Spoutáni smyčkami závislostí

O domestikaci a závislosti mezi ochočenými savci a lidmi vypráví výstava Člověk a zvíře pod jednou střechou v Galerii Entrance. Viktorie Vítů v recenzi přibližuje kurátorský koncept a ptá se, zda z nerovných vztahů mezi lidskými a ne-lidskými tvory existuje cesta ven.

Spoutáni smyčkami závislostí

Cesty lidí a divokých vlků se osudově protnuly nejspíš už před desítkami tisíc let. Tehdy se k lidským obydlím někteří z vlků začali postupně přibližovat, ohřívat se u jejich ohňů a spolupracovat s nimi. Lidé je přijali, ze štěňat si vybírali ta nejkrotší a nejroztomilejší, z vlka se pomalu stával pes. S příchodem zemědělství se pak lidské příbytky a osady otevřely dalším zvířatům.[1] Naši předci si k sobě připoutali kozy, ovce, tury, koně, zbavili je jejich divokosti a výměnou za bezpečí a stálý přísun potravy začali využívat jejich těl. Myši hodující na uskladněných zásobách zrní pak přilákaly kočky, které se dodnes tak úplně zkrotit nenechaly.

Právě tomuto „soužití pod jednou střechou“ se věnuje výstava v Entrance Gallery. Tereza Jindrová se v kurátorském textu dotýká paradoxů, které nachází (nejen) ve svém vztahu ke zvířatům obecně, vystavená díla si však až na drobné výjimky vystačí se savčími domestikanty. V prostorách oranžerie břevnovského kláštera se tak mezi balíky slámy a ovčím rounem rozehrávají úvahy o závislosti a zodpovědnosti, moderní racionalitě a jejích alternativách, a silně tu rezonují feministická témata péče, tělesnosti a mateřství.

Mezi poutem a spoutáním 

Výstava většinou nechává stranou konkrétní morální dilemata a díla tematizují především ochočení či zkrocení nezávislých tvorů a jejich připoutání k lidskému druhu. Stáváme se svědky prvního setkání s ještě divokým a nezávislým druhým (video Karolíny Matuškové a Lucie Zelmanové), krutého a surového procesu domestikace a šlechtění (video Davida Přílučíka) i láskyplného soužití ovcí a jejich chovatelů (video Anežky Horové). Ovce se už bez lidí neobejdou – někdo je musí pravidelně stříhat a zbavovat je jejich husté vlny: ti, co ovládnou druhé, jsou pak za ně zodpovědní.

Denisa Langrová se ve svém videu Elementární tendence soudružnictví a vazeb zaměřuje především na krávy a shledává, že ačkoliv by naše soužití s nimi mohlo být symbiózou, zvrhlo se v parazitismus. Telata jsou kravám odebírána a mléko z vemen sají stroje. V současném stavu však netrpí jen zvířata, strádají nakonec i lidští živočichové. Podle Langrové jsme se i my nechali smyčkami kultury a racionality obemknout moc těsně a abychom mohli opět volně dýchat, je třeba se z tohoto sevření vymanit: „v touze po svobodě / utíkáme před domestikací (…) zdivočujme, feralizujme / všichni spolu / domestikováni.“ Cestu ven hledá Langrová rovněž ve videu Adheze – proti stávajícímu řádu bojuje vybavená siderickým kyvadlem a nejnovějšími technologiemi, po boku věrných soudružek, romanticky idealizovaných koček. Od nich se učí spravedlnosti a s jejich pomocí nahrazuje hierarchické modely fungování těmi horizontálními.

Odnaučit se zažité recepty a postupy

Lidská civilizace a kultura by dnes bez propojení s dalšími živočišnými druhy vypadala podstatně jinak a většina domestikovaných druhů je na lidech existenčně závislá. Skoro se zdá, že životy lidí a zvířat jsou dnes provázány tak těsně, že rozplést toto pouto je nemožné. Stávající situace je však neudržitelná a umělecká scéna, která je vůči nerovnostem a křivdám mimořádně citlivá, má logickou potřebu to reflektovat. Mezidruhová komunikace, soucit rozšířený za hranice lidských společenství či kritika společenského systému postaveného na systematickém vykořisťování se v poslední době objevují na stránkách umělkyněmi a umělci vydávaných knih, v ateliérech uměleckých škol i na výstavách.

Většina těchto uměleckých aktivit však nenese plody v podobě jasných odpovědí. Jde spíše o zkusmé ohledávání terénu, jeho hranic a slabých míst. Tak je tomu i u již zmiňovaných videí Denisy Langrové – jejich síla tkví v tom, že se sice dotýkají vážných témat a nesmlouvavě naši současnost kritizují, řešení, která nabízejí, jsou však spíše absurdní. Balancují na tenké hranici: překládají utopické vize, které – byť nereálné – nejsou od reality zcela odtržené. Za pomoci ironie, humoru a mnohoznačnosti si udržují odstup, který jim umožňuje nalézat a pojmenovávat problematické aspekty současné situace i načrtávat možné cesty úniku.

Můžeme se tak zamýšlet nad tím, jak náš vztah ke zvířatům proměňuje nás samotné, co nám autodomestikace dala a vzala a jak teď můžeme organizovaně či každý sám za sebe zdivočet. A také, co všechno tou potenciální divokou budoucností získáme a ztratíme. Přijdeme jen o krotkost, stádovitost a snadnou ovladatelnost, nebo i o hravost, snášenlivost a touhu spolupracovat? A kudy se vlastně máme k těm světlým zítřkům vydat? Je cestou odmítnutí západní racionality a návrat k cyklickému času, magickému myšlení a vzývání živlů, nebo máme využít síly nejmodernějších technologií a neosobních algoritmů?

Nakonec zůstáváme sami

Necelá desítka děl vystavených v břevnovské galerii postihuje poměrně širokou škálu možných pohledů na soužití lidských a mimo-lidských živočichů. Převládající intuitivnost kromě Přílučíkova dokumentárního přístupu vyvažuje i jednoduché a provokativní gesto Ondřeje Brodyho. Jeho stažené kůže domácích mazlíčků odhalují vnitřní rozpory převládající praxe nakládaní se zvířaty a společnost obžalovávají z diskriminace příslušníků jiného než lidského druhu. Jen u bubnů Vladimíry Večeřové není úplně jasné, co jejich výběrem kurátorka přesně sledovala. Na výstavu se dostaly zřejmě proto, že jsou vyrobeny z kůže koz chovaných pro maso na ekologické farmě. Bubny jako takové však vztah lidí ke zvířatům nijak netematizují a v rámci výstavy tak působí trochu nešťastně, spíše jako dekorace.

Na tom, že výstava nakonec přeci jen tvoří celek, má zásluhu zejména přístupně napsaný kurátorský text v kombinaci s dostatečně informativními anotacemi jednotlivých děl. Tereza Jindrová představuje jakýsi průřez možných přístupů k vytyčenému tématu, kaleidoskop, v němž jednotlivá díla stojí vedle sebe, někdy v souladu, jindy v napětí. Nepřichází s žádným jasným stanoviskem, domestikaci prezentuje v její ambivalenci a přijímá, že složité problémy většinou nemívají jednoduchá řešení. Daří se jí tak naplnit proklamaci, že výstava není „agitací za omezení (či zamezení) konzumace živočišných výrobků“ a nechává jen na nás, které z vystavených děl budeme ve svých úvahách dále rozvíjet. Na těžké rozhodnutí, zda tyto paradoxy (jichž jistě není prosté ani naše uvažování o zvířatech) akceptujeme, rozsekneme anebo se rozhodneme je pomalu a zdlouhavě rozplétat, jsme tak nakonec zase sami.

[1] V textu používám slovo zvíře ve smyslu mimo-lidského živočicha (non-human animal).

Ondřej Brody, Anežka Horová, Denisa Langrová, Marie Lukáčová, Karolína Matušková a Lucie Zelmanová, David Přílučík, Vladimíra Večeřová / Člověk a zvíře pod jednou střechou / kurátorka: Tereza Jindrová / Galerie Entrance / Praha / 24. 6. – 21. 8. 2022

Foto: Martin Bražina (Fotoreport celé výstavy najdete ZDE.)