S pohledem obráceným vzhůru

Malý prostor galerie v pražských Dejvicích si podmaňuje působivá hudební koláž. Zvuky rušného města se v ní proplétají s archaicky znějícími zpěvy a příchozí jako by byli uváděni k jakémusi starému rituálu. Množství lidských hlasů se spojuje v silném a monumentálním celku, který se zdá být něčím víc než pouhým součtem svých částí, něčím, co přesahuje všechny zúčastněné. Veronika Čechová v kurátorskému textu k výstavě Bouře a hvězdy. Kategorie vznešena a klimatická krize osvětluje, že zvuková instalace Daniela Vlčka vznikla spojením záznamů zpěvu s terénními nahrávkami pořízenými na benátském rybím tržišti. Harmonie, které vyplňují prostor galerie, jsou prý odvozeny od kosmické geometrie založené na vztazích mezi nebeskými tělesy a Vlček se v nich odvolává až k teoriím „posledního Římana“ Boëthia. Právě pohled vzhůru, hledání vazeb mezi lidským nitrem a nebesy, či mezi sférou sub- a supra-lunární, je nakonec tím, co – na rozdíl od proklamovaného antropocénního uvažování či tematizace klimatické krize – provazuje jednotlivá díla vystavená v Entrance.

Hvězdné nebe nad námi

Od Vlčka na výstavě nalezneme rovněž jeden z jeho obrazů, ve kterém rytím v černé barvě až na žlutozelenou podmalbu opakuje kruhový motiv gramofonové desky, tentokrát evokující vesmírná tělesa a jejich dráhy. Obraz, který vznikl před více než deseti lety, je tak v kontextu aktuální výstavy možné číst jako paralelu mezi harmonií lidské hudby a harmonií hudby sfér, jako propojení oblasti našeho pozemského života se systémem nebeských těles a zákonitostí. Obloha se v obrazu objevuje i v podobě střechy světa. Jak prozrazuje kurátorský text, v kruhových oblastech nepokrytých černou barvou se totiž objevují fragmenty fotografií pořízených v 70. letech fotografem a horolezcem Vilémem Heckelem.

Nebe, tentokrát to noční, tematizuje i dvanáctiúhelný objekt potažený sametem s ruční výšivkou hvězdné oblohy od Dagmar Šubrtové. I ona se k propojení nebeských sfér a pozemského života vrací opakovaně, ve vlastním popisu klade důraz nejen na výslednou podobu objektů, ale i na proces, který k ní vedl. Samotné vyšívání popisuje jako meditativní činnost, jejíž výsledek vizuálně připomíná hvězdy, je v něm přitom vepsáno a přeneseno mnoho z okolního dění a z myšlenek, které se autorce během tvorby honily hlavou. Název Stella Maris odkazuje k mariánskému kultu a katolické tradici, což umocňuje spojení pocitu při pohledu na nebeskou klenbu se zážitkem setkání s tím, co nás převyšuje a přesahuje.

Savka Marenic se pak ve své instalaci obrací k měsíci a během performance, která proběhla v rámci vernisáže, vzpomínala na zážitek, který předcházel jejímu odchodu z rodného města. Její emocionální vypětí jako by tehdy zrcadlilo i počasí: Blížící se bouře korespondovala s jejím vnitřním neklidem. Až měsíc, který se dlouhou dobu schovával za mraky, jí přinesl hledaný klid. Po vernisážové performance v galerii zůstal látkový objekt představující srpek měsíce spolu s šaty, na kterých čteme strojově vyšité fragmenty textu. Vstupujeme mezi kulisy, do nitra instalace původně vytvořené pro frontální pohled, procházíme mezi dřevěnými deskami a odhalujeme jejich zadní strany, konstrukce a podpěry. Díváme se zevnitř výstavy, která nás nechává nahlédnout kašírovanost. Jestliže Vlčka s Šubrtovou spojoval zájem o oblohu a vesmírné harmonie, Savka Marenic tvoří most mezi nimi a Anežkou Hoškovou, které se blíží jednak zvolenou estetikou a jednak pozorností, kterou věnuje vlastním emocím a prožitkům.

Vznešený antropocén?

Veronika Čechová se v kurátorském textu odvolává k dědictví romantismu a odkazu estetických teorií novověkých myslitelů. Bouře se spolu s hvězdami do názvu výstavy vepsala jako typický příklad jevu vhodného ke znázornění vznešenosti (řečeno s Kantem). Děsí nás, vzbuzuje hrůzu, ale sledujeme-li ji z bezpečí, může na nás působit vznešeně. Čechová se táže, zda pojem vznešena může být relevantní v době klimatické krize. Stav diskuze na toto téma k roku 2020 poměrně přehledně shrnul Gene Ray ve svém článku Terror and the Sublime in the So-Called Anthropocene, kde popisuje dvě základní strategie: Vznešeno je podle něj v první řadě třeba odmítnout jako neadekvátní reakci. Ačkoliv lze tající ledovce, hořící lesy a ostrovy odpadků považovat za působivé, před změnami klimatu nejsme v bezpečí, nejsou něčím, co by se nás netýkalo. Příjemná hrůza vznešena je v tomto případě „politickým podvodem“.

Druhou cestou, kterou se vydává i sám Gene Ray, je nové promyšlení vznešena a hledání momentů, které by mohly být potenciálně inspirativní. V návaznosti na Adorna nepracuje se vznešenem jako stálým a neměnným pojmem, ale ptá se, jaké jsou možnosti jeho užití v době krizí celoplanetárního měřítka. Tvrdí, že prožitek vznešeného může vést k reflexivnímu a sebekritickému postoji, zvláště navážeme-li na Kantem zmiňovanou možnost zakoušení vznešena při setkání s neforemným či beztvarým. Vznešenost dnes podle něj může sloužit jako umělecká strategie využitelná při nakládání s mortonovskými hyperobjekty (jako je globální oteplování) vzpírajícími se reprezentaci. A například ve fotografii mrtvého mláděte albatrosa s žaludkem naplněným plastovým odpadem pořízené Chrisem Jordanem vidí Gene Ray zhmotnění nadprodukce petrochemického průmyslu.

Výstava v galerii Entrance se ale vydává úplně jiným směrem, aniž by přitom tematizovala klimatické změny, otírala se o hyperobjekty nebo se pouštěla do vod antropocénního uvažování překračujícího binární opozice, linearitu a hierarchie ve prospěch kontinuit, propojenosti a důrazu na komplexitu mezidruhových vztahů. Pohled na hvězdnou oblohu a starý koncept vesmírné harmonie zde do podoby nerozpletitelné provázanosti přírody a kultury či vazeb mezi lidskými a více-než-lidskými aktéry aktualizován není. Výstava implikuje, že k zachování relevance pojmu vznešena stačí zapomenout, že žijeme dnes, a před klimatickými změnami zavřít oči. Jinými slovy, soudy o vznešeném jsou i dnes stále možné, obrátíme-li svůj pohled vzhůru.

Rozhodně se nedomnívám, že by tento postoj zastával kdokoli z vystavujících nebo snad samotná kurátorka. Vše kromě výstavy svědčí o pravém opaku. K výše nastíněné odpovědi nás vede otázka po roli vznešena v době klimatické krize, která v Entrance vyznívá poměrně nešťastně. Prezentovaná díla by bylo možné rámovat daleko příhodněji – otázkou po harmonii, vztahu mikro- a makrokosmu, možných zdrojích transcendence či tázáním se po tom, jakou roli v našem prožívání hraje cykličnost a propojení našich těl s vesmírnými tělesy. Je paradoxní, že například dílo Tity Saliny, které Čechová vybrala na předchozí výstavu, na problematiku vznešena v době antropocénu reaguje daleko přirozeněji než jakékoliv z děl prezentovaných na aktuální výstavě. Indonéská umělkyně se ve svém videu 1001st Island potýkala s masou odpadků zahlcujících jakartský záliv a výsledek prezentovaný v galerii byl podobně hrozivý a vznešený jako bouřková mračna či supící vulkány.

Anežka Hošková – Savka Marenic – Dagmar Šubrtová – Dan Vlček / Bouře a hvězdy. Kategorie vznešena a klimatická krize / kurátorka: Veronika Čechová / Galerie Entrance / Praha / 9. 11. – 13. 12. 2023