S mlékem a dvěma cukry

V Galerii moderního umění v Hradci Králové se na výstavě Pozdní intimita ukazuje skryté a vystavuje důvěrné. Kurátor Jiří Ptáček vybral díla jedenácti současných umělkyň a umělců, která se dotýkají tématu intimnosti a soukromí. S pohledem za ploty, do cizích šálků, talířů i archivů si můžeme klást otázku, s kým vlastně vstupujeme do intimních vztahů. V Prostoru hradecké galerie se nám nabízí široká škála možných odpovědí: kromě rodičů, širší rodiny a přátel, může jít paradoxně i o někoho tak nedostupného, jako jsou celebrity, nebo naopak o nás samé.

S mlékem a dvěma cukry

Dva šálky po okraj naplněné mlékem stojí na minimalistickém soklu z dřevěných latěk. Celý výjev ovládá napětí: je cítit v rozmístění dotýkajících se hrnků, ovládá vypouklou hladinu bílé tekutiny a propisuje se i do názvu (Kolize II). Když autorka této instalace, Lucia Sceranková, mluví o svých dílech, často se odkazuje na Rolanda Barthese a jeho Světlou komoru. Těžko říct, zda jde i tentokrát o vědomou narážku, nebo jen o náhodu, nicméně Barthes se opět hlásí o slovo. Mléko je pro něj totiž metaforou fotografie: „Fotografické snímky, jimž princip vyznačování chybí, jsou znaky, které nezachytávají, nýbrž které zhutňují po způsobu srážejícího se mléka. Ať snímek ukazuje cokoli a jakkoli, je vždy neviditelný, neboť co vidím, není fotografický snímek.“[1] Na většinu fotografií vystavených v rámci Pozdní intimity lze skutečně pohlížet jako na takováto zhutnění. Jsou médiem poznání, zachycením či postižením podstaty. Díky své indexikální povaze podávají jasné svědectví: „Toto bylo!“ (abychom se opět – a zatím ne naposledy – odkázali k Barthesovi).

Markéta Othová podává svědectví o svém setkání s Björk, na kterou náhodou narazila v benátské kavárně. Toužila si ji vyfotit, a nakonec pořídila jednatřicet snímků, které tak trochu evokují bulvární fotografie. Vzdálenost, která fotografku a zpěvačku dělí, umocňuje pocit, že nahlížíme do cizího soukromí, že jej vidíme nezprostředkovaně. Björk snad ani neví, že je fotografována, rozhodně na fotografiích nepózuje. Když si Othová čerstvě vyvolané snímky prohlížela, byla nejprve zklamaná, pak si ale povšimla zvláštních kvalit, které cyklus ve svém celku obsahuje. Zásadní je, že Björk není na fotografiích sama. Je obklopena fanoušky a známými, kteří ji doprovází, vidíme, jak na ni její doprovod i náhodní kolemjdoucí reagují. V sekvenci pořízené během deseti minut je zachycen pohyb její suity, hemžení, které ji obklopuje. Ukazuje se, že to, kým je, určuje mimo jiné i to, jak se k ní vztahují druzí.

Na rozdíl od Björk si je většina modelů Pavla Baňky z jeho Improvizovaných ateliérů své pozice před fotoaparátem velmi dobře vědoma a nesnaží se to zastírat. Snad všichni (až na malé děti) se propůjčují určité společenské hře, pózují, ví o tom a chtějí, aby nám to bylo známo.[2] Do objektivu se obrací přímým pohledem a doufají, že se na světlocitlivý čip otisknou tak, jak chtějí být viděni: například dvě děvčátka své blízké přátelství předvádí spletením vlasů do jednoho copu, jiní manifestují svůj důvěrný vztah doteky. Svou roli reflektoval Baňka v rámci textu k výstavě Blízkost, která proběhla na přelomu let 2017 a 2018 v Domě fotografie, následovně: „Vše je spojeno podobnými vztahy mezi fotografem a jeho modely. Je to jakási společná hra, kdy fotograf je sice režisérem scény, ale protagonisté improvizují své výstupy sami.“

Obdobnou hru mezi protagonisty, režisérem a diváky dekonstruuje Tomáš Svoboda v Jedné vteřině života Julie Roberts, když vteřinu filmového záběru rozkládá do pětadvaceti diskrétních okamžiků a odhaluje tak dvě závislosti, na které v přítmí kinosálů rádi zapomínáme. Pohyblivý obraz je jen rychlým střídáním obrazů nepohyblivých a na stříbrném plátně vidíme nejen postavy, ale především herce, kteří je ztvárňují. Film sice rezignuje na zrcadlení reality a má tendenci vyprávět příběhy, které nás pohlcují a nechávají zapomenout na vnější svět, Svoboda však vyzdvihuje ty jeho aspekty, které jej s realitou pojí. Ukazuje, že ač jsou role Julie Roberts „jen jako“, ona sama je doopravdy. Můžeme se tak ptát, zda i jednostranný vztah, který navazujeme s herci, když zblízka pozorujeme části jejich životů odehrávající se před kamerou, můžeme nazvat intimním.

Poznávat sebe sama

Umělkyně a umělci vystavující na Pozdní intimitě se ovšem nezastavují u hledání podstaty toho, co se na fotografiích ukazuje, ale svůj zájem směřují i opačným směrem – k autorovi. Ve své snaze zjistit, zda i z něj se do díla něco otisklo, se obrací k archivům a fotoalbům. Rudolf Samohejl z negativů po svém otci vybral ty, u kterých si nebyl jist, co a proč vlastně zachycují. V až psychoanalytické logice tak v nezáměrných či bezděčných projevech hledá jeho skrytou tvář. Markéta Othová se rovněž obrací ke svému otci a jeho sklářské tvorbě, k níž se vztahuje skrze vlastní fotografie.

Do jisté míry se dá říct, že poznání vlastních rodičů je součástí procesu sebepoznání. Samohejl a Othová se stávají součástí silné autobiografické linky, kterou lze ve výstavě vysledovat. Jako by hlavní otázkou nakonec bylo „kdo jsem já?“. Alena Kotzmannová se ve svých Pokusech o znovunalezení skutečnosti nechává vést volnými asociacemi a k nalezeným předmětům či snímkům hledá paralely ve vlastním archivu. Když instalaci následně prohlížíme, provádíme při dohledávání autorčiných pohnutek k výběru jednotlivých paralel skoro až detektivní práci odhalování jejích motivů a zprostředkovaně tak i nitra. Veronika Bromová pak fotoaparátem míří sama na sebe, ať už doslova či prostřednictvím zátiší nalezených ve vlastní domácnosti. Sdílí s námi přitom mimořádně soukromé detaily neumytého nádobí či nepořádku na stole.

Sdílení osobních momentů sice na výstavě nepřevažuje, přesto tvoří její podstatnou část. Tvrdit, že s jejich protagonisty vstupujeme do intimního vztahu, se zdá být podobně absurdní jako v případě Julie Roberts. V určitém ohledu to sice říct můžeme, jedná se však o pojetí značně nesamozřejmé. Jít si do galerie pro intimitu by bylo naivní, umělecká díla nám mohou nabídnout jen její reflexi. Některá to dělají prostřednictvím zachycování důvěrných vztahů, jiná se pohybují v oblasti abstraktnějších úvah a další zachycují soukromé okamžiky. Ačkoliv ne všechna jsou intimní, nakonec v kontextu této výstavy odpovídají na touž otázku: co pro nás intimita vlastně znamená.

Sladká a násilná

Jiřímu Ptáčkovi se podařilo vybrat a naistalovat díla tak, že se vzájemně posilují, aniž by výstava sklouzávala k doslovnosti či přílišné návodnosti. Na jedné straně má tak divák dostatek svobody se volně pohybovat a hledat si vlastní čtení, na straně druhé se mu může lehko stát, že se při tom ztratí a tak trochu zabloudí. To se stalo mně a témata avizovaná v úvodním textu výstavy, jako zhodnocování intimity masmédii a sociálními sítěmi či zodpovědnost umělce-fotografa za to, co a jakými prostředky zviditelňuje, jsem tak bohužel soustavně sledovat nedokázala.

Přesto se snad naplnilo alespoň přání kurátora, aby výstava „zafungovala jako ozvučná deska, která rozezní to, co sami nosíme v sobě a za běžných okolností neumíme nebo nemáme sílu komunikovat.“ Nejsilnější zážitek pro mě představovalo setkání s již vzpomínanou Kolizí II od Scerankové a to z velké části díky její citlivé a zároveň mimořádně vtipné instalaci. Šálky již poněkud vysráženého mléka se nachází trochu stranou, v meziprostoru mezi výstavou a volně přístupnou terasou muzea, v pomyslném středu kruhové zářivky a nedaleko automatu na kávu. Na hranici mezi uměním a běžným životem.

Doporučuji toto nenápadné pozvání přijmout, zakoupit v automatu kávu a vypít si ji na terase. Můžete u toho přemýšlet, jak se to vlastně s tou fotografií má, jestli má Barthes pravdu, když tvrdí, že nikdy nepozorujeme snímek, ale to, co je na něm zachyceno. Zda jsou lidé na snímcích sami sebou a co vše nám fotografie prozrazuje o fotografech, fotografovaných a o nás samých.

Jen dávejte pozor, až si kávu budete sladit: „Fotografie je násilná: nikoli proto, že ukazuje násilí, nýbrž proto, že pokaždé svou silou zaplní celý pohled, že nic v ní nelze odmítnout, nic přeměnit (a jestliže ji někdy můžeme nazvat sladkou, neprotiřečí to jejímu násilí; spousta lidí říká, že cukr je sladký, ale pro mne je cukr příliš ostrý).“[3]

[1] Roland Barthes, Světlá komora, Bratislava: Archa, 1994, s. 11.

[2] Ibidem, s. 15.

[3] Ibidem, s. 82.

Pavel Baňka, Veronika Šrek Bromová, Michal Kalhous, Alena Kotzmannová, Markéta Othová, Rudolf Samohejl, Lucia Sceranková, Tomáš Svoboda, Aleksandra Vajd, Lenka Glisníková & Karolína Matušková / kurátor: Jiří Ptáček / Pozdní intimita / Galerie moderního umění v Hradci Králové – Prostor / Hradec Králové / 5. 6. – 29. 8. 2021

Foto: Jan Kolský. Fotoreport výstavy naleznete zde.