Neutěšená bažina

Do konce týdne v pražské galerii Display probíhá výstava Things Dismal and Things Worse (Věci bezútěšné a věci horší) představující průřez tvorbou skotského multimediálního umělce Dana Sutherlanda, který stojí za projektem Most Dismal Swamp (Nejbezútěšnější bažina). Nejedná se o díla, která by Sutherland vytvářel samostatně – vždy jde o spolupráci s řadou umělectva napříč obory. V rámci výstavy jsou k vidění tři videoinstalace: MUSH (2022), Scraper (2024) a The Bastard Fields (2025). První dvě běží každá na vlastní obrazovce v jedné místnosti, ta třetí má podobu projekce přes celou zeď v místnosti vedlejší. Videa doplňuje multimediální instalace Sending Hate (2025), která se skládá především z figurín představujících dětské, avšak monstrózní postavy, které mají dle popisku spoluutvářet budoucnost nastíněnou ve virtuálních bažinách. Poutavým detailem je hudba puštěná do sluchátek každé z postaviček.

Beztvaré hnijící světy

Videa Most Dismal Swamp kombinují videoherní 3D grafiku a klasické hrané video s herci, zároveň existují někde na pomezí filmové esejistiky a spekulativního vyprávění. V jejich rámci navštěvujeme svébytné kombinované biomy na pomezí virtuálních a hmotných realit – a právě propletenost těchto skutečností a naše kombinovaná zkušenost s nimi je ústředním tématem výstavy. Metaforou a koncepčním modelem pro jeho uchopení je bažina. Ta totiž, podle Sutherlanda, dokonale ztělesňuje obojetnost a nejistotu a zároveň odkrývá něco děsivého v pozadí existující infrastruktury. Každé z videí se odehrává v jiném prostředí, není však pochyb o jejich sdílené bažinatosti. 

Filozofické jádro bažiny tvoří představa tzv. beztvarého z pera Georgese Bataille. Z jeho práce z konce dvacátých let pochází věta uvozující doprovodný text, tedy že „vesmír je něco jako […] plivanec“. Bataillovo beztvaré nemá přesné vymezení samo o sobě, jde spíše o funkci či prostředek. Svět kolem nás, dle něj, nelze jasně vyjádřit pomocí konkrétních tvarů a pojmů, jelikož sám takto konkrétní není – nemá jasné kontury a hranice, na které naše kategorie a konstrukty běžně spoléhají. Snaha o takové zachycení, ať už na poli filozofie, či umění, tedy omezuje netvarovost a heterogenní povahu hmoty a světa. Tento způsob uvažování se odráží jednak v dílech na hraně estetické formy, např. vycházející z abjekce, jednak šířeji i v opuštění reprezentační funkce umění. Hniloba, rozpad a degradace, vlastní Bataillovu zájmu o beztvaré, nachází úrodnou půdu i v digitálních bažinách Dana Sutherlanda. Modelový kolaps generativní umělé inteligence se snoubí s postapokalyptickými krajinami a kolapsy ekosystémů. Jak naznačuje název jednoho z děl, jedná se o sdílenou mnoha-uživatelskou halucinaci (MUSH). 

V samotné videoinstalaci MUSH sledujeme virtuální prostředí obývané avatary-duchy, kteří létají nad zpustošenou krajinou, a zároveň obrazovky, které do této pustiny vysílají hrané video tematizující vytváření online i offline komunit. MUSH bylo původně zpracováno jako imerzivní projekce pro festival digitálního umění MIRA. Výstavní prostor je i v galerii Display obohacen o imerzivní složku v podobě „výzdoby“: po zdech vidíme plakáty a několik obrazovek s gify citujícími vystavená videa, a navíc si k oběma obrazovkám může návštěvnictvo sednout na černé gauče, které jsou součástí sledovaných videí.

Scraper se skládá z šesti kapitol a má dohromady kolem sedmdesáti minut. Vznikl na objednávku Berlínské KW jakožto součást exhibice Poetics of Encryption (Poetika kódování), jejíž českou iteraci loni představila Galerie Rudolfinum. Zde sledujeme skupinu lidí, kteří provádějí „web scraping“, tedy se připodobňují algoritmům a mezi kolabujícími modely napříč různými zákoutími internetu hledají užitečné materiály. The Bastard Fields je podobně dlouhé video, které se skládá ze tří epizod. Rovněž vychází z postapokalyptické představy kolabujících modelů: sledujeme několik postav, které tuto bažinu na konci světa obývají, zmiňme např. mumii z bažin nebo králičího vlogera.

Všechna videa rozvíjí dnes diskutované téma zdánlivého primátu internetového života nad tím „skutečným“. Lapidárně řečeno, v minulosti byl internet místem, kam se můžeme vydat ve volném čase (když si např. sedneme k počítači), zatímco dnes je připojení všudypřítomné a spíše se vydáváme okusit offline život za účelem podání dobrodružných zpráv obyvatelstvu sociálních sítí. Vystavená díla poukazují i na platformovou povahu dnešní komunikace a její negativní vliv na utváření lokálních komunit. Zároveň zkoumají i roli uživatelstva v tomto spletenci rozbitých světů a v neposlední řadě si kladou otázku, zda ještě v současnosti vzniká folklór, nebo už jde jen o tzv. folk-less lore, tedy o kulturní tradice vznikající virtuálně bez lidu jakožto subjektu.

Vybudované surrealistické krajiny bezútěšných bažin ve videích obývá celá řada postav. S většinou se seznamujeme prostřednictvím monologů průvodců, které posluchačstvu představují nebo vysvětlují povahu světa, do kterého vchází, a uvádí jej tak do děje. V některým případech se jedná o promluvu přímo k nám, jindy jde o tajné kázání, kterého jsme svědky, nebo o dialog mezi postavami.

Jazyk ve videích je místy náročný na uchopení: jednak je plný knižních výrazů, jednak též obratů spojených se současnou internetovou kulturou a uměleckou tvorbou. U termínů i celých vět zčásti vypůjčených z děl filozofů od Arthura Schopenhauera po Nicka Landa se ale nejedná pouze o na sílu okopírovanou módní terminologii, jak to v případě uměleckého zpracování filozofických témat občas bývá. Teoretické žargonismy se tu ladně pojí s těmi internetovými za účelem vytvoření jednotného obrazu světa bažiny. Ironická povaha tzv. dank memů nachází odraz v zatuchlině bažin (dank je anglicky zatuchlý). Hutnost textu působí tedy zcela záměrně, a ne jen jako jakési „bingo pro zasvěcené“. Odráží obecně informační přehlcení, které je pro současnost typické, obzvláště potom v internetovém prostředí. Navíc tím dotváří budovanou atmosféru – přesně takhle si můžeme představit slovník lidských skrejprů a nemrtvých těl obývajících rozbité virtuální světy.

A nakonec nejde o to, zda doslova porozumíme každému slovu či myšlence, ale o to, zda se naladíme na „kyselý pesimismus“ tvůrců. Při dostatečném ponoření nás bažina odmění pocity tísně, melancholie, znechucení a zklamání, které až moc dobře známe z naší každodenní zkušenosti. Dnešní internet už nepodněcuje optimistické futuristické vize, obýváme spíše tzv. splinternet, kde je naopak podporován vznik naprosto odlišných názorových bublin, jsou tu přítomní boti anebo zrůdnosti jako například tzv. rape academies („vysoké školy znásilňování“). Kontrolu nad naší komunikací má několik technologických „feudálních“ gigantů, kteří se významně podílejí i na politickém dění.

Přesto musím poznamenat, že absence českých titulků, nebo alespoň vytištěných přepisů v případě takto hutné a komplikované textové složky automaticky diskvalifikuje velkou část potenciálního diváctva. Mezi další méně zdařilé aspekty výstavy patří absence sluchátek u obrazovky, na které je k vidění Scraper. Vnímání hlasů z televize bylo bohužel zčásti znemožněno vyšší hlasitostí zvukové stopy The Bastard Fields z vedlejší místnosti.

Zůstat u hniloby

Přes technické výtky a zbytečně jazykově omezenou přístupnost je výstava Things Dismal and Things Worse výborným vhledem nejen do tvorby Most Dismal Swamp a Dana Sutherlanda, ale také do specifického uměleckého „směru“, kam patří například i indický umělec Sahej Rahal, který se nedávno rovněž představil velkou pražskou výstavou. V návaznosti na výstavu a publikaci Poetika kódování Nadima Sammana můžeme říct, že oba dva pomocí svých spekulativních multimediálních děl budují vlastní virtuální světy a vyprávějí poetické příběhy odhalující kódování, jež se skrývá za černými skříňkami a pevnými definicemi. Tím nám pomáhají nejen nahlédnout za technologický závoj, ale zároveň tuto naši postinternetovou zkušenost lépe zvědomit a prožít.

Při sledování videí Most Dismal Swamp se diváctvo chtě nechtě stává součástí vybudovaných virtuálních realit. Jejich konkrétní podoba se mírně liší, kolaps může mít různé podoby. Mají však společné to, že nás Dane Sutherland pokaždé vtahuje do bažiny – a zůstat v ní znamená přijmout hnilobu a hnus, které jsou abjekcí, ať už ignorovanou, nebo nesnášenou. Kyselý pesimismus je sice bezútěšný, avšak pocit z výstavy je spíše střízlivý nežli zoufalý. Technocénní bažina nepůjde vyčistit či vysušit. Jde tedy o další výzvu k zůstávání u nesnází. V tomto případě o výzvu zůstat u hniloby a beztvarovosti.

Dane Sutherland / Things Dismal and Things Worse / kurátorstvo: Noemi Purkrábková, Jiří Sirůček, Zbyněk Baladrán / Galerie Display / Praha / 17. 4. – 7. 6. 2026

Foto: Jan Kolský