílo galerii skutečně daroval.

Stále ještě pod dojmem úvodního zážitku jdu výstavou dál a postupně přestávám cokoli z toho, co vidím, chápat. Je to moje vina, když se divím, proč dary jsou tu v menšině a standardní galerijní nákupy visí vedle zápůjček? A proč, když jde o dary, výstava nezaznamenává, že v Národní galerii nejsou jen důkazy velkorysosti osobností typu Vincence Kramáře a Emanuela Hloupého, ale i řady dalších? Za mnohem zásadnější prohřešek však musím považovat ignorování faktu, že během pohnutých dějin Československa druhé poloviny 20. století, v období represí, které postihly i soukromé sběratelství, k nim mnohdy spíš než láska vedl strach. Jenže láska, velkorysost atd. tu mají přednost a smutná strana příběhů galerijních fondů by patrně jejich blyštivou auru nevhodně kazila.

Pierre Huyghe, The Host and The Cloud, 2009-2010, Palác Kinských

A zápůjčky? Tzv. intervence současného umění by tu bez nich vesměs nemohly být. Převážně jsou od zahraničních institucí různého typu, občas přímo od autorů. Nejde ale o díla inspirovaná výstavou, jak jsem očekávala podle webu (ta posléze najdu reprodukovaná v publikaci, která k výstavě vyšla, ale zatím to nevím). Řeklo by se typ běžné galerijní kooperace. Proto je u nás stále ještě zvykem uvádět na popiskách pouze jména majitelů. Tady je však v překladu použita zahraniční konvence „Courtesy…“, tedy „Laskavě (zapůjčeno či poskytnuto)", takže v českém kontextu se z půjčky náhle stane přímo láskyplný akt. Dar to sice není, ale s velkorysostí, přátelstvím atd. by mohl mít při troše dobré vůle přece jen něco společného. Snad. Vždyť majitelé děl nemuseli galerii půjčit nic a je dost pravděpodobné, jak se to běžně při přípravě výstav stává, že i tak nehumánní, nevelkorysí jedinci se mezi nimi našli.

Úkol intervenovat uměním znamená účinně jím zasáhnout do určitého stavu věcí, cíleně na něj reagovat. Jenže na výstavě a posléze ve stálých expozicích si musím vždy znovu klást další otázku, a to proč jsou současné objekty právě tam, kde jsou, u některých dokonce proč tu vůbec jsou. Začínám mít dojem, že se prostě nikam jinam nevešly. Když se mi podaří projít doslova houštím vystavených exponátů a ke svému překvapení narazím na blok, v němž je několik zátiší s ovocem, zeleninou a mořskými plody, dostanu hlad. Asi se jmenuje Štědrost světa jakožto pramen života, ale nevím to určitě. Oddíly výstavy mi totiž v orientaci moc nepomáhají, jejich názvy jsou spíš hrou s homonymními významy slova „dar“ a dalších, frekventovaných v tezích projektu, a postupně je přestávám vnímat. Moje materiální potřeby však nepřeváží nad duchovními, dál napjatě hledám metaforu koncepce výstavy a zároveň jejího potenciálního průvodce, kterým má být, jak jsem si předem přečetla, bílý králík podle Lewise Carrolla – symbol nevinnosti a čistoty, zároveň ovšem i excesivní agent provokatér. Už cestou jsem ho zahlédla v jedné „laskavě zapůjčené“ instalaci-vitríně s necuke a na konci výstavy, který koncem není, jsem pak s úlevou našla ikonický film projektu The Host and the Cloud od Pierra Huyghea, kde bílý králík hraje hlavní roli. Ještě že je z výstavního hlediska tak neúnosně dlouhý! Díky tomu jsem si při něm mohla hezky posedět, nikdo jiný tam nebyl. Na skutečném konci výstavy, u východu, mě ještě potěšila jedna ze sentencí Josepha Kosutha. Kosuth ji Národní galerii daroval a dokonce přijel i na Grand Opening. U ní jsem zavzpomínala na jeho výstavu v Belvederu na Pražském hradě roku 1992, která byla pro českou veřejnost, krátce před tím zbavenou politické i kulturní izolace, mimořádným zážitkem.

vlevo: Jaromír Novotný, Bez názvu, 2013; vpravo: Hiroshi Sugimoto, Tyrrhenian Sea, Scilla, 1993, Palác Kinských

O patro níž, v expozici Umění Asie, jsem se podívala na zapůjčené obrazy Jaromíra Novotného, a protože je mám ráda, jejich kontextem se netrápila. Ve Veletržním paláci jsem došla k závěru, že zas jen zápůjčky současných děl intervenují v pravém slova smyslu pouze do prázdných a vždy znovu obtížně zaplnitelných prostorů budovy, v Anežském klášteře mi bylo „interventů“ spíš líto, protože poměřit se s podivuhodně konzistentním gotickým uměním by se dnes nepovedlo téměř nikomu. Šternberský palác na mne teprve čeká, došly mi síly. Přesto jsem se ještě vzchopila a došourala do Salmovského paláce, abych viděla skvělé fotografie, ručně sešívané snímky a Polaroidy z počátku šedesátých let Andy Warhola, které Národní galerie dostala od jeho americké nadace. K takovému daru lze skutečně gratulovat! Proč se ale ocitl zrovna mezi českým uměním 19. století, se mi znovu pochopit nepodařilo. Spíš než intervence tu funguje jako „slon v porcelánu“. Ovšem v pozitivním slova smyslu.

Doma jsem si udělala kafe a otevřela knihu, která k výstavě vyšla. Zdálo se, že si pěkně počtu a konečně uvidím aspoň v reprodukcích díla, která se na výstavu nedostala. Zejména od českých umělců. Jen mě poněkud zmátlo řazení kapitol. Vypadá, jako by galerie vznikla právě dnes. Úvodní kapitoly Adama Budaka, kromě té standardní o koncepci výstavy, totiž podrobně pojednávají pouze o intervencích současného umění, jejich umístění a smyslu. Třeba se mi ale ještě podaří takové ahistorické periodizaci času přijít na chuť. Je to pravděpodobnější, než že bych přehodnotila svůj názor na výstavu. Realizovat tak ambiciózní vizuální projekt je možné jen tehdy, když autor koncepce a kurátor soustavně a důsledně kooperuje s týmem, který na něm participuje. Zvlášť když k němu tentokrát vedle kolegů patří i několik vyzvaných umělců. Že k tomu nedošlo, je jasné už na první pohled. A tak komické chyby v popiskách citované na začátku, jsou vlastně pro výsledek neprofesionální přípravy nechtěně symptomatické. Leda že by se staly objektem podvratného zásahu vykutáleného bílého králíka, nebo – a to je pravděpodobnější – jeho pozornosti pod tíhou vznešených idejí ušly stejně jako mnohé jiné a závažnější.

Andy Warhol, Salmovský palác

Velkorysost. Umění obdarovat / kurátoři výstavy: Adam Budak a kurátorský tým zástupců všech sbírek NG / Centrální expozice ve 2. patře paláce Kinských, doprovodné instalace a jednotlivá díla ve stálých expozicích v paláci Kinských, Klášteře svaté Anežky České, Veletržním paláci, Šternberském paláci, Salmovském paláci a Schwarzenberském paláci / Národní galerie v Praze / Praha / 5. 2. - 3. 7. 2016

Foto: Národní galerie v Praze