Jednou bude děkanem

Na sklonku loňského roku byl student ústecké Fakulty umění a designu UJEP Miroslav Hašek oceněn v soutěži pro studenty českých uměleckých škol Cena EXIT 2011. EXIT je pořádán v Ústí nad Labem jednou za dva roky a účastníci finále jsou vybráni podle předloženého projektu, který pak realizují na výstavě v Galerii Emila Filly. Hašek porotu zaujal třemi záznamy akcí, ve kterých se dobrovolně handicapuje při vykonávání bězných domácích činností – svléká si oblečení, aniž by použil ruce, nebo vylézá schodiště po břiše (zde). Úspěch místního autora nám dal příležitost ptát se nejen na jeho názory na soutěže pro mladé umělce, ale také na to, jak coby nastupující umělec vnímá stav ústecké scény.

Co si myslíš o soutěžení mezi umělci? Popravdě se mi zdá trochu divné. Hodnotit to „nej“, když se sejde několik rovnocenných projektů, je těžké. Vzít na sebe zodpovědnost a označit pouze jednoho. Brrr… Ale otázka asi směřuje spíš k mému postoji k soutěžení v umění. Tak za prvé soutěž člověka motivuje k tomu, aby své dílo dotáhl do konce. Je jako bič nad hlavou. Za druhé soutěže podporují umělce ve snaze ukázat, co dělá. Může díky tomu zjistit, jestli to, co udělal, funguje, jak čekal. Dozvídá se o sobě i to, co si třeba nechce připustit, čeho si dřív nevšiml a co nepochopil. Vyjít s věcí na veřejnost znamená vymanit se z kruhu jejího „tvoření“. Lze ji pak vidět z jiných úhlů, jinýma očima. Za třetí je důležitý i halo efekt vznikající kolem každé soutěže. Dostaneš se víc do povědomí lidí, i když pořád pouze lidí zajímajících se o výtvarné umění, čili žádné velké grupy, ale intelektuálů, co chodí na vernisáže usrkávat víno… Ale takový je ten svět, takhle funguje. Prostě pochybuju, že bych dělal rozhovor pro artalk.cz s Jiřím Ptáčkem, kdybych se nepřihlásil a nevyhrál. A konečně za čtvrté takhle poznáš další soutěžící, zjistíš, co dělají, o co se zajímají, a při instalaci poznáš, co jsou obecně zač. Jejich práci si mohu někde dohledat, ale mě víc zajímá způsob, jakým k umění přistupují, co máme společné a co nás odlišuje. Zajímá mě jejich cesta, protože ji mohu srovnávat se svou a přemýšlet o tom, co skutečně chci dělat, kam se ubírat a co pro to můžu podniknout. Porovnávání s ostatními tříbí moji vlastní cestu.

Při vyhlašování ceny se mi zdálo, že se porota snažila vyrovnat právě s pochybnostmi o „soutěžení“, když vyzdvihla práce dalších autorů. Paradoxně ale pomyslnou druhou a třetí příčkou, jak to charakterizoval mluvčí poroty Tomáš Vaněk, prohloubila dojem vzájemného „klání“. Nebo si myslíš něco jiného? V zásadě s tím souhlasím. Myslím ale, že na soutěžích − a hlavně na této studentské − je nejdůležitější zpětná vazba. Ať už je pozitivní nebo negativní, jsem za ni raději, než když není žádná. Nejhorší je, když nikdo nic neřekne, nebo řekne jen takový „hm“ a tím to vyšumí. Už u minulého ročníku EXITu jsem postřehl, že finalisty zajímá názor poroty – co se líbilo, co ne, co ocenili. Jde o to pochytat co nejvíc názorů a dozvědět se něco o sobě i o celém tom provozu.

Hlásil jsi se do uměleckých soutěží už dříve? S jakou motivací? Hlásil. Protože studuju zároveň katedru výtvarné kultury na Pedagogické fakultě, hlásil jsem se do soutěže ENTERPRIZE, kterou katedra vyhlašuje. Byl jsem v prváku a vyhrál. A v roce 2009 jsem se pak hlásil do minulého ročníku EXITu. Tentokrát mě nechali vyhrát, abych to už příště nezkoušel… A co se týká motivace – chci vyhrát. A kdo říká, že ne, nebo že mu je to jedno, kecá!

Kdybys měl v kostce svá videa charakterizovat čtenářům, kteří je neznají, co bys o nich řekl? Videoinstalace Homeperformance je série tří videí, která nevznikla přímo pro EXIT, nicméně tam byla sestavena do tří projekcí střídajících se postupně za sebou na stěnách projekční kóje.

Co tě k nim inspirovalo? Pro mě je hlavní inspirací okolí – rodina a hlavně babička. První videa jsem tvořil s ní. V době, kdy zemřel děda, pozoroval jsem činnosti, které musela dělat za něj. Třeba sundavání záclon − to byla vždycky jeho práce. Když jsem to viděl poprvé, uvědomil jsem si, jak je to dojemné. Zasáhlo mě to. Navrhl jsem jí, že to natočím, což naprosto nechápala. Videa na EXITu zase vycházela z dětských her, které jsem hrál se sestřenkami na vesnici. Zabývám se věcmi, které mi jsou nejbližší a nejlépe je znám. Jsou to moje zatím jediné zkušenosti, jsem ještě mladý a nic moc jsem nezažil. Přišlo by mi zvláštní vyjadřovat se k něčemu, čemu nerozumím – k hrubému domácímu produktu nebo globálnímu oteplování. Určitě bych to udělal hrozně naivně. Taková témata neignoruji, ale v umění se snažím vycházet spíš z toho, v čem žiju a co mohu vypozorovat.

Při jejich sledování jsem si vzpomněl na některé jen o málo starší české autory, kteří rovněž skrze tělo prozkoumávají osobní životní prostor, třeba dřívější práce Evy Koťátkové. Cítíš ty sám nějakou takovou příbuznost nebo alespoň spříznění? No jasně. Asi takovou, že na výstavě s tématem „Člověk a životní prostor“ by ty naše věci třeba vybral kurátor s anotací, že vystavující umělci se zabývají tělesností a zkoumáním svých hranic a okolního prostředí. Podobnou věc znám od jedné umělkyně z okruhu Young British Artists, na jméno si mohu vzpomenout. Ta přelézá vlastní pokoj. Jinak mě tohle docela baví, ty souvztažnosti. Když čtu, co k nějakému dílu vedlo, takovou tu „legendu“ věci, tak si řikám „ty jo, no to máme podobný!“. Také mě baví, jak to nikdy nemůže být identické, protože každý prožívá něco jinýho. Věci se podobají, ale vznikají z odlišných pohnutek.

Co by pro člověka tvého věku a zkušeností bylo podle tvého názoru nejprospěšnější podporou na jeho umělecké dráze? Nejprospěšnější podporou je podle mého názoru zájem. V jakékoli formě. V jakémkoli množství. A nejde ani tak o věk…

Studuješ v Ústí nad Labem. To je kousek od Prahy. Ze školy mám dojem, že je dynamická a hodně se otvírá právě k hlavnímu městu, už jen tím, jaké pedagogy si vybírá. Jak ale vypadá mladá ústecká umělecká scéna? Jaké jsou její základní rysy? Je něčím zajímavá, specifická, nebo naopak něčím trpí? Snažíme se. Kromě toho, že je Ústí kousek od Prahy, to máme ještě blíž do Drážďan, což je výhodná a zajímavá spojnice. Mohlo by to být progresivní, když se to dobře nastaví a uchopí. Snažíme se sbírat informace, snažíme se vyvíjet, nespokojit se s regionalitou. Snažíme se netrpět komplexem periferie, jak se často zmiňovalo v minulosti. Možná by nám neškodilo být ještě víc otevřený a nad věcí, ale to bude platit asi všude. Ústí je malé a všichni se znají, což je někdy fajn a někdy na škodu. Někdy se o věcech mluví hodně, někdy zase radši vůbec… Je tu pár generačních „rozchodů“, ale ty jsou důležité k tomu, aby se „to“ celé mohlo vyvíjet a růst. A myslím, že pokud lidem není lhostejné, kde žijí a co dělají, tak je vlastně jedno, jestli jsou v centru, nebo na „periferii“. Občas je na tebe holt míň vidět, ale třeba mně to příliš nevadí, mám rád klid na práci ...

Rýsují se mezi tvými vrstevníky osobnosti typu Michala Kolečka, kteří by jednou mohli v Ústí převzít jeho výraznou iniciační roli, hlavně tu kurátorskou a interpretační? Jednou se mě pan děkan Koleček ptal, co budu dělat v budoucnosti. Opověděl jsem, že přeci děkana! Uvědomuji si, že osobnost Michala Kolečka je opravdu ojedinělá po všech směrech. Mezi vrstevníky takovou osobnost zatím nevidím

Myslíš, že bys v Ústí jednou žil a působil jako umělec? Zatím tu žiju a tvořím a zatím to tak vidím i do budoucna. Ale nechci tolik plánovat...

______________________________________________________________

V nejbližší době se Miroslav Hašek představí na Zlínském salonu mladých, který se koná od 15. 5. do 30. 9. 2012 v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně

______________________________________________________________

Jako ilustrace k rozhovoru byly použity záběry z Haškova videa Homeperformance a z pohledu do instalace výstavy Ceny EXIT 2011.