Klinická studie zmateného světa

IKEA prodává konferenční stolek LACK ve třech barevných variantách: bílý, černý a imitaci mořeného dubu. Je 90 centimetrů dlouhý, 55 široký a 45 vysoký včetně desky. Aktuálně má hodnocení 4,7 hvězdiček z pěti.

V anglických překladech psychoanalytických textů, zejména Jacquese Lacana, se slovem lack (chybění, nedostatek) označuje zakládající necelistvost, z níž vychází touha, jež orientuje naše konání. Jazyk a svět znaků nás nikdy nemohou zcela reprezentovat: jak vůbec někomu dokonale popsat, jaké to je být vámi ve vašem těle? Zbývají nám jen nepřímé náznaky. Chybění nás ustanovuje. Není to chyba, ale nutný základ existence.

Jacques Lacan zemřel v roce 1981. Stejný rok IKEA poprvé uvedla LACK na trh, tehdy ještě v nekonferenční verzi.

Struktury, společenské i psychické, jsou jedním z klíčových motivů výstavy Terapie chaosem. Ta prezentuje jak starší video Rosenfeldové K managementu pochybností z roku 2014, tak zbrusu nové video Terapie chaosem, které umělkyně vytvořila se svým dlouholetým spolupracovníkem, umělcem Matějem Pavlíkem. Zvukem nové video opatřil Jan Kašpar a celou výstavu kurátoroval John Hill.

Oba snímky reflektují různou dobu. Ale zatímco K managementu pochybností drží celkem pohromadě, video Terapie chaosem je roztříštěné. Na jedné straně tak juxtapozice videí ukazuje na to, jak rychle se náš pocit ze světa proměnil a realita se fragmentovala, na druhé ale vyjevuje úskalí esejisticko-střípkovitého videoartového žánru.

Ve starší práci Rosenfeldová reflektuje technologie sebeřízení a sebezdokonalování. Stolek LACK se ve videu K managementu pochybností objevuje jen na chvíli. Je součástí bytu, který patří patrně koučce, o níž nás informuje voiceover. Fotografie je uzavřená v trojúhelníku (další psychoanalytická figura „symbolično–imaginárno–reálno“), který znázorňuje klíčové pilíře sebezdokonalovacího procesu – tedy realizaci plánu, zhodnocení situace, stanovení cílů –, zatímco okolo rotují tři šipky naznačující nekonečný koloběh sebezlepšování. To přece také nikdy nekončí – ne v prostředí současného pracovního trhu, kde je třeba se neustále učit novým věcem, postupům a nástrojům, zlepšovat měkké dovednosti, time management a s ostrými lokty hledat nové příležitosti.

Videoesej rámuje záznam prostředí grafického programu Adobe Illustrator, jeho na desetiny pixelu přesná pravítka i nástroje pro úpravu vektorových tvarů. Nejednoznačný vypravěč popisuje, patrně mužským hlasem a ze třetí osoby, patálie protagonistky, která se snaží pomocí technologických metod sebeřízení realizovat svůj potenciál. Když video přechází do deklarativní polohy a hlas praví, že „každý člověk by si měl najít své místo v organizaci“, vyjevuje se ironie díla naplno. Videem prostupující metafora „neznámého květu, plastického bílého tvaru“ jakožto jedince v osidlech sebeoptimalizačních technik stojí v příkrém kontrastu s nevyjádřeným, nenápadným násilím, které systém vytváří v podobě destruktivního tlaku na výkon.

Je to kapitalistický sen: lidi jako dokonale tvárné vektorové křivky, které je možné donekončna upravovat, prodlužovat a ohýbat. Je možné je zcela přesně měřit, vytyčovat a transformovat.

Videoesej K managementu pochybností vychází z vlastních zkušeností autorky, která se během studia na univerzitě rozhodla koučink podstoupit. Jeho součástí je tedy i ukázka z knihy slavného amerického psychologa Abrahama Maslowa, který si v 60. letech představoval utopickou společnost plnou seberealizujících se jedinců. Takzvaná „Eupsychia“ měla umožnit všem realizovat svůj lidský potenciál (je ostatně na vrcholku Maslowovy pyramidy) a zajistit jim biologické i kulturní potřeby. Jak přesně jsme se k utopii měli dopracovat, Maslow vysvětlit před smrtí nestihl.

Je pak jen příznačné, že není vlastně jasné, kdo fragmentární mikropříběh o koučce a její klientce v tomto videu vypráví. Kamarád? Šéf evaluující její výkon? Je to právě narativní složka, která drží sled různých výjevů (ruka mnoucí květ, kresba květu, záběr na detail tváře, obrazovka počítače, grafika) pohromadě.

Podle výstavního textu dílo K managementu pochybností reflektuje „dobu, v níž byla technologie vnímána jako model pro sebeřízení a sebezdokonalování“. Rosenfeldová na dílo navázala prací Souběžné naděje z roku 2015, kde tematizovala pozitivní psychologii a další aspekty self-help kultury. Období okolo roku 2015 byla zkrátka požehnaná doba: publicista Michal Kašpárek tvořil kritickou pátou kolonu v byznysovém Finmagu a psal mj. o motivační literatuře, můj twitter byl plný knih z vydavatelství Jan Melvil a Jakub Jansa objížděl svět s pokoutně sarkastickým projektem Spiritual Fitness, kde tematizoval podobné proudy jako Rosenfeldová. Startupovou scénu, která si se sebeoptimalizační ideologií přitakává, ještě otevřeně nezkazilo temné osvícenství.

Jistě, měli jsme Babiše a Zemana, jistě, v roce 2014 Rusko anektovalo Krym – ale alespoň od liberálního středu doprava se zdálo, že nás i přesto čekají jakžtakž dobré zítřky. Doba přímo si říkající o reflexi. A právě tu má představovat nové video Terapie chaosem.

Šestiminutový snímek (délku mimochodem ve výstavě nikde nezjistíme) hned zpočátku nastavuje jiný tón než pomyslný první díl. Mění se hlas – teď mluví žena, koučka, protagonistka z prvního videa? – a kromě plochy počítače sledujeme také nízkopolygonovou 3D scenérii s hyperrealistickou avatarkou, která se snaží popsat, jak se náš vztah k technologii (a světu) od roku 2014 proměnil. Už není možné vše dokonale popsat a zvládat. Dnešní doba je dobou (poly)krizí, kdy se domnělá představa o předvídatelnosti bortí s koronavirovou pandemií, na kterou Rosenfeldová s Pavlíkem patrně odkazují kryptickými spojeními jako „optimalizace individuálního rizika“ nebo „společná metabolika“. Ostatně, celé video začíná obrazovkou s fotobankovými snímky prázdných regálů jako ultimátními symboly kolapsu vyladěných logistických řetězců. Voiceover někdy návodně popisuje („měli jsme po ruce možnost vše popsat“), jindy se propadá do téměř neznatelného zoufalství („očekávala jsem změnu, ale content zůstává“).

Terapie chaosem svým názvem odkazuje k matematické teorii chaosu, jejímž nejtypičtějším příkladem je mávnutí motýlích křídel způsobující hurikán na druhé straně planety a která nás učí, že komplexní systémy reagují nepředvídatelně a nekontrolovatelně. Kromě toho v jednom z videí narážíme na citát ekonoma Adama Smithe (a jsme hned zpraveni, že ho Smith přebral od filozofa Whiteheada) či sledujeme avatarku, kterak podstupuje jakousi automatickou virtuální kresbu a čmárá na digitální papír. Jsme také svědky jejího pěveckého vystoupení, kdy z jejích z podstaty technologie motion-capture nedokonale rozhýbaných úst slyšíme: „Se slovy jsme ztratili obrazy a s obrazy slova, je třeba hledat znova.“

Všechno jsou to bezpochyby palčivé motivy a témata proplétající se našimi každodenními životy. Z videa Terapie chaosem ale cítím podobné zmatení, jako všude kolem: jak žít dobře (nedejbože užitečně) ve světě, kde každý druhý den přináší další a další bezprecedentní události? Významová mnohost, eklektická kolážovitá forma plná krátkých poetických, vibe-based promluv mi ale nedává příliš šancí se něčeho chytit.

Oproti novému filmu měla starší práce K managementu pochybností příběh – byť nejednoznačný a útržkovitý – a také jasné scény, kterých se šlo chytit. Terapie chaosem přenáší na diváctvo velkou míru interpretační práce, když na sebe vrství témata a dekontextualizované výjevy. Moc nepomáhá ani už celkem okoukaný estetický styl 3D světa, vycházející patrně z nástroje Metahuman, který si generace umělectva pracující s umělými těly velmi oblíbila (viz BCAA kolektiv a mnoho, mnoho dalších).

Více vodítek nedává ani instalace výstavy jako celku: černá kostka, na jejíž zdi visí trojice kartonových krabic bez vík, do nichž jsou vsazeny Pavlíkovy fotografie ve formě screenshotů avatarky z videa, jako například detail jejího nosu nebo kresba na virtuálním papíře. Do krabic jsou vylaserované grafické motivy odkazující k oběma videím. Kromě krabic, které jsem si vyložil jako symboly systému toužícího všechno vměstnat do úhledných škatulek a tabulek, mi fotografická stěna význam výstavy o nic víc neobjasnila. Působí trochu jako prázdná remediační hra, která je sice celkem efektní (pokud na ni přes stíny, které vrhají jiní návštěvníci sledující video před nešťastně umístěným projektorem, uvidíte), ale vzhledem k šíři ambice, kterou výstava má, je její potenciál nevyužitý.

Hlavní postava nového videa tak sice mluví o tom, že se „propasti labyrintu živelně měnily“, už mi ale nepodává ruku, abych se z propasti mohl vyhrabat ven. A zatímco hraje soundtrack, připomínající syntezátorové plochy seriálu Industry (přiléhavě pojednává o mladých lidech snažících se uspět v londýnském finančním byznysu), uvažuju o tom, jak by mělo umění snažící se popsat chaotičnost současného světa vypadat, aby naše zmatení ještě neprohlubovalo.

V nejhorší podobě mohou taková díla podporovat narativy o magické technologii, u nichž by si šéfové Silicon Valley přáli (třeba v případě AI), abychom jim věřili. Nic takového naštěstí Rosenfeldová, Pavlík a Hill nedělají. Jindy nám umění naopak může poskytovat vodítka, jak naši situaci pojmenovat a vyznat se v ní, odpovídat na volání kurátorského textu, že „potřebujeme nové nástroje sebepoznání“. Jak ale výstava Terapie chaosem ukazuje, nebezpečí, že v kakofonii neřádu se mnohé ztratí, je nebezpečně blízko. Jestliže chce umění mít ambici látat díry v našem prožívání světa, onom chybění, které současný kapitalismus tak dobře využívá, možná potřebuje být srozumitelnější a přesnější. Jen tak nám může sebevědomě ukázat, že uvnitř desky bytelně se tvářícího IKEA stolku je jen zmuchlaný papír.

Lucie Rosenfeldová & Matěj Pavlík / Terapie chaosem / kurátor: John Hill / Černá kostka / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 23. 1. – 7. 6. 2026

Foto: Jan Kolský