Vzpomínání na dočasnost

Nepravidelný kámen leží na zemi, částečně podepřený starou, opotřebovanou hnědou botou. Zjevně se jedná o fragment většího celku, pozůstatky náhrobního kamene či pamětní desky. Zlacený nápis „SMUTNÝ ODCHOD“, který původně nesl, je stále ještě čitelný, ale pozornost na sebe strhává ručně psaný vzkaz, vyvedený černým fixem a stékající bílou barvou: „BYE BYE BYE BAUHAUS“. A smajlík, jehož ústa jsou zkřivena do podoby vlnovky. Vidět jej můžeme na výstavě Postbauhaus: Vzpomínky na budoucnost v ostravském PLATO. Kurátor Jakub Adamec se jejím prostřednictvím loučí s Bauhausem, prostorem, který od roku 2018 do poloviny loňského roku představoval útočiště této galerie současného umění.

Loučení je to osobní a emotivní. S pocitem nenahraditelné ztráty se výstava obrací k osmi letům stráveným v prostoru, který líčí jako místo se svébytnou atmosférou podněcující experiment a zároveň poskytující bezpečné zázemí pro partnerské organizace a skupiny. V „přetlakové nádobě pro překlenovací období po konci Bauhausu“ (jak o výstavě referuje kurátorský text) se v kulisách pozůstatků vybavení, jímž si galerie proměňovala, zabydlovala a přizpůsobovala prostor hobbymarketu, setkává prezentace partnerů s uměleckými díly.

Útočiště v pozůstatcích

Architekt výstavy Medard Zeman využívá k členění prostoru konstrukce, kterými v Bauhausu v průběhu několika let vytvářelo přizvané umělectvo galerijní zázemí. Stoly, které původně tvořily prodejnu, nyní slouží jako podstavce pro ostatky zahrady i pro vlajky a knihy prezentující ostravský PRAJD. Regály z knihovny kromě uměleckých děl obsahují materiály partnerských organizací a jsou obydleny i dekami a polštáři z bývalého infopointu. Působivá opona někdejší stage propojuje nesourodá díla do vizuálně jednotného celku a ve středu místnosti spolu s torzem kina vytváří útulný koutek. V něm si můžeme prohlédnout obsah pytlíků, jež ještě donedávna tvořily součást galerijní šatny. Najdeme v nich překvapení (převážně v podobě knih), které pro nás vybralo autorstvo výstavy – a to v širokém slova smyslu. V pytlících se totiž skrývají vzkazy od architekta, vystavujících a od jednotlivých spolků, hnutí, organizací a jiných skupin, které se scházely v Bauhausu a kterým se Postbauhaus v nové budově snaží nabídnout důstojnou alternativu.

Právě tyto iniciativy hrají svým způsobem v Adamcově „vzpomínání na budoucnost“ hlavní roli. Předchozí sídlo městské galerie v sobě kloubilo různé funkce, a zvláště v posledních letech bylo i komunitním centrem, které poskytovalo zázemí poměrně různorodým spolkům. Společným jmenovatelem takto podporovaných aktivit byla občanská angažovanost, důraz na sociální a environmentální spravedlnost a snaha o inkluzi. Výstavní sál v budově bývalých jatek – hned přes ulici od původního působiště – jim má nyní na přechodnou dobu poskytnout náhradní místo a zároveň je představit návštěvnictvu galerie. A to v doprovodu téměř dvou desítek uměleckých děl, která s angažmá PLATO v Bauhausu přímo nesouvisejí a do výstav přidávají další vrstvu. Nebo spíše vrstev několik.

Sdílené hodnoty

Pastelově naivní a zároveň znepokojivé malby Maji Janczar a neméně zlověstné surrealistické krajiny s uhrančivými texturami Adama Kozického jsou na výstavě přítomny hlavně kvůli angažovanosti a aktivistickému působení svého autorstva. Paweł Sobczak pak reflektuje zkušenost menšinové identity prostřednictvím melancholických obrazů rozplývajících se figur. Dvojice videí It's Buildable (Oskar Helcel) a Sauna (Sofie Gjuričová a Jasmína Lustigová) tematizuje konkrétní pražské lokality proměňované developerskými projekty. V rámci výstavy nelze tento motiv číst jinak než jako narážku na Bauhaus, který musela galerie opustit navzdory tomu, že stavba má dobrý statický posudek a soutěž na pojetí dané lokality ještě stále nebyla vypsána. Šestici vystavujících uzavírá Martin Pfann, jehož rezavějící objekty skrývají odkazy ke kolektivnímu boji za lepší svět (odehrávajícímu se minulosti i dnes). Svou materiální podstatou alespoň částečně vyvažují autorovo aktivistické působení, které často nepřináší bezprostřední zadostiučinění – ačkoliv vyžaduje soustavnou a usilovnou práci, jeho výsledky zůstávají mnohdy neviditelné.

Umělecká díla se v Postbauhausu ocitají v izolovaných skupinách, mezi nimiž se provázání a dialog hledá jen obtížně – jak už ostatně naznačuje právě podaný výčet. Vizuální celistvost zajišťuje výrazná výstavní architektura, jednotlivá díla jsou jinak propojena jen skrze galerii v pozici aktivního kulturního aktéra zapojeného do širších společenských a politických procesů. Výstava je především vzpomínkou na komunitní centrum a vyhlížením jeho budoucnosti v tradičnějších prostorách nově zrekonstruovaných městských jatek. O umění se z kurátorského textu dozvídáme zejména to, že „reflektuje hodnoty, které vyznávají jak participující, tak tým PLATO“. Ve výsledku tak umělecká díla působí spíše jako symbolická náplast na vizuální neatraktivitu materiálů představujících spolupracující spolky, aniž by mezi nimi vznikalo skutečné napětí či dialog.

Angažovanost, reflexivita, otevřenost

Zdánlivá neutralita bílé krychle je na výstavě záměrně narušena a v centru pozornosti se objevují převážně neumělecké, a především emancipační aktivity. A ačkoliv je toto gesto prezentováno jako směřující rovným dílem k participujícím subjektům a galerijnímu publiku, nakonec dominuje druhý směr – tedy zaměření na publikum. Ten totiž není motivován praktickými okolnostmi, ale představuje silnou deklaraci, v níž se PLATO hlásí ke společenské angažovanosti jako integrální součásti svého poslání. Přestože Adamec krok v kurátorském textu popisuje jako zprávu pro spolky, že se s nimi počítá i v nové budově, hlavním adresátem tohoto sdělení je ve skutečnosti široká veřejnost. Namísto čistě praktického vzkazu směřovaného spolkům je tedy klíčové jeho veřejné vyznění. Jde o gesto, které lze chápat jako pečlivě promyšlenou prezentaci hodnot – spíše než o zprávu dovnitř komunity se jedná o její manifestaci směrem ven.

Postbauhaus se tak ostentativně hlásí k novému institucionalismu, skrze nějž jsou aktivity ostravské kunsthalle interpretovány v textu Martina Drábka v nedávno vydaném katalogu Návratný průzkum: Vazby, struktury a proměny ostravské umělecké scény.[1] Drábek popisuje společenskou angažovanost PLATO a její vymezení se vůči tradičním galerijním modelům, které staví na stabilní institucionální struktuře a oddělení výstavní činnosti od širšího společenského dění. O pár stránek dál pak Tomáš Knoflíček (jeden z kurátorů výstavy, kterou katalog doprovází) zdůrazňuje, že si tato galerie dočasnost přímo vetkla do programu.[2] Marek Pokorný totiž nereagoval jen na provizorní podmínky, ale vědomě vzdaloval instituci zdání stability a autonomie. Dočasnými strukturami i dalším programem v prostoru recyklované velkoprodejny přiznávala městská galerie vlastní provizornost, konstruovanost a závislost na kontextu. Jak pro Artalk napsal v době loučení s Bauhausem Martin Netočný, druhý z kurátorů Návratného průzkumu, PLATO nevčleňovalo program do předem daných rámců, ale neustále reflektovalo vlastní transformaci.

Rozdíl mezi starým a novým sídlem se však neprojevuje jen v tom, nakolik jsou tyto prostory a jejich funkce předem definované a určené, ale i v jejich inkluzivitě (respektive exkluzivitě). Texty věnující se konverzi bývalých městských jatek podle projektu Roberta Konieczného a jeho ateliéru KWK Promes často zmiňují velké otočné dveře, které mají fyzicky i symbolicky otevírat galerii všem bez rozdílu. Jenže skutečné zpřístupnění takového prostoru je podstatně složitější. Nová budova sice postrádá některé prahy, které mohly komplikovat vstup do té staré – je tradičnější, čitelnější a předvídatelnější –, ale obsahuje prahy zrcadlové: oficiálnější charakter a institucionální vážnost. A právě to může pro některé z aktivit, které byly s Bauhausem spojené, představovat bariéru. Zabydlet bílou krychli spontánně a přirozeně bude vyžadovat jiný typ odvahy, než byl třeba pro přetváření prostoru bývalého hobbymarketu.

Základní kámen a pamětní deska

Kámen podepřený sešlapanou botou, jehož popisem tento text začíná, se nabízí porovnat s jiným, o dvacet let starším kamenem. Ten má pravidelný kvádrový tvar, je precizně opracovaný a nese profesionálně vytesaný text. Jde o Základní kámen kunsthalle Ostrava, který byl ve své době především ironickým komentářem stagnujících snah o založení městské galerie. Na veřejnosti se poprvé objevil v roce 2004 v rámci výstavy Michala Kalhouse ve Fotografické galerii Fiducia a na obrazné položení základů dnešního PLATO čekal dalších devět let.

Kalhous tehdy anticipoval chybějící instituci, která mezitím vznikla, etablovala se a nabrala podobu, která se od někdejších představ o kunsthalle pravděpodobně v mnohém liší. Jeho kámen svou pevností a formálností v mnohém odpovídá prostoru galerie sídlící v prostorech někdejších městských jatek, Adamec se Zemanem se ve své podstatně neotesanější desce naopak loučí s fluiditou, experimentální povahou a komunitním rozměrem předchozího působiště. Jejich objekt nese název Smutný odchod – veselý příchod. Smutek je na výstavě cítit silně. A na veselosti se nejspíš pracuje. Snad se PLATO podaří si udržet reflexivitu a otevřenost i bez Bauhausu a Postbauhaus nezůstane pouhým vzpomínáním na minulost.