Nespatříte hada

Oblastní galerie Liberec ve spolupráci s Akademií věd České republiky připravila výstavu a knihu s názvem Nespatříte hada. V rámci projektu jsou představeny dětské kresby a tvorba básníků Františka Hrubína, Jana Skácela a hudebního skladatele Miloslava Kabeláče inspirované dílem Josefa Čapka. "Výstava a kniha, která k ní vyšla, jsou pro děti a nejen pro ně. Postrádají obvyklou formálnost tzv. akcí pro děti, a to zejména tím, že se 'povinně' neváží k Vánocům nebo ke Dni dětí, vůči dětem se nechovají devótně, kýčovitě nešišlají, jak si dospělí většinou myslí, že je třeba s dětmi komunikovat, zatímco ony samy o to nestojí," píše Hana Rousová.

Nespatříte hada

Tady na obrázku máte / stromy, míč a slunce zlaté, / zlaté listí na zem padá, / nikde nespatříte hada, / kdyby se tu někde schoval, / malíř by ho namaloval.

Úryvek z básně Jana Skácela Kde je had se stal přitažlivě tajemným názvem výstavy, která se koná v Oblastní galerii v Liberci. Výstava je o tom, jak se tvorbou pro děti Josefa Čapka inspirovali básníci František Hrubín a Jan Skácel, hudební skladatel Miloslav Kabeláč a také ve svých kresbách děti z Dismanova dětského rozhlasového souboru, který z vybraných básní zkomponoval recitační pásmo. Kabeláčovu hudební verzi provedl pěvecký sbor Radost Praha. Setkávají se tu tedy různé umělecké obory a tvůrci napříč časem: 30. léta – Čapek, 1948 – Hrubín, 1950 – Kabeláč, 1985 – Skácel, 2016 – děti a také Jan Pirner a Jana Franková, kteří jejich pěvecké a recitační produkce připravili.

Výstava a kniha, která k ní vyšla, jsou pro děti a nejen pro ně. Postrádají obvyklou formálnost tzv. akcí pro děti, a to zejména tím, že se „povinně“ neváží k Vánocům nebo ke Dni dětí, vůči dětem se nechovají devótně, kýčovitě nešišlají, jak si dospělí většinou myslí, že je třeba s dětmi komunikovat, zatímco ony samy o to nestojí. Současně vyvádějí výtvarné umění z oborové izolace, aby ukázaly, že umění ze své podstaty žádné limity nemá, že jeho význam tkví ve schopnosti pronikat do života lidí každého věku a prostředky sobě vlastními ho snad i formovat.

Především v tomto smyslu je projekt Nespatříte hada mimořádný. Nebyl by ale takový, kdyby na naše poměry mimořádná nebyla spolupráce na jeho přípravě. Vznikl na akademické půdě a dalo by se o něm říct, že boří zažité klišé, které pojem „akademický“ vnímá pejorativně jako něco, co je na hony vzdálené realitě běžných lidí, a proto nesrozumitelné. Kniha je totiž výstupem mezioborového projektu Umění jako forma komunikace Ústavů dějin umění, pro českou literaturu a etnologického Akademie věd České republiky. Svými texty na ní participovali Dalibor Dobiáš, Stanislava Fedrová, Pavel Kordík, Pavla Machalíková a Tomáš Winter. Poslední dva jmenovaní se také ujali koncepce její výstavní varianty.

Tím ale výčet autorů nekončí. K týmu výstavy rovnocenně patří Pavel Sterec, konceptuální umělec, performer a autor happeningů. Jeho role tu nespadá pod hlavičku „architekt výstavy“, tj. někdo, kdo ve více či méně služebném vztahu navrhne realizaci výstavy. Je tím, kdo se na její koncepci podílel a vizualizoval ji. Výstava je vlastně uměleckou multimediální instalací, v níž se všichni zastoupení umělci stávají hráči velkého orchestru a souzní pod taktovkou dirigenta, zpřítomněného dětskou židličkou. V soustavě notového písma jejich partitur jsou „hlasy rozděleny podle nástrojových skupin“, jak bychom mohli nazvat konfrontace Čapkových pastelů s jejich básnickou, hudební a dětskou reflexí v naznačených taktových čarách. Podobně kreativně se k záměru chovala i Tereza Hejmová, která knihu graficky upravila. Obrázky, básničky a písničky si návštěvníci výstavy mohou odnést domů. Všechny jsou v knize publikovány, včetně not. Na přiloženém CD jsou dokonce nahrávky skladeb a recitace. Nic nebrání tomu, aby každý svému komplexnímu zážitku z výstavy prodloužil život v intimním kruhu rodiny. Neméně zajímavou položkou knihy je soubor dokumentárních fotografií.

Dospělým, a doufejme, že také dospívajícím, jsou určeny texty knihy, tentokrát založené na odborném průzkumu. Přinášejí řadu nových poznatků, jak ostatně k původnímu zadání akademického projektu patří. Nejsou určeny pouze českým čtenářům, ale díky paralelně probíhajícímu anglickému překladu také zahraničním. Jejich autoři se věnují jednotlivým oblastem tvorby pro děti inspirované Čapkovými pastely na stejném metodologickém základě: uvádějí ji do historických kontextů a také ji více nebo méně podrobně vyhodnocují v celku díla umělců. Je třeba si je přečíst, vyprávět stručně jejich obsah by je o mnohé ochudil, a proto raději zdůrazněme některé momenty, které v nich základní téma překvapivě rozvíjejí, nebo dokonce překračují. Pavla Machalíková a Dalibor Dobiáš v kapitole Dětský svět a „umění nepoučeného“ v 19. století mimo jiné reprodukují zvláštně půvabný obraz Dítě s kresbou od Giovanni Francesca Carota už z roku 1520, kde kresba muže, kterou se dítě chlubí, je navlas stejná, jako jsou dnešní dětské kresby. Tomáš Winter v kapitole Jako dítě. Pastely Josefa Čapka a dětský svět si v rámci formálně i tematicky vymezené tvorby pro děti klade otázku, proč pro mezinárodní avantgardu bylo právě dětské vidění světa tak inspirativní. Jejím prostřednictvím Čapkovy pastely dostává do dalších vrstev uměleckých souvislostí. S kapitolou Stanislavy Fedrové Jako dítě, o dítěti, s dítětem. Hrubín, Skácel a také trochu Halas nad Čapkovými pastely, jejíž název je pro pozice tvorby pro děti symptomatický, se dostáváme k literatuře, resp. k poezii, pro jejíž autory byly vazby veršů k tématům obrazových předloh mnohdy až příliš svazující, ale zároveň jim tím paradoxně umožňovaly experimentovat s rytmickými a významovými jednotkami básně. Muzikologický příspěvek Pavla Kordíka se jmenuje Jako koupel v křišťálově čisté studánce. Modré nebe Miloslava Kabeláče. Cyklus Modré nebe byl prvním velkým Kabeláčovým opusem po válce a přitom jedním z nejintimnějších. Na titulní stranu jeho rukopisu napsal: „Své malé Katušce k čtvrtým narozeninám.“   

Giovanni Francesco Caroto, Dítě s kresbou, 1520, reprodukce z publikace vydané u příležitosti výstavy Nespatříte hada

Výstava je velkým zážitkem také díky prostoru, v němž se nachází. Je vlastně pod původní, dnes skleněnou hladinou bazénu městských lázní z přelomu 19. a 20. století od vídeňského architekta Petra Paula Branga, jejichž historizující styl o sto let později velmi zajímavě (ne)akceptovala revitalizace pro potřeby galerie libereckým ateliérem Sial pod vedením hlavního architekta Jiřího Bučka. Oblastní galerie v Liberci dnes disponuje budovou jako málokterá instituce tohoto druhu v České republice. Proto nejen kvůli výstavě stojí za to se do Liberce vypravit. A vracet se tam i jindy, při jiných výstavních příležitostech.

Nespatříte hada / Josef Čapek – František Hrubín – Jan Skácel – Miloslav Kabeláč / kurátoři výstavy: Pavla Machalíková a Tomáš Winter / Oblastní galerie Liberec / Liberec / 26. 1. – 30. 4. 2017

Foto: Oblastní galerie Liberec