Kruhy v mlze

Text k výstavě Ich/Du (Já/ty) se zabývá hlavně otázkou spolupráce Aleksandry Vajd s Adélou Svobodovou, Anettou Monou Chişou, Hynkem Altem a Jenem Kratochvilem, výstava je ale nakonec především o médiu fotografie. Vystavující se vydávají až k samým počátkům a zároveň deklarují, že nalézají její konec. Aleksandra Vajd a její přátelé se tak v situaci po konci fotografie obracejí k její historii a mlží o tom, o čem se podle nich už nedá mluvit.

Kruhy v mlze

Ulice byla toho dne zalitá sluncem. Stromy se kývaly ve větru, jejich stíny tančily po chodníku a dopadaly na chvátající dav. Nebo se to alespoň traduje. Nikdo ze spěchajících se totiž do historie nepropsal, všichni byli v pohybu a jejich obrazy se na postříbřenou měděnou desku neotiskly. Zachycen byl jen muž, který si nechal čistit boty a setrval tak na místě těch několik minut, po které se fotografická deska exponovala. A dítě, které zvědavě vyhlíželo zpoza záclony. Možná, že pozorovalo přímo Louise Daguerra, který zrovna mířil dírkovou komorou z okna svého bytu na pařížský Boulevard du Temple.

Traduje se, že ti dva, muž a dítě, se tehdy stali prvními vyfotografovanými lidmi. Došlo k tomu předtím, než Daguerre představil svůj (a Niépcův) vynález veřejnosti, tedy v roce 1838 (nebo na začátku roku 1839). První daguerrotypie, zachycující zátiší na okenní římse, však vznikla již v roce 1837. A první stálé fotografie pořídil Nicéphore Niépce technikou heliografie dokonce už v první polovině dvacátých let. Výstava Ich/Du v Meet Factory se zřetelně odkazuje ke snažení těchto „otců fotografie“: Jeden z textů na stěnách výstavy například krouží kolem moci stříbrných solí zachytit podobu předmětů a lidí. Další potištěná plachta se pak přímo odkazuje k roku 1838 a kromě vročení nese jen dvě další slova – Obscura & Lucida. Je jasné, že vystavující se zde odkazují ke kameře-komoře, malému pokojíčku, kde dochází k onomu kouzelnému přenesení vnější reality na plochý povrch. Každou návštěvnici s povšechným povědomím o fotografii těch pár písmen přivede k myšlenkám na Daguerra a Barthese. Reference fungují, stačí pomrkávat, netřeba říkat věci naplno.

Mlžení je ostatně pro vznik fotografie příznačné, jak si všímá i Walter Benjamin hned na začátku svých Malých dějin fotografie: „Mlha, vznášející se nad počátky fotografie, není vůbec tak hustá jako ta, která přikrývá počátek knihtisku; ale je možná znatelnější, jelikož nadešel čas vynálezu fotografie a vycítilo to více lidí; mužů, kteří nezávisle na sobě směřovali k témuž cíli: zadržet obrazy v cameře obscuře, jež byla známá už od Leonarda.“[1]

Nicméně i skrz tuto mlhu lze přeci jen určité pevné obrysy zahlédnout. Je pravda, že fotografie se nezrodila v jeden okamžik, její příchod na svět byl dlouhý a komplikovaný, přesto však můžeme vytyčit několik konkrétních milníků. Aleksandra Vajd si z nich, spolu se svými přáteli, vybrala rok 1838. Vzhledem k tomu, že při té příležitosti naráží na Rolanda Barthese, zdá se, že jim nejde ani tak o moment zachycení vnějších skutečností, jako spíš o otisk lidské podoby. Na ostatních místech výstavy se ale texty dotýkají především fotografování předmětů, není tak jasné, proč roky 1822, 1825, 1826, 1837 či 1839 zůstávají zapomenuty. Vystavující nám odpověď nenabízejí, a nezbývá tak než se chytat všeho, co by mohlo být vodítkem, a utápět se v nejistotě, zda jsme na správné stopě, nebo se motáme v bludných kruzích.

Vzlínající látky a sedimentující historie

Výstava rozkládá fotografii do jednotlivých chemických látek a její historii napjatou mezi zrozením a zánikem nechává sedimentovat do skalních útvarů. Celkově tu najdeme mnoho styčných prvků s výstavou Pharmacopoeia Anetty Mony Chişy a Aleksandry Vajd, kterou v bratislavské Kunsthalle na jaře letošního roku kurátoroval Jen Kratochvil: barevné filtry, malby chemikáliemi využívanými v analogové fotografii, kašírovaná skaliska. Barevné ornamenty se přesunuly ze zdí na zem a místo křivek vycházejících z fotografických materiálů přijímají tvary kruhových výsečí. Kruh snad odkazuje k otvoru v dírkové komoře, ale to se můžeme jen dohadovat. Stejně tak je na nás, abychom odhalili, že chemikálie použité v ornamentech na zemi – lesknoucí se černá kapalina vzlínající po stěnách, uhrančivá modrá barva i šedobílé krystalky – souvisí s povahou analogové fotografie. Kurátorský text však odmítá o výstavě sdělit cokoliv konkrétního.

Právě otevřenost, ta doslovná, ale především ta metaforická, je tím, co projekt Pharmacopoeia od Ich/Du odlišuje. Zatímco v Bratislavě barevné filtry pokrývaly povrch oken a zabarvovaly skutečnost ulice (při pohledu ven) či prostor výstavní síně (při pohledu dovnitř), v Praze jsou zavěšeny na (neprůhledné) stěny výstavní architektury opakující motivu kruhu. V Kunsthalle Bratislava se zároveň umělkyně a kurátor nebáli přiznat, že mluví o fotografii, a nechali nás nahlédnout do karet. V textu a v doprovodném videu vysvětlili, že používají látky spojené s analogovou fotografií a odkazují k historii fotografie, se kterou usouvztažňují i motiv skalisek – materializovaného sedimentování. Zároveň se nepřímo vztáhli i k Platónovi („Jeskyně. Zdroj světla. Odrazy.“), kolem jehož mýtu o jeskyni kroužila i výstava Aleksandry Vajd a Hynka Alta the place from where you think (2012) ve Fotograf Gallery. I tehdy prostřednictvím svých fotografií rozvíjeli paralelu mezi jeskyní a dírkovou komorou a uvažovali o povaze fotografie jakožto „malby světlem“.

Smrt v dokonalosti?

Se smrtí fotografie se na výstavě setkáme opět na potištěné plachtě, ve spekulativním, sebereferenčním a ostentativně neodborném textu, který na rozdíl od výstavy hrdě přiznává, že je o fotografii. Hlavní argument tu stojí na tezi, že staří Řekové sice oceňovali dokonalost, dnes je však pro nás důležitější novost. A protože s nejnovějším iPhonem prý fotografie dosáhla dokonalosti, přestala být zajímavá a dospěla do bodu svého zániku. Fotografii tak nahrazují algoritmicky generované obrazy či memy – méně dokonalé, ale dalšího vývoje schopné formy.

I když přejdeme nevěrohodné tvrzení, že „staří Řekové“ si dokonalosti cenili více než novosti, nezbavíme se několika zásadních otázek: Skutečně je nejnovější iPhone dokonalý? Nevede k takovému úsudku jen nedostatek fantazie? Proč by algoritmicky generované obrazy a memy neměly být (postdigitálními) fotografiemi? A především – neprotiřečí si vystavující, když za onu „dokonalou fotografií“, v níž historie vrcholí a zároveň zaniká, označují fotografii pořízenou iPhonem, tedy fotografii algoritmickou?

Skoro se tak zdá, že na výstavě Ich/Du nemůžeme nic brát úplně vážně, že je to jen sofistikovaná zábava. Text předkládá absurdní argument o konci fotografie, aby bylo zřejmé, že fotografie nezemřela. Jako by to vše byla jen taková hra: Vystavující po sobě buď stopy důsledně zametají, nebo nás záměrně svádí na scestí stopami falešnými, abychom to neměli moc jednoduché. V Meet Factory se můžeme ponořit do krásy chemického procesu, zabloudit v narýsovaných kruzích, zapomenout se na Boulevard du Temple, ztratit se mezi vrstvami dvousetleté historie či mezi řádky komplikovaných a nejednoznačných textů. Je to hra zábavná, esteticky skoro dokonalá (nebezpečně se blížící zániku!) a – bohužel – trochu uzavřená a samoúčelná.

---

 

[1] Walter Benjamin, Malé dějiny fotografie. In: Císař, K. (ed.), Co je to fotografie?, Praha, 2004, s. 9.

---

Aleksandra Vajd, Hynek Alt, Anetta Mona Chişa, Jen Kratochvil, Adéla Svobodová / Ich/Du / Galerie MeetFactory / Praha / 28. 9. – 20. 11. 2022

Foto: Hynek Alt. Fotoreport naleznete zde.