Než vám ruce porostou trny

V druhé polovině září je jihočeská Třeboň, kam jsem se vypravil na výstavu Karolíny Netolické v Galerii 105, stále ještě překvapivě živým městem. Slunečná, ale teplotně již snesitelná sobota, jeden ze tří dnů, kdy má galerie na hlavním náměstí otevřeno, zjevně vytáhla ven kdekoho. Zahrádky restaurací jsou plné a po náměstí korzují lidé, nakupují u trhovců, stojí ve frontě na zmrzlinu, případně posedávají na lavicích před dočasným pódiem, kde se pravděpodobně brzy něco odehraje. Těžko odhadnout, kolik je tu místních, kdo patří mezi zdejší lázeňské pacientstvo a kdo sem přijel, aby na kole objel nedaleký rybník Svět. Vypadá to, že v tom mumraji nebude snadné galerii najít, nicméně poutač je nepřehlédnutelný.

K výstavním prostorům je zapotřebí vystoupat po schodech. Stopětka obývá jeden z historických měšťanských domů a pro výstavy vyčleňuje jednu místnost v prvním patře a celé podkroví nad ní. Novinářská legitimace zde nezabírá, takže jsem nucen zaplatit 90 korun (plus dvě dětské vstupenky po 50 korunách). Platím ale ochotně, protože vím, že tím přispívám na fungování instituce vybudované partou místních nadšenců. Výstavní činnost je přitom pouze jednou z aktivit třeboňského spolku, který zde každoročně ve veřejném prostoru města pořádá výtvarný festival Vidiny, průběžně organizuje filmové projekce, menší hudební koncerty i akce na pomezí zvukového umění nebo literární a divadelní představení. Není divu, že si toho Artalk všiml a vyslal mě sem.

Všude, kam se podíváš

Za kresbami a objekty absolventky pražské akademie a laureátky Ceny kritiky za mladou malbu v roce 2022 nebývá nutné zajíždět do Třeboně. Například v současné době jsou k vidění na kolektivní výstavě ANDROS v pražském DOXu nebo na samostatné výstavě v ostravské ZaZa Gallery. Společně s německou sochařkou Nadine Kles má říjnový výstavní termín v hamburském Künstlerhaus Sootbörn. Mimořádnou pozornost věnuje této umělkyni také sběratel a galerista Josef Maixner. Nejenže jí dal už dvakrát k dispozici výstavní prostory ve své galerii Pekelné sáně v Kroměříži, ale produkčně stál za její nástěnnou kresbou ve veřejném prostoru města nebo za výstavou v pražské Nové síni. Na tvorbu Karolíny Netolické tak jako by v posledních letech ani nešlo nenarazit – a to je situace, jakou bychom měli přát každému mladému umělectvu.

Temné noci odcizenosti

Přestože Galerie 105 nedisponuje rozlehlými výstavními prostorami, u vstupu obdržený seznam exponátů má pozoruhodných 55 položek.

První sál výstavy je věnován výhradně autorčiným pastelům na plátně, pro které autorka ráda volí relativně velké formáty. Toto je Netolická, jak ji asi známe nejlépe: kolážovitá, potemnělá, surreálná. Pozadí v nich volí vždy černé, někdy jako čistě černou plochu, jindy jako tmu postupně zatemňující scénu. Do takto řešené plochy pak vkládá figurální, zvířecí a florální motivy, jakoby „nasvícené“ silným bílým světlem. Kontrast mezi černou a bílou spolu s torzy lidských postav, někdy zastoupenými kusy oděvů, může vyvolávat dojem, že hledíme na jakési útržky tajuplných a nepříliš příjemných snů. V tom patrně spočívá přitažlivost jejích obrazů.

V textech o tvorbě Karolíny Netolické bývá často skloňován výraz „odcizenost“. Otázkou nicméně zůstává, zda nás autorka skrze tuto odcizenost neodvádí od čehokoliv osobního, opravdu intimního a zakoušeného. Mikrokosmos jejích obrazů se formuje v jakémsi obecném „kdesi“, oproštěný od reálií, které by výjevy časoprostorově ukotvovaly. Některé z jejích maleb jsou spíše lyrického charakteru, jindy obraz určuje prvek naznačující zranitelnost či schopnost zraňovat. Vztah mezi člověkem a rostlinstvem ústí ve vzájemné pronikání. Ani u něj se však nemůžeme zbavit pocitu, že je vlastně procesem bolestným, bodajícím či zraňujícím. Co je ale patrně tím nejdůležitějším: autorka nám vše jmenované předkládá jaksi chladně a nezúčastněně. Problémem přitom není ani tak sama distanc, jejímž prostřednictvím fantaskno svých obrazů vzdaluje od autorského já, nýbrž schematičnost a symbolická klišé, která se do kompozic následně vkrádají. Například v kresbě Dotyk (2025) je to paže porostlá po svém obvodu řadou trnů. Dokážeme si představit povrchnější symbolické vyjádření něčeho tak niterného, jako je hrozba, že nás fyzický kontakt může zraňovat?

Poznámky tohoto typu každopádně nelze apriori chápat jako nechuť k pokleslejší symbolice. U Netolické nicméně nejde o její programové využívání. Její výskyt se jeví spíš jako důsledek nouze, do které ji dovedla vlastní rozhodnutí být intimní, ale tuto intimitu nepodpořit prožitou výtvarnou formou. Ilustrativnost je zde náhražkou přednesu a rovněž limitované schopnosti budovat pastelem prostor a objemové kvality předmětných pasáží obrazů.

Umanuté ubrusy

Karolína Netolická je obdivuhodně pracovitou umělkyní. Nezapřela to ani v Třeboni, kde společně s kurátorským týmem zaplnila všechny výstavní prostory bezmála po okraj. V menších, instalačně náročných podkrovních místnostech ale naneštěstí její prezentace kolabuje z výstavnického hlediska. Zejména objektů, rozstrkaných do všech alespoň trochu dostupných koutů, případně koncentrovaných na centrálním nízkém stole, je zde tolik, že je spíš než jako jednotliviny lze vnímat jako výsledek nutkavého proudu kreativity. A jedině díky tomuto „posunu hlediska“ lze snést, že řada z drobnějších objektů je spíše triviálními díly, která by samostatně neobstála. Vše završuje autorčina potřeba pokrývat jejich povrchy jednoduchým tečkováním. Právě tady se ale stáváme diváctvem jiné, nenarativní, ale procesuální Netolické, která dává průchod své umanutosti a tvůrčí vytrvalosti.

Už sám výstup do podkroví přitom přináší zajímavý zvrat. Objekty i závěsné obrazy, ať již malované tužkou, nebo tuší na bílý podklad, nejenže představují abstraktnější a dekorativně zaměřenou polohu její tvorby, ale zpětně vytvářejí odlišnou perspektivu i pro zhodnocení děl vystavených o podlaží níže. Ty takto přestávají být výhradně „obrazy odcizenosti“, ale prozrazují nám i jeden rys autorčiny výtvarné tvorby: její plnou přítomnost a „neodcizenost“ při prokreslování ornamentálních ploch. Předností autorky tedy není výstavba obrazového prostoru nebo objemů těles. Její doménou je ornamentálně pojednaná plocha, v níž patrně nachází největší osobní naplnění – a diváctvu nabízí i ten nejsilnější výtvarný zážitek. Bez ilustrativnosti a těžkopádného symbolismu.

Čtyři metry malířky

Recenze výstavy Vertikální horizonty by každopádně nebyla úplná, kdyby přešla artefakt, který je zavěšen už na stěně u recepce: více než čtyřmetrovou malbu Climber / Eternal Sleep malovanou přímo v Třeboni. Vyniká neobvykle gestickým rukopisem a schopností zběžně, ale pevně vystavět lidskou figuru a dát průchod velké fyzické energii. Právě v ní na vlastní oči vidíme, že Karolína Netolická je vynikající malířkou, která k výrazné výtvarné výpovědi nepotřebuje v podstatě nic víc než dát této své schopnosti průchod. Je toto Netolická blízké budoucnosti? Nebo jde o výsledek ojedinělé situace, u níž autorka „pozapomněla“, že jí je bližší kontrolovanější a upjatější umělecký výraz? To ukáže čas.  

Třeboň uprostřed světa   

Kolektiv Stopětky je mladý. V programu galerie, Vidin a dalších aktivit převládá obdobně mladé umělectvo. Očekávání, že mladí budou umění představovat odvážně, drze nebo nekonvenčně, se nicméně ve výstavě Karolíny Netolické nenaplňuje. Ba co víc, průměrnost instalace a technického provedení jako by přijímala danost, že jsme „pouze v Třeboni“ a (s narážkou na stejnojmenný rybník) „na konci světa“. Zkušenost nám ovšem říká pravý opak: pouze důraz na jakoukoliv z představitelných „excelencí“ může periferii zbavit puncu provinčnosti. A to včetně promyšleného nakládání s vědomím vlastní situovanosti do reálií regionu.

Stopětka v posledních letech zaslouženě získává pověst přitažlivého jihočeského kulturního centra. Vykazuje ambice a chuť hrát úlohu, která Třeboň obohacuje i přesahuje. Tomu by nicméně měly odpovídat také konkrétní výstupy. Psát o tom má ale smysl pouze tehdy, když tušíte, že to může přivodit kýžený efekt. Řekl bych, že v tomto případě to smysl dává.

Karolína Netolická / Vertikální horizonty / Galerie 105 / Třeboň / 12. 9. – 1. 11. 2026

Foto: Nikola Jůzková