Kreativní lekce architektury
5. 10. 2015Recenze
Výstava Pokoje - Možnosti prostoru v Domě umění v Českých Budějovicích se pokouší představit architektonická témata interaktivní formou dětskému publiku. Galerie funguje jako kreativní hrací plocha, kde má zároveň každý z pokojů jasné téma, jako je barva, světlo, konstrukce či materiál.
Churchill jednou řekl, že dáváme našim budovám tvar, protože oni pak následně tvarují nás. Když se na to podíváme z druhé strany, bylo by dobré, aby ty budovy za něco stály. Cit pro vnímání našeho bezprostředního okolí, do nějž architektura bezesporu patří, je však třeba rozvíjet a pěstovat.
Z tohoto úhlu pohledu také nahlížím současnou výstavu Pokoje - Možnosti prostoru v českobudějovickém Domě umění. Ta se snaží interaktivní formou představit dětskému publiku architektonická témata. Její autorky, architektka Marcela Steinbachová a lektorka Barbora Škaloudová, nechaly rozdělit prostor Domu umění do šesti samostatných místností, které představují v různých architektonických souvislostech.
S podobným typem výstav se lze setkat i v zahraničí. Celosvětově vzniká řada projektů a iniciativ, které se snaží v dětech rozvíjet odpovědnost za prostředí, ve kterém vyrůstají, a rozvíjet jejich schopnost prostorového vnímání. Centrum Paula Klee v Bernu, které je součástí Dětského muzea Creativa, vytvořilo vzdělávací projekt pro děti s názvem Vidět a učit se. Workshopy na jednotlivá témata, jako je učení se viděním, elementy prostoru či identita místa, žáky učí o daných tématech přemýšlet a diskutovat. Muzeum v přírodě v Hanoke zase připravilo projekt ve spolupráci s architektonickým studiem Takaharu&Yui Tezuka (dřevěná konstrukce pavilonu) a umělkyní Tošiko Horiuči-MacAdam (pleténé sítě), kde děti prolézaly skrze ručně tkané sítě natažené v celém prostoru pavilonu. Ty byly na některých místech rozvolněné, jindy tvořily uzavřené skrýše. Děti tak měly možnost objevovat různé možnosti a specifika provazových prostor.
Výstava v Domě umění spojuje oba dva zmíněné přístupy. Galerie funguje jako kreativní hrací plocha, kde má zároveň každý z pokojů jasné téma, jako je barva, světlo, konstrukce či materiál. Vše vrcholí v poslední místnosti, která funguje jako inscenovaný pokoj vybavený mininábytkem na kolečkách. Děti mohu libovolně posouvat se záchodem, postelí a skříněmi a objevovat tak nové prostorové souvislosti. Jedná se o banální, přesto sofistikovanou hru.
Na první pohled neviditelnou hodnotou, která je zde představena, je čas. Samotné rozdělení galerie cituje architektonickou přestavbu prostoru v roce 2012, kterou pro výstavu Václava Stratila provedl Tomáš Džadoň. Historie Domu umění se odkrývá i na stěně se seškrábanou částí omítky, která odhaluje barevné vrstvy předešlých výstav.
Téma času je zde podstatné. Je neodmyslitelnou entitou, která k architektuře bezpochyby patří.
Co nelze celkové expozici upřít, je preciznost provedení a výtvarné ztvárnění. V souvislosti s výstavou se mi zároveň vybavují předešlé prezentace jiných výtvarníků. Místnost s názvem „Světlo“ vzdáleně připomíná výstavu Filter od Carstena Nicolaie z roku 2011. Podobně jako Nicolai či americký umělec James Turrell, do jehož monografie lze nahlédnout v první místnosti, pracuje i Marcela Steinbachová s psychologickým působením barev. Jejich proměna vytváří vždy jiné emocionální naladění uvnitř prostoru. Bílá místnost polepená černou páskou s pravidelným čtvercovým rastrem s názvem „Geometrie“ zase připomíná černobílé diagramy Liama Gillicka, jehož výstava se v Domě umění konala v roce 2010. Podobnost s předchozími projekty je pochopitelná. Souvisí s dlouhodobou kurátorskou koncepcí Michala Škody prezentovat umělce, u nichž se samotný prostor galerie stává nedílnou součástí díla.
Interaktivní výstava zaměřená na dětské publikum se v Domě umění koná poprvé. Je však logickým vyústěním snah kurátora vést místní publikum k otevřenosti vůči současné umělecké produkci a kvalitní architektuře. Tuto jakousi „výchovu k citlivosti“ je třeba započít v co možná nejnižším věku. Protože kdo jiný bude jednou ovlivňovat tvář města? Když se tak vrátím k Churchillovi, je třeba formovat, ať to jednou za něco stojí.
____________________________________________________________
Marcela Steinbachová, Barbora Škaloudová: Pokoje - možnosti prostoru / Dům umění České Budějovice / České Budějovice / 9. 9. - 9. 10. 2015
____________________________________________________________
foto: archiv Domu umění
Petra Lexová | Vystudovala dějiny umění a učitelství výtvarné výchovy. Věnuje se výzkumu středoevropského sochařství 60. a 70. let a architektuře. V současné době je doktorandkou na Semináři dějin umění MU v Brně a přednáší na Ústavu věd o umění a kultuře FF JU v Českých Budějovicích.