Could Heaven Be a Place on Earth?

Po dobu několika dnů jsem na sebe nechala působit dojmy ze dvou konvic, třiadvaceti šálků a pětadvaceti karet. V myšlenkách jsem se k nim opakovaně vracela, hledala souvislosti a bavila se proměnou původních kontextů. Pídila jsem se po zdrojích, abych někdy jásala nad nečekanými objevy a jindy zůstávala zklamána bez jednoznačné odpovědi.

Na výstavě Slávy Sobotovičové Otočit a nechat působit v galerii Olga jsem dlouho nesetrvala – prostor je malý, instalace skromná. Na krátkou návštěvu jsem ale často vzpomínala a návraty to byly uspokojivé. Zdálo se mi, že jsem si pokaždé našla nějakou novou souvislost, poodhalila další vrstvu. Zároveň je třeba přiznat, že jsem nebyla vydána napospas jen třiadvaceti kusům nádobí s glazurou evokující zaschlou kávu a digitálním grafikám instalovaným ve dvou řadách a jednom kříži. K dispozici jsem měla ještě umělčin text, který výstavu doprovází, a tři odstavce vztahující se k performance, která proběhla během vernisáže. Letošní výstavní cyklus prostoru Olga se navíc zaměřuje na umělecké doktoráty a nabízelo se tak sáhnout po disertaci, kterou Sobotovičová před sedmi lety obhájila na UMPRUM. Následující text je tedy pokusem zpřítomnit úvahy inspirované tímto poměrně různorodým materiálem, v mnohosti asociací se přitom jako červená nit vine téma pohledu obráceného do budoucnosti.

O co se jedná?

Ze stropu visí řetízek, na němž je zavěšena konvice a hrozen šálků. Lepkavé čůrky prozrazují, že po nich snad ještě nedávno stékala hnědá tekutina, která už ale dávno zaschla. Na stěně „leží“ v mělké louži další konvice. I šálky, které kolem ní tvoří velký kruh, jsou poskvrněny. Modrá, místy až šedavá glazura jejich vnitřky a podšálky vyplňuje někdy rovnoměrně, jindy v mapách, které mou fantazii stimulují výraznějším způsobem. Zahlédnout v nich mohu houští, les, oheň, dlaň a kdo ví, co ještě. Ve spojení s grafikami evokujícími nadstandardně velké dvouhlavé karty, kterým budu v tomto textu věnovat většinu pozornosti, mne vybízí přemýšlet o výstavě jako o komentáři k věštění, ne-li přímo jako o věšteckém pokusu.

Nemohu se tak nevrátit k textu o tarotu, který Mileně Bartlové před pár lety vyšel zde na Artalku. Bartlová v něm zdůrazňuje, že interpretovat vyložené karty znamená využívat důkladnou znalost tradice, stejně jako vlastní imaginaci. Na výstavě v pražských Strašnicích se ale na první pohled zdá, že nebude o jakou tradici se opřít, a nic jiného než představivost mi nezbyde. Sada karet, z níž přede mne Sobotovičová vykládá, mi totiž zůstává neznámá. Nevím, jaký je její původ, jestli má nějakou vnitřní hierarchii ani kolik karet celkem čítá – a tedy ani to, zda některé karty zůstaly nevyloženy.

Po chvíli mi však dochází, že se rozhodně nenacházím v oblasti zcela odtržené od všech tradic. Mnohé obrazy jsou totiž podezřele povědomé. U některých jsem si to uvědomila hned – díla starých mistrů jsou často ikonická. U jiných jsem se musela vyrovnávat s frustrací. Vím, že bych je měla poznat, ale bez pomoci obrázkového vyhledávání či přátel, ve kterých kunsthistorické vzdělání zanechalo hlubší stopy než ve mně, bych byla ztracená. Část obrazů jsem pak rozeznala díky kusým znalostem popkultury, část prostřednictvím náhodného textového vyhledávání a původ ne zcela nepatrné části mi prostě zůstal skryt. Tuším například, že se dívám na scénu z nějakého filmu či na ilustraci snad japonské provenience, ale víc nic. Možná ale ani víc nepotřebuji. Řadu motivů mohu rozklíčovat i bez znalosti jejich přesného původu. Nejspíš nemusím poznat autoportrét malířky Angelicy Kauffmann nebo ilustraci z Města žen zachycující jeho autorku Kristinu Pisánskou, abych si všimla, že na řadě karet se setkávám s ženami. A to často ženami tvůrčími.

Co tomu předcházelo?

Když si v duchu jednoho z možných tarotových výkladů položím otázku po minulosti, tedy po tom, z čeho stávající situace (výstava) vyrůstá, odpověď je nasnadě. Hlavním výstupem doktorského studia Slávy Sobotovičové byla výstava Reverb, která v roce 2018 proběhla v galerii Futura a v níž hrály stěžejní roli zpěvácké tribuny známé z italských kostelů. I v Olze se tímto směrem odkazuje, když se na jedné z karet objevuje detail z cantorie z florentské Santa Maria del Fiore od Lucy della Robbia. Téma síly zvuku se promítá i do Baconovy Nové Atlantidy, kde se objevuje představa zvukových domů – míst určených k vytváření nových akustických jevů, napodobování zvuků přírody a experimentování s technologiemi pro jejich přenos na velké vzdálenosti.

Přemýšlení o zvuku a jeho moci se tak nakonec nevyhnu, ačkoliv jsem přišla o vernisáž a performance, ve které hudba a zpěv hrály zásadní roli. Ačkoliv nevím, co přesně mi uteklo, tuším, že jsem přišla o hodně. Ne nadarmo Sobotovičová v disertaci několikrát opakuje, že hudba a zpěv působí daleko bezprostředněji než jiné formy komunikace a jejich recepce (i produkce) je doprovázena intenzivním tělesným prožitkem. Přemýšlím, jaké důvody stojí za absencí byť reprodukované zvukové složky mimo vernisážovou událost. Navzdory tomuto citelnému chybění se ale mohu bavit tím, jak Sobotovičová v jiném médiu využívá strategie, které ve své disertaci identifikovala jako klíčové pro vlastní práci s audiem. V rámci recyklace fragmentů vizuální kultury záměrně pracuje s jejich vytrháváním z původních kontextů, s aktualizací skrze nová sousedství a s otevíráním nových interpretačních cest.

Kam to směřuje?

Tváří v tvář zkoumanému materiálu mi nezbývá než se obrátit do budoucnosti – kam to všechno spěje? Otázka je ve strašnické galerii intenzivně přítomná, a to nejen skrze motiv divinace. Text, kterým Sobotovičová výstavu doprovodila, je asambláží „serióznějších“ katastrofických proroctví – od problému roku 2000 přes trpasličí kometu Elenin, která se měla se Zemí střetnout roku 2011, po tragické scénáře, které nás (či spíše planetu Zemi) prý teprve čekají za 300 tisíc či 100 milionů let. Přes řadu odkazů na předpovídání a žánr science fiction, jež jsou ve výstavě silně přítomné, se však nemohu zbavit pocitu, že se tu rozehrává ještě něco zásadnějšího než vyhlížení a čtení budoucnosti chápané jako pouhá následnost.

Na kartách totiž najdeme i výjevy, které souvisí s potřebou vyrovnat se s konečností tohoto světa a lidského života či s hledáním něčeho stálejšího a trvalejšího. U fontány mládí z Cranachovy dílny se ze stařenek stávají mladice, na části Boschova proslulého triptychu se davy oddávají rozkoším snad v rajské zahradě před Adamovým pádem a vstupem do dějin, detail z egyptské hrobky zachycuje veselí odehrávající se mimo svět vezdejší. Jako by umělčin text spolu s kartami naznačoval, že konec stávající epochy jednou přijde, že lidská historie se uzavře a to, co bude následovat, bude radikálně odlišné.

Nemohla jsem se tak zbavit apokalyptických asociací, karty odkazující na skutečnosti mimo náš čas a prostor mě nutily vracet se v myšlenkách k představám konců světa, které se často objevují v dobách nejistot a absentujícího řádu.^[1] I k milenialistické představě zlomu jako příležitosti vydobýt zpět ztracenou rovnováhu a harmonii, jako šanci, jejíž promeškání by nakonec mohlo být tím největším trestem.^[2] A spolu se všemi těmi pohledy obrácenými k budoucímu se také nutkavě připomínala otázka po smyslu předpovídání, nedávno připomenutá prognózou AI 2027 – předpovídáme-li budoucnost proto, abychom ji změnili, naše vlastní předpověď přestává být pravdivá.^[3] Liší se dnešní katastrofické vize od těch minulých tím, že většinou popisují několik alternativ a naším úkolem pak zůstává směřovat běh věcí k té nejméně tragické?

Jak všechny tyhle střípky poskládat dohromady a jak moc jsou moje asociace v souladu s tím, co zamýšlela umělkyně, nevím. Možná to ale zas až tak nevadí. I v rámci disertace Sobotovičová akcentovala důležitost role diváctva, které si z recyklovaných fragmentů sestavuje nové významy. A v rozhovorech o svých dílech často akcentuje jejich politické čtení, které však – jak většinou zároveň hned přiznává – původně nezamýšlela. Objevilo se nějak mimochodem, samo od sebe.

Ostatně, silně angažované momenty najdeme i v aktuální strašnické výstavě. Jistě není náhodou, že na řadě karet do popředí nad jednotlivci vystupuje dav či – pozitivně formulováno – kolektiv. Šátky maskované zapatistické ženy odhodlaně hledí do objektivu, připravené čelit nerovnostem a marginalizaci. Hejno slepic se spojilo, aby společně uniklo z vykořisťující farmy, a maličcí obyvatelé Liliputu společně dokázali zajmout a spoutat mnohokrát většího Gullivera. Že by právě kolektivní odpor byl odpovědí na stávající krize? Z hlavy tak nakonec nemohu vyhnat hit Belindy Carlisle a už několik dní si prozpěvuji In this world, we’re just beginnin’ / To understand the miracle of livin’ / Baby, I was afraid before / But I’m not afraid anymore.