Miroslav Divina: Musíme brát ohled na to, kde působíme

Novým ředitelem Galerie umění Hodonín jste se stal vloni a post jste převzal po Josefu Fanturovi, který zde působil takřka 40 let. S jakou vizí jste sem přišel a jak se vám ji zatím daří naplňovat?

Jeden z mých hlavních cílů směřoval a směřuje k výstavní dramaturgii. V předešlém období byl plán postavený na relativně velkém množství výstav, věnovaných jednotlivým autorům. Tuto koncepci se snažím pozměnit tak, aby větší váhu měly delší, tematicky zaměřené nebo odborné projekty, kterým je třeba věnovat větší úsilí, ale můžeme díky nim jít víc do hloubky. Pozornost v první řadě upínáme k regionu, k jeho reáliím, dědictví a historii. Dobré mi ovšem přijde přinášet sem i aktuální uvažování, trendy a média.

Mohu-li být konkrétní, tak v letošním roce jsou pro nás širším tématem devadesátá léta a stále probíhající výstava Svoboda v pubertě, kterou připravila Eva Bendová. Odborný projekt pak uvedeme na začátku listopadu. Spojili jsme se pro něj s Tomášem Valešem z Akademie věd, Janem Galetou z Masarykovy univerzity a Martinem Šolcem z Národního památkového ústavu. Ve spolupráci s nimi chystáme výstavu o architektovi Antonínu Blažkovi, který navrhl naši budovu, ale zároveň byl i architektem mnoha dalších veřejných budov v Hodoníně i širším okolí a taky v Brně. Jeho osobnost je ovšem v podstatě neznámá, nikdy neměl ucelenou prezentaci a rádi bychom ho tímto způsobem připomněli.

Blažkova architektura vaší budovy je určující a dává znát, že máme co do činění s letitou historií a kontinuitou. Není ale žádným tajemstvím, že galerie potřebuje dost zásadní a finančně nákladnou rekonstrukci, aby do budoucna zůstala provozuschopná. V různých zprávách a článcích z regionálních periodik jsem se dočetl, že se vám bohužel nepodařilo získat evropské peníze z programu IROP (Integrovaný regionální operační program), a stále tak hledáte možnosti, jak tento projekt zafinancovat.

Stav budovy skutečně není ideální. Jediným správným řešením skutečně je důkladná generální rekonstrukce, která se promítne do všech jejích částí. Není to jen o fasádě, ale i o řešení problémů v suterénu, na střeše, na půdě… Projekt rekonstrukce existuje od roku 2019 a šel do zmíněného iropového řízení, nicméně skončili jsme třetí pod čarou. V tuto chvíli proto hledáme jinou cestu financování – potřeba jsou vysoké desítky milionů korun, které se složitě alokují v jeden moment na jedno místo. S ohledem na to se momentálně jako nejlepší jeví rekonstrukci rozfázovat. Vše nyní intenzivně koordinujeme s naším zřizovatelem, Jihomoravským krajem, který by mohl potřebné finance postupně uvolnit. Společně se snažíme důkladně připravit jednu z etap a usilujeme o to, aby se rekonstrukce mohla spustit co nejdřív. Záleží to už víceméně jenom na tom, zda se v rozpočtu kraje najdou prostředky.

Pohled do výstavy Pavla Mrkuse Ve světle tma. Foto: Tereza Pavúčková, 2024

Máte mimo rekonstrukce i další koncepční plány, jak s budovou nakládat? Letos jste například zpřístupnili zahradu.

Zahradu jsme otevřeli letos v dubnu a překvapilo nás, jakou pozitivní odezvu to u veřejnosti mělo. Bylo v ní dlouhodobě umístěno několik starších soch a ty jsme doplnili objekty od současných umělců Martina Skalického, Tomáše Medka a dalších. V příštích letech bychom vždy na letní sezónu chtěli tuhle sestavu maličko obměnit. Do zahrady teď nemůžeme příliš zasahovat, byť máme vypracovanou skvělou studii na její revitalizaci, ale v případě, že vypukne rekonstrukce, bude zahrada z velké míry zabrána pro stavební účely. Z toho důvodu jsme ji chtěli zpřístupnit flexibilněji, bez větších investic. I tak si myslím, že pro návštěvníky a návštěvnice se stala velmi atraktivním místem.

Co se týče vnitřku budovy, tam chceme zkusit trochu jinak nakládat s výstavními prostory. Kde dříve bývala stálá expozice, nyní probíhají menší, krátkodobé výstavy, a teď na podzim v zadních sálech plánujeme uvést výstavu o bratrech Uprkových, která by svým způsobem měla ještě víc otestovat možnosti toho, jak tu lze vystavovat. Přízemí i patro jsou totiž docela členité, a jednotlivé sály tak mají značnou variabilitu. Tohle postupné odlaďování by nám mohlo napovědět, jak by po rekonstrukci mohly být výstavní prostory rozčleněny, aby co nejvíce odpovídaly našim záměrům a potřebám.

V týmu odborného oddělení jsou na kurátorských pozicích tři lidé, výstavu Svoboda v pubertě nicméně kurátorovala externí kurátorka Eva Bendová. Jak chcete pojímat budoucí výstavy z kurátorského hlediska?

Toto byl v mé koncepci vedení galerie další z klíčových bodů. Když nepočítám pokladní a hlídače, tak nás je tu devět stálých zaměstnanců a zaměstnankyň. Není v našich možnostech rozsáhlejší výstavní projekty připravit jen vlastními silami. Interní kurátoři nemohou nějakému projektu věnovat celý rok, na svých pozicích spojují různé činnosti – produkční práci, práci se sbírkami, edukační aktivity… Od letoška se proto snažíme zapojovat externí kurátory a spolupracovat s dalšími institucemi tak, aby hlavní výstavní a publikační projekty dostaly náležitou péči. Svobodu v pubertě jsme připravovali rok, výstavu o Antonínu Blažkovi jsme také začali připravovat už takřka před rokem a půl a v tomto trendu máme v plánu pokračovat. Pro příští léto chystáme tematicky pojatou výstavu o emocích, na níž spolupracujeme se Silvií Šeborovou, a chceme zopakovat i formát důkladně připravené výstavy, která by se věnovala Jakubovi Obrovskému, Antonínu Procházkovi a dalším umělcům z Brna a jižní Moravy, kteří byli aktivní v meziválečném období.

Pohled na instalaci díla Jakuba Nepraše: Videosculpture, 2024. Foto: Tereza Pavúčková

Jak už zaznělo a vyplývá z toho, co říkáte, součástí vaší koncepce je i větší ohled na soudobý diskurz výtvarného umění. Takový přístup v galerii v menším městě bývá poměrně odvážný. Je potřeba zajistit příznivé klima, aby místní publikum mělo šanci se těmto formám výtvarného umění otevřít.

Myslím si, že je velmi žádoucí tradiční média s aktuálními trendy střídat. Nového umění se nebát a to starší nezatracovat. Oba proudy si nacházejí své příznivce i odpůrce – všude, nejen na malém městě. Někdo je konzervativněji zaměřený a potrpí si na tradiční formy, někdo je naopak rád, že i na malé město přinášíme současná média a aktuální podoby výtvarného umění. Důležité je vše citlivě nakombinovat.

Hlavní část vašeho publika tvoří místní nebo lidé přijíždějící ze zbytku republiky. Když jsem se ovšem díval na mapu, tak mě vlastně překvapilo, jak blízko Hodonínu je Slovensko, Rakousko… Taková poloha je v rámci České republiky hodně výjimečná. Jak uvažujete o změření na přeshraniční publikum?

V naší činnosti musíme brát ohled na to, na jakém místě a v jakém čase působíme. Pozice poblíž hranic může na první pohled působit jako periferie, ale i toho lze dobře využít. Jsme na půl cesty mezi Brnem a Bratislavou a do výstavního plánu se snažíme zapojovat i tvorbu slovenských autorů a autorek a hledat možnosti dialogu mezi českým a slovenským uměním. V příštím roce bychom například chtěli uskutečnit přeshraniční sochařské sympozium ve spolupráci s galerií v Senici. V plánu máme také výstavu Patrika Kovačovského na česko-slovenské téma.

V zásadě lze říci, že vazba na slovenskou stranu je zde i z historického pohledu velmi silná, souvisí i se založením galerie v době pozdního národního obrození před první světovou válkou.

Spolupráce s rakouskými umělci není tak pravidelná, ale určitě to není něco, čemu bychom se bránili. Například již několik měsíců mi leží v hlavě možnost výstavy vídeňské autorky Esther Stocker.

Pohled do instalace Pavla Mrkuse Dawn, 2025. Foto: Tereza Pavúčková.

Zprostředkovávání umění se dnes neobejde bez tvorby doprovodného programu, který může laickému publiku výstavu pomoci zasadit do širších souvislostí. Jak vnímáte tuto problematiku a jak byste ji chtěl do dramaturgie galerie promítnout?

To je určitě velmi důležitý ohled. Není asi nutné, aby doprovodný program byl ke každé výstavě, ale k těm hlavním chceme do budoucna organizovat široké spektrum aktivit, pro školy, pro širokou veřejnost, a může jít i o události s přesahy do jiných než uměleckých disciplín. Možností je nepřeberně. Hlavní výstavní projekty by navíc měly být už v jádru koncipované tak, aby podobný doprovodný program umožňovaly rozvinout ve třech úrovních – série odborných programů, popularizačních akcí pro širokou veřejnost a nabídku edukačních aktivit pro školy nebo pro rodiny s dětmi.

Prezentace galerie navenek je silně spjatá i s grafickou identitou, pojetím webových stránek, prací se sociálními sítěmi…

Už vloni pro nás bylo jedním ze stěžejních úkolů zaměřit se na vizuální identitu. Oslovili jsme Lukáše Kijonku a Nelu Klímovou, kteří vloni na podzim postupně zrevidovali všechny vizuální znaky galerie – logo, grafické šablony i webové stránky. Cílem bylo, aby vznikla jednotná prezentace, ale zároveň co nejefektivnější nástroje. Grafika tak pracuje s minimem prvků, ty se však o to lépe propojují s konkrétními úkoly. Doplňkovým motivem zde zůstala pouze žlutá barva jako symbol jižního slunce, což je například na webových stránkách důmyslně rozvinuto do hry s proměňujícím se slunečním svitem v průběhu denní doby. Důležitým úkolem webu pak bude také to, aby prostřednictvím různých technických nástrojů rozšiřoval možnosti prezentace výstav, expozice i konkrétních sbírkových předmětů.

Pohled do instalace výstavy Josefa Mladějovského Mad Rollers, 2025. Foto: Tereza Pavúčková

Nelze opomenout, že jste sbírkotvornou institucí s velmi dlouhou tradicí. Jaké jsou v těchto ohledech vaše plány? Jak chcete sbírku dále rozšiřovat a pracovat s ní?

Složení sbírky je dáno historickým vývojem. Je v ní zastoupeno mnoho významných jihomoravských autorů z počátku 20. století. Později se začala orientovat na užší oblast Hodonínska a Slovácka. Mým plánem je vrátit se k širšímu pojetí, při kterém bychom do ní měli projektovat to, že jsme jedinou sbírkotvornou galerií zřizovanou Jihomoravským krajem. Samozřejmě například Muzeum města Brna i Moravská galerie mají vlastní sbírky, koncepčně jsou ale nastaveny jinak. Výhledově by měl nastat stav, kdy budeme systematicky mapovat to nejlepší z jižní Moravy a širšího regionu. Některé galerie mají akviziční činnost nastavenou tak, že do svých sbírek pomyslně vyzobávají třešničky napříč celou republikou, pro naši sbírku ovšem tak široké rozkročení nemá smysl.

Už jste to lehce nakousnul v předminulé odpovědi… Máte v plánu sbírky také digitalizovat?

Digitalizace probíhá velmi intenzivně od loňska. Chtěli jsme se napojit na portál Web umenia, ale kvůli odchodu zaměstnanců ze SNG to nedopadlo. V tuto chvíli naše digitalizační výstupy prezentujeme na eSbírkách, nicméně ve výhledu nejbližších let bychom chtěli používat daleko modernější nástroje.

Pojďme se vrátit ještě k otázce prezentace galerie. Považujete za důležité o vaší práci dávat vědět i skrze média?

Ano, musíme o své činnosti informovat, jak jen to jde. Standardně spolupracujeme především s regionálními redakcemi. Co se týče centrálních médií, tak nemám příliš velké iluze o tom, že dění v Hodoníně by pro ně bylo nejžhavější téma. Ve středu mediálního zájmu i pro oblast kultury stále figuruje především Praha a krajská města. Snažíme se ale intenzivně spolupracovat s oborovými periodiky a médii, aby se o naší činnosti vědělo v odborných kruzích nebo v řadách poučené veřejnosti. Naprosto ale chápu, že pro jednodenní výpravu z Prahy jsme z ruky.

Pohled do výstavy Svoboda v pubertě, 2025. Foto: Tereza Pavúčková

Výhledově ovšem chceme založit webový magazín, abychom mohli veřejnosti zprostředkovat rozhovory s umělci, kurátory nebo zpravovat o dalších tématech. Součástí by měly být například i virtuální prohlídky sbírek, aktuality spjaté s probíhajícími výstavami nebo s výtvarnou scénou jako takovou. Naši činnost zkrátka chceme prezentovat tak, abychom šli publiku vstříc.

Miroslav Divina (* 1984) vystudoval dějiny umění a logistiku. Působil v Galerii moderního umění Roudnici nad Labem v roli kurátora (2012–2014) a později ředitele (2019–2024). V Moravské galerii v Brně vedl oddělení management sbírek (2014–2019). Dva roky vyučoval na pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem a pracoval také jako průvodce cestovní kanceláře, zaměřující se na vysokohorský treking. V galerijní praxi se nejraději věnuje otevírání nových témat a propojování různorodých oblastí.