Model architektury vytvořený hmyzem ze zbytků technologií

Collezione Maramotti, významná italská sbírka a muzeum poválečného a současného umění v Reggio Emilii, otevřela v březnu výstavu Krištofa Kintery. Impozantní instalace s názvem Postnaturalia prorůstající prostorem galerie tematizuje prolínání přírody a technologie. Podle autorky recenze Hany Rousové se Kinterova práce po obsahové stránce "od dříve spíš ironicky kritické hry se současnou konzumní společností stále zřetelněji posouvá ke groteskně fantaskní metafoře postindustriálního světa, v níž kriticismus dostává komplexnější význam." Instalace bude představena rovněž v rámci podzimní přehledové výstavy prací Krištofa Kintery v pražském Rudolfinu.

Model architektury vytvořený hmyzem ze zbytků technologií

Krištof Kintera pro Maramottiho

„Model architektury vytvořený hmyzem ze zbytků technologií“ – tak charakterizuje Krištof Kintera svoji instalaci, kterou nazval Postnaturalia. Dodejme, že technologie považuje za „materializaci lidské erudice“. Je přesvědčen, že „žijeme v době měděné, měď je pro nás nepostradatelná. Bez ní by neproudila elektrická energie, ani informace. Je to fatální surovina. Po celém světě jsou nataženy kabely, které připomínají kořenové systémy bylin.“ Instalace provokuje k nejrůznějším interpretacím. Když například za úhel pohledu zvolíme Kinterův slovník, který vychází z evolučních teorií, v nichž pravěká doba měděná, neboli eneolit, uzavírá dobu kamennou, a zohledníme, že si Kintera přisvojuje i jejich základní argument, kterým je evoluční biologie, uvědomíme si, že s pojmy operuje proti jejich původnímu smyslu. Postcivilizační „džungle“ se tak stává reversibilní k předcivilizační, vývojovou progresi zvrátila regrese, která ale, jak se zdá, vede k novému začátku a k vlastnímu vývoji. Postnaturalia potom bude modelem světa spočívajícího ve změti elektronického odpadu, s vegetací, jejíž ekologické nároky jsou s danými podmínkami v rovnováze. Zdánlivě podivné hybridní anorganické rostliny, resp. byliny, které na ní rostou, přestanou být podivnými. Evoluce pokračuje, ale odjinud jinam. Odkud tušíme, kam nevíme. Její směr si dovedeme představit v limitech sci-fi žánru s dějem zasazeným někam do alternativní minulosti, v níž nový pravěk splývá s časem učenců, jejichž jazykem byla latina. Proto také, podobně jako název instalace, jsou všechny její rostliny pojmenovány latinsky anebo kvazi latinsky.

Postnaturalia se stala dominantou a zároveň symbolem Kinterovy výstavy v Collezione Maramotti v italském městě Reggio Emilia. Je to muzeum umění v původně tovární budově, založené na sbírce oděvního magnáta Achille Maramottiho, působícího od roku 1951 pod obchodní značkou Max Mara. Po Maramottiho smrti v roce 2005 se vedení firmy ujal jeho syn Luigi Maramotti, který reprezentativně budovanou sbírku významných umělců od roku 1945 až do současnosti spolu s ředitelkou a hlavní kurátorkou muzea Marinou Dacci dále doplňuje a prezentuje ve stálé expozici. Současně pořádají i krátkodobé výstavy (blíže zde).

Krištof – Luigi

Luigi Maramotti přijel na vernisáž Kinterovy výstavy I am not you, kterou uspořádalo roku 2014 Museum Tinguely v Basileji. S Krištofem se při té příležitosti seznámil a řekl mu, že výstava ho „nadchla“. Posléze jednu ze soch zakoupil do sbírky Collezione Maramotti. O dva roky později se spolu s Marinou Dacci rozhodl Krištofa navštívit v pražském atelieru, kde „došlo k oboustranně obohacující mentální výměně. V té době jsem měl pouze lehce rozpracovanou ideu o srovnávání vizuálních podobností přírodních systémů s technologickými. Luigi i Marina pochopili mé nadšení, a nakonec jsme se dohodli, že jí tematizuju výstavu, kterou pro ně připravím.“

Tak začala vznikat pětadvacet metrů dlouhá a dvanáct metrů široká instalace Postnaturalia. Postupně, po částech a dost brutálním způsobem, jak Krištofovu práci představuje trailer k výstavě. Po částech se také do Collezione Maramotti převážela. Její transport málem konkuroval operaci, která vedla k vystavení Muchovy Slovanské epopeje v Tokiu, zvlášť když spolu s ní putovala do Itálie i řada plastik, objektů nejrůznějšího druhu a také jukebox. To všechno expandovalo do budovy muzea a jeho okolí. Když navážeme na retrográdní interpretaci Postnaturalie, potom postavy rozpohybované blíže neidentifikovaným vnitřním neklidem, nebo propadající z neznámých důvodů panice, které jsou vytvořené z měděných drátů nebo odlitých dřevěných klacků, můžeme považovat za humanoidy. Třímetrový vzpínající se muflon zapletený do barevné změti kabelů ve vstupní hale k nim patří, v části výstavy nazvané Laboratorium, do níž Krištof přenesl pracovní prostředí svého ateliéru, si anorganické post-rostliny vyměnily místo se starými modely organických rostlin, které vlastní zdejší Městské muzeum. Nastěhovaly se do jejich vitrín i s popiskami původního typu. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Výstava atakuje diváka ze všech stran a všemi způsoby: vizuálně i audiálně. Některé objekty stojí a pohyb předstírají, jiné se pohybují skutečně, svítí, vydávají zvuky. Nalézají se v situacích, na které jsme si už u Kintery zvykli, ale jejich koncept se od dříve spíš ironicky kritické hry se současnou konzumní společností stále zřetelněji posouvá ke groteskně fantaskní metafoře postindustriálního světa, v níž kriticismus dostává komplexnější význam. Spolu s ní se mění i použité výtvarné prostředky.

Výstava byla zahájena 18. března v Reggio Emilia na Piazza della Vittoria u Kinterova Public Jukeboxu. Je to vlastně putovní plastika, která repertoár mění podle zemí, kde je nainstalována. V tomto případě pro ni Kintera vybral sedmnáct tracků, mezi nimiž dominují regionální partyzánské a lidové písně. Na vernisáži se sešli všichni, kteří se o výstavu zasloužili jak ze strany muzea, tak umělcova týmu, nechyběli ani zástupci prestižních médií, například za Frieze Magazine se dostavil Evan Moffitt, Artforum reprezentovala Marta Silvi a další. Výstava bude trvat do 31. června a potom se vrátí do Čech, kde se v Rudolfinu 6. září uskuteční vernisáž přehlídky Kinterových prací, v jejímž rámci bude instalace Postnaturalia rovněž uvedena.

Krištof – Kryštof

V rozhovoru s Dimitrisem Lempesisem v internetovém časopisu dreamideamachine ART VIEW Kintera říká, že výstavu koncipoval jako Gesamtkunstwerk svého druhu. Tento mnohdy nesprávně používaný anebo i zneužívaný pojem je v jeho případě na místě  ̶  výstava je komplexním dílem, v němž nejrůznější umělecké a mimoumělecké prostředky stírají hranice mezi estetikou a realitou. Katalog, který k ní vydalo muzeum a který vytiskla tiskárna ve Veroně, je pokusem o její knižní ekvivalent. Obsah, strukturu a především vizualitu stanovil Krištof Kintera společně s grafikem Kryštofem Doležalem ze Studia Breisky. Oba Kr(i/y)štofové si dobře rozumějí, jejich spolupráce je dlouhodobá a především interaktivní. Bibliofilii TAO-TEK-KING z roku 2015 lze dokonce považovat za jejich společnou autorskou knihu. Katalog výstavy tvoří dvě publikace v jedněch pevných deskách, na nichž je reprodukována instalace Postnaturalia. Dominantní barvou je v něm reflexní zelená – chemická parodie symbolu přírody. První kniha, nazvaná Postnaturalia, Scriptum Cuprum Factum, má obálku v barvě mědi, obsahuje reprodukce vystavených objektů, do nichž mnohdy intervenují různé citáty a také grafy. Nepřetržitý obrazový sled je na několika místech prolomen texty Douglase Kahna a Miloše Vojtěchovského, závěrem probíhá rozhovor Mariny Dacci s Krištofem. Všechny jsou paralelně anglicky a italsky. Druhá kniha s názvem Postnaturalia, Scriptum Herbarium je do desek vložena „vzhůru nohama“ a reflexně zelená je tentokrát i celá její obálka. Je to „odborně utříděný“ herbář se dvěma podskupinami: Floribus Futuris Praeteris a Floribus Elektronum. Krištofovy anorganické rostliny se v něm konfrontují s veristicky nakreslenými rostlinami starých herbářů, které pocházejí jednak ze sbírek Městského muzea v Reggio Emilia a byly spolu se svými didaktickými modely vystaveny v Laboratoriu, jednak z knihovny Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Krištof – Douglas, Miloš a Marina

K zásadnímu textu knihy vyzval Krištof Kintera Miloše Vojtěchovského. Vojtěchovský v něm předložil sugestivní obraz geneze a perspektivy postindustriálního světa, jehož materiální i duchovní produkty nepřetržitě vznikají, inovují se, zanikají a jako doličné předměty zrychleného času se vrství v infosféře. Jsou jich miliardy a zdá se, že jejich číslo nikdy nebude konečné. I Vojtěchovského interpretace Kinterovy Postnaturalie nese rysy sci-fi, ale na rozdíl od té, kterou jsem navrhla na začátku recenze já, se opírá o současný výzkum a vývoj technologií. Instalace podle ní okupuje prostor muzea „jako by se zbastlený a od elektřiny odpojený e-vetřelec vydral odněkud z podlahy a zabydlel mezi stěnami a ve stěnách galerie. Jako by bytost přemohl záchvat mutageneze a postihlo obsedantní bujení biomorfně-anorganické hmoty neživého a nemrtvého těla… Není jisté, jestli je to ektoskelet symbionta, postapokalyptický Merzbau neznámého hmyzího společenství, nebo jamboree kyberfosilií.“

Byl to také Vojtěchovský, kdo Kinterovi pro úvod knihy doporučil Douglase Kahna, profesora v National Institute of Experimental Art (NIE) na University of New South Wales v Sydney. Kahn je historik a teoretik médií, zabývá se experimentální hudbou, zkoumá zvuk, elektromagnetismus a další přírodní jevy. Zároveň se zajímá o paralely mezi přírodou a kulturou, o podobnosti technických a přírodních systémů a také o transfery energií a informací, jejichž pomíjivost se vzpěčuje pokusům ukládat je, archivovat. Adekvátně svému zaměření si Kahn za témata své statě zvolil dějiny výzkumu bioelektřiny a vztahy živé a neživé hmoty. Ke Krištofově tvorbě se jmenovitě nevztahuje, ale v teoretické rovině upozorňuje na jeden z jejích možných kontextů. Věcně a bez interpretační fabulace. Po závěrečném dialogu s Marinou Dacci, v němž se Kintera znovu prokázal jako umělec, který dokáže přesně formulovat svoje záměry i důvody, které ho k nim vedou, nepřekvapí, že Kahnovu práci začal v poslední době se zájmem sledovat.

V Collezione Maramotti dostal Krištof Kintera mimořádně velkorysou příležitost představit svoje současné dílo komplexně, tedy i s procesy jeho vytváření, které k němu nedílně patří.

Krištof Kintera / Postnaturalia / ve spolupráci s Richardem Wiesnerem a Rastislavem Juhásem / Collezione Maramotti / Reggio Emilia / Itálie / 19. 3. – 30. 7. 2017

Foto: Krištof Kintera