Peníze na umění: Půjde Praha příkladem?

Zuzana Krišková se ve svém textu zhostila nelehkého úkolu, rekapituluje nepřehlednou situaci obestírající letošní rozhodnutí Rady hlavního města Prahy uvolňovat 2 % z investic určených na kulturu na pořízení nových výtvarných děl do veřejného prostoru a architektury. Úspěch či neúspěch celého projektu přitom může do budoucna zcela zásadním způsobem ovlivnit kulturní strategie dalších českých měst.

Krištof Kintera, Bike to Heaven, 2013, foto: Wikimedia Commons

Peníze na umění: Půjde Praha příkladem?

„Praha bude investovat do umění ve veřejném prostoru, letos na nová díla rozdělí 135 milionů korun“, „Praha nakoupí umění do ulic, plastiky budou součástí veřejných staveb“ – to jsou jen některé z titulků, které v uplynulých měsících ohlašovaly novinky ve financování umění ve veřejném prostoru hlavního města. Jak však situace vypadá ve skutečnosti? Jak se bude nakládat s množstvím peněz, kterými město disponuje a jak bude fungovat jejich přerozdělování? To už je otázka mnohem složitější a její pochopení vyžaduje nemalé úsilí.

O tom, že je potřeba učinit kroky k systematickému financování a podpoře umění ve veřejném prostoru se diskutuje již několik let. Povinnost začleňovat umělecká díla do architektury, která byla vyžadována od poloviny 60. let v prostoru bývalého Československa, zanikla s koncem socialismu a s ní postupně vymizelo i povědomí o tom, jak tento typ zakázek prakticky realizovat. V celém problému dnes přitom nejde jen o zajištění finančních prostředků, ale i o zkvalitnění úrovně uměleckých děl, kterými se veřejný prostor osazuje (viz např. zde). Na úrovni všeobecné osvěty i cílené politické diskuse byla v posledních letech důležitá iniciativa a neúnavné úsilí umělců, historiků umění i uměleckých organizací – je třeba zmínit především projekt Pavla Karouse Vetřelci a volavky (2013), publikaci Anežky Bartlové Manuál monumentu (2016) nebo činnost Spolku Skutek. Tzv. procento na umění mají ve svém programu pro nadcházející parlamentní volby Piráti; Strana zelených dokonce slibuje „dvě procenta rozpočtu každé veřejné stavby na vysoutěžená umělecká díla.“

O systematické podpoře umění ve veřejném prostoru financovaného z rozpočtu hlavního města se od roku 1989 prakticky nedá hovořit. Problémem porevoluční éry v Praze byla právě neexistence jednotné koncepce, která vedla k tomu, že jednotlivé městské části osazovaly prostranství spadající pod jejich správu uměním lahodícím vkusu a preferencím jednotlivých radních. Docházelo tak až k (tragi)komickým situacím (jako v případě sochy ukrajinského básníka Tarase Ševčenka na Praze 5) a ve veřejném prostoru hlavního města začaly převažovat plastiky pochybné kvality, jež radnice získávaly darem (viz např. zde).

Další sochařské realizace, které se dnes ve městě vyskytují, mají za sebou ve většině případů soukromého investora, nebo vznikly za využití jiných zdrojů financování, např. z veřejných sbírek, jako tomu bylo v případě Bike to Heaven (2013) od Krištofa Kintery. Kvalitní umění ve veřejném prostoru tedy dosud vznikalo převážně z iniciativy jednotlivců, kteří byli schopni nezávisle na městu získat na realizaci prostředky a povolení k osazení. V ulicích Prahy se tedy až na výjimky současné umění nevyskytuje a veřejnost na něj tím pádem ani není zvyklá. Vznikla tak propast, která má paralelu např. v šedesátých letech, kdy se po předchozím socialisticko-realistickém monumentalismu začaly ve veřejném prostoru objevovat abstraktní plastiky, jejichž přítomnost se ne vždy setkávala s pochopením. Abstraktní tvarosloví však naráželo na odpor i mimo země bývalého východního bloku, ve Velké Británii se pro tyto realizace svého času vžil pojem „parachute art“. V reakci na stávající situaci se v posledních třech letech zformovaly krátkodobé projekty jako Sculpture Line nebo m3/Umění v prostoru, které – rovněž z podnětu několika soukromých osob a bez přímé návaznosti na oficiální struktury – ve městě prezentují více či méně kvalitní umění.

Festival m3/Umění v prostoru, Praha, 2017, foto: Marek Volf

Město Praha v tomto směru nepochybně zaspalo a v současnosti se situaci snaží napravit, i když mediální výkřiky jednotlivců celé situaci příliš neprospívají a mají spíše bulvarizující účinek. Příkladem může být výrok primátorky Adriany Krnáčové z poslední doby, která by nejraději „nekvalitní umění přesunula na okraj Prahy.“ Otázka však je, kdo by měl o kvalitě či nekvalitě umění rozhodovat a jestli by do tohoto „odsunu“ nakonec nebyly zahrnuty i hodnotné plastiky z doby před rokem 1989, kterým se v mnoha případech doposud nedostává náležitého ocenění.

Spolek Skutek v roce 2016 prosazoval ve svém manuálu Umění ve veřejném prostoru: Procenta na umění uvolňování povinných částek při výstavbě nebo rekonstrukcích stávajících staveb, přičemž toto pravidlo se mělo týkat projektů financovaných ze státního rozpočtu na celém území ČR. Skutečné zavedení povinnosti investovat část rozpočtu do uměleckých realizací se stalo součástí Státní kulturní politiky na roky 2015–2020, jejíž strategie se v některých bodech s manuálem Spolku Skutek překrývá.

Na úrovni hlavního města je však situace poněkud jiná – strategický dokument týkající se financování umění ve veřejném prostoru či v architektuře z rozpočtu Prahy zde dosud chybí. Zároveň má však Praha letos poprvé k dispozici nemalé peníze vyčleněné z magistrátního rozpočtu – jedná se v řádech o stovky milionů korun – které by měly sloužit k financování umění ve veřejném prostoru, ať už se jedná o díla trvalé povahy nebo o díla umístěná do městských prostranství v rámci krátkodobých projektů, jako je například již zmíněný festival m3/Umění v prostoru. Je však nutné podotknout, že financování veřejného umění je úzce spjato se stávající politickou situací ve městě, a je tedy možné, že po nadcházejících volbách bude vše jinak. Aktuálně platná koncepce vypracovaná Institutem plánování a rozvoje ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy a Magistrátem hlavního města Prahy schválená v roce 2016, předpokládala začít s investicemi již od roku 2017. Vzhledem k tomu, že jsme již ve třech čtvrtinách roku a zatím stále není jasné, jak bude vše procesně probíhat, je jisté, že uvedení do praxe se bude ještě potýkat s problémy.

Zásadní změnu, kterou strategie přinese, lze spatřovat v tom, že město Praha se bude aktivně podílet na utváření veřejného prostoru v rámci dlouhodobého plánu, což by mělo nejen zvýšit atraktivitu daných míst a přiblížit v tomto směru Prahu světovým metropolím, ale také systematicky sbližovat veřejnost s díly současného umění. Pro umělce by tento plán měl znamenat nové příležitosti prezentace i možnosti financování vlastní práce.

Festival m3/Umění v prostoru, Praha, 2017, foto: Marek Volf

Proces implementace plánované strategie se však výrazně zpomalil, a to především z důvodu chybějící metodiky a faktického řízení následné agendy i administrace spojené s procesem umísťování uměleckých děl do veřejného prostoru. Klíčovým dokumentem, jenž v budoucnu stanoví, za jakých podmínek se budou peníze přerozdělovat, je Návrh Strategie programu na „2 % na umění“ s podtitulem Pořizování uměleckých děl do veřejného prostoru Hlavního města Prahy, vypracovaný IPRem ve spolupráci s GHMP a MHMP, který je zatím stále v projednávání. Osvětluje však, jak by mělo budoucí financování fungovat a které dílčí orgány jednotlivých institucí by se na něm měly přímo podílet. K programu se pak úzce váže Manuál tvorby veřejných prostranství v hlavním městě Praze vytvořený IPRem, jehož respektování a praktické využití by mělo být podmínkou přidělení finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že finální verze zmíněné strategie stále ještě nebyla zveřejněna, je celou situaci možné nastínit jen v obrysech: na rozdíl od modelu aplikovaného před rokem 1989 nejsou momentálně zvažovaná 2 % na umění v Praze vázaná na konkrétní stavby a v nich proinvestované peníze. Zatímco v předchozím „socialistickém“ systému se procenta na umění vypočítávala v každém případě zvlášť a odvíjela se od celkových nákladů na stavbu, současný model na konkrétní stavby vázán není, a cena schváleného díla tak není omezena množstvím proinvestovaných peněz. Finance dané na jednotlivé umělecké projekty se tak odvíjejí přímo od specifik daných konkrétní realizací. Tento flexibilnější a svobodnější systém by měl umožnit vznik nových instalací i osazení plastik v minulosti ztracených (např. pomník Petra Bezruče v Bezručových sadech), nebo v případě rekonstrukcí a revitalizací stávajících staveb jejich doplnění o umění, které zde dosud chybělo.

Mezi sporné aspekty plánované strategie patří především její institucionální struktura: nově by měla vzniknout komise Rady hlavního města Prahy spadající pod Odbor kultury a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy, jejímž úkolem by bylo připravovat podklady a projekty pro RHMP. Ta si však chce ponechat právo rozhodovat o tom, který projekt nakonec skutečně podpoří i o tom, jak bude celý proces financování umění ve veřejném prostoru v Praze nastaven. Nicméně jak a v jakém složení bude komise fungovat, není zatím zcela dořešeno a nabízí se několik variant (např. zřízení nového odborného pracoviště v rámci MHMP). Jisté ovšem je, že by v komisi měli zasedat odborníci z oboru výtvarného umění a architektury působící ve vybraných institucích společně s politickou reprezentací a úředníky MHMP. V jakém poměru by představitelé těchto skupin měli být v komisi zastoupeni, bude jasné až v následujících měsících.

Festival m3/Umění v prostoru, Praha, 2017, foto: Marek Volf

Jako důležitější se však jeví samotný proces schvalování konkrétních investic, který by měl probíhat v několika krocích. Jednotlivá městská část nebo jiný veřejný či soukromý subjekt (například galerie, nadační fondy aj.) předloží daným orgánům k posouzení svůj projekt, na který by chtěli získat finance z fondu určeného pro veřejné umění. Dané orgány (komise, RHMP) rozhodnou o tom, zda je smysluplný a zda ho eventuálně podpoří. Ačkoli zatím není nic jednoznačně stanoveno, měla by např. GHMP v budoucnu plnit funkci vykonavatele rozhodnutí RHMP a zároveň bude zastoupena v komisi MHMP. V případě kladného zhodnocení projektu vypíše městská část nebo jiný subjekt výtvarnou soutěž, která se bude muset řídit manuálem IPRu a tak jako doposud také pravidly architektonických soutěží. Po úspěšném výběru výsledné realizace od daného autora se celý projekt opět vrátí k projednání komisí a RHMP, které ho následně po posouzení kvality a transparentnosti soutěže schválí a finančně podpoří. Až poté bude možné přikročit k realizaci konkrétního díla, ať už se bude jednat o dílo současné, nebo – jak již bylo řečeno – dílo, které bylo v dané lokalitě dříve umístěno a později neoprávněně zničeno, nebo zde zcela chybělo.

Zatím není zřejmé, zda budou tato nově vzniklá díla v Praze opět spadat pod správu GHMP nebo jiných městských organizací. GHMP má dnes pod svou správou část veřejných plastik a většinu sochařských kulturních památek ve městě, včetně velkých pomníků, což je oproti jiným metropolím spíše ojedinělé. Se správou je spojena péče o tato díla, která vyžaduje také investici nemalých finančních prostředků na jejich restaurování. V rámci osvěty pořádá GHMP od roku 2016 cyklus veřejných debat Umění pro Prahu/Praha pro umění, které přispěly k oživení tématu, jenž se pomalu dostává do širšího povědomí. Jak celý proces schvalování nové strategie dopadne, by mělo být jasné do konce tohoto roku. Do té doby nezbývá než doufat, že se jednotlivé instituce dohodnou a že od příštího roku budeme moci posoudit, jestli systém v praxi funguje a jestli do hlavního města přinese kvalitní umění. Úspěch či neúspěch pražské strategie pak může mít zásadní vliv na dění v dalších českých městech, která si Prahu buďto vezmou za vzor, nebo se nechají odradit.