Nohama zpátky na zem

Název výstavy v Galerii města Pardubic (GAMPA) převzal kurátor Tomáš Knoflíček z povídky Kolik země člověk potřebuje od Lva Nikolajeviče Tolstého. Skupinová výstava se věnuje kritice pokroku a modernity jako překonané iluze, kdy je potřeba se zastavit a vrátit se zpět.

Nohama zpátky na zem

„Země bych měl mnoho, ale dopustí-li Bůh na ní žíti? Ach, zahubil jsem sebe!“ To jsou poslední myšlenky Pachoma, hlavní postavy z povídky Lva Nikolajeviče Tolstého, podle které je pojmenovaná současná výstava v Galerii města Pardubic. Ta se zabývá, stejně jako povídka, lidskou hamižností a nenasytností po půdě, ale také obecněji vztahem člověka k přírodě a tématem pokroku a věčného růstu jako marnivé iluze, kdy je potřeba změnit směr a vzít zpátečku.

Pokud se ohlédneme zpět na témata, která ovládala nedávné současné umění, můžeme sledovat zajímavý vývoj. Od temných představ blízké budoucnosti, nadvlády umělé inteligence a různých pojetí apokalyptického či postapokalyptického světa (tento trend mimo jiné dobře popsal Jan Zálešák v publikaci Apokalypse Me, 2016) přes aktivistické umění participující na hnutí odporu mimo galerie, ekologické umění často spojené s mezioborovou spoluprací, po dnes častý „terapeutický přístup“. Umělkyně a umělci skrze tvorbu zkoumají nové cesty ke zdravějšímu empatickému pohledu na svět, znovuobjevují zapomenutý vztah k přírodě. K tomu často dochází skrze rukodělnou práci, užívání přírodních materiálů, nebo i různé rituály či přírodní magii. Zmíněné tendence nejsou ohraničené a stále se navzájem prolínají, čehož je patrným důkazem výstava Kolik země člověk potřebuje. Jde o jakýsi mix, což se týká i šíře zaměření, které přibližuje kurátor Tomáš Knoflíček nejen v doprovodném textu, ale například také ve videu na Artyčok.TV. Stěžejní myšlenkou je zde pak to, že se nacházíme na konci jednoho cyklu a nyní je nutné vrátit se zpátky na zem.

V případech, kdy se na výstavách současného umění řeší široká a komplikovaná témata, která jsou zatížena již mnoha teoriemi a názorovými proudy, mě napadá, zda je vůbec možné je postihnout na tak malém prostoru skrze několik uměleckých děl. Samozřejmě to docela možné není a jde spíše o komentář, který má možnost být díky povaze uměleckého vyjádření nezatížený a přinést nový čerstvý pohled nebo prožitek, pocit či uvědomění. V případě pardubické výstavy posloužil kurátorský text a Knoflíčkovo uvažování spolu s Tolstého povídkou jako teoretický a narativní základ, ke kterému se pak sedm vystavujících vztahuje různými způsoby.

Se samotnou povídkou, v níž Pachom, chtivý po půdě, potřebuje nakonec jen místo v zemi pro svůj hrob, asi nejvíce souzní obrazy Filipa Nádvorníka. Odkazují na lidské lopocení a na řemeslnou a zemědělskou práci, jako je to v případě obrazu napíchnutého na vidle. Řemeslo „narušené“ uměleckým zásahem se objevuje také v práci Martina Kubici, jehož lampa vytváří v galerii příjemné měkké přítmí, ale také v dílech Oldřicha Moryse a Filipa Novotného. Ten vytvořil podlahu ze samorostů někdy úplně ztracených v podlaze, jindy vyčnívajících do prostoru. Ekologické zaměření a umrtvená, člověkem znetvořená příroda, z níž je pak ale esteticky působící umělecké dílo, se objevuje také v instalaci Adama Vačkáře v podobě galvanizovaných bolševníků. Obrovskou sochu bolševníku jsme mimo jiné mohli vidět také na nedávné výstavě Ingely Ihrman v Karlin Studios. Ve Vačkářově díle se z něj ale stává křehká, subtilní, zlomená soška jako upomínka na rostlinu, jež je vnímána jako invazivní a vysoce nebezpečná.

Kolik země člověk potřebuje? Vymezením prostoru, ohraničením, místem, které člověk v krajině zabere, se zde zabývá Jan Pfeiffer se svými „stanovými“ konstrukcemi nebo fotografií a videem, v němž je lidská postava pouze černou jasně vymezenou siluetou. Ve videu s názvem Klid pak dojde k odhalení a následnému zakrytí obličeje – tedy zpátky ke klidu, ale také ke zdánlivé neviditelnosti. Po krajině se ve videu prochází i Kateřina Burgertová, která k filmu nazpívala jazzovou píseň, jež se rozléhá po celé galerii a vytváří tak společně s intimním osvětlením uvolněnou atmosféru. V letně laděném, smyslném „videoklipu“ se autorka pohybuje po lidském sídle, přejídá se ovocem u bohatě prostřeného stolu, následně vidíme, jak zpívá a seče pole se srpem v ruce a šátkem na hlavě. V kontextu výstavy mě u sledování napadají pojmy jako požitkářství až obžerství versus skromnost až askeze, nebo otázka bezohlednosti k tomu, co a odkud nám přistane na talíři, odtržení se od půdy skrze nevědomost toho, co jíme a co z půdy pochází. Interpretací ale může být určitě mnohem více.

Celkově výstava působí příjemným, až hravým dojmem, je přístupná i pro širší veřejnost a může bavit i děti, aniž by ztratila na hloubce. Tomu přispívá ještě pestrobarevná vyšívaná textilie Juliany Höschlové s názvem Mýtina, na níž se objevují různé psychedelické lesní bytosti a duchové. Díky této hravosti a pohádkovosti výstava ztrácí moralizující vyznění a nabízí spíše různorodá, ale vždy citlivá uchopení dané problematiky.

Tvrzení, že je nutné vrátit se zpět, nám může připomenout nedávno vydanou knížku Bruno Latoura Zpátky na zem, jež zde sice nijak uvedena není a téma zkoumá více z politického hlediska, Latour se v ní ale také zabývá kritikou modernity a zdůrazňuje potřebu naučit se znovu – avšak nově – obývat Zemi. Je zřejmé, že hlasy volající po tomto obratu a hledání cest, jak zastavit současné bezohledné politické, společenské a obecně lidské směřování, jsou stále více slyšet. Na druhou stranu se zde nutně objevuje otázka, zda je takový návrat vůbec možný a kolik země by vlastně současnému člověku mohlo stačit. A dokáží se vůbec lidé zbavit nutkání zabrat si co nejvíc pro sebe, které je vlastní postavě sedláka Pachoma v Tolstého povídce?

Kateřina Burgertová, Juliana Höschlová, Martin Kubica, Oldřich Morys, Filip Nádvorník, Libor Novotný, Jan Pfeiffer, Adam Vačkář / Kolik země člověk potřebuje / kurátor: Tomáš Knoflíček / Galerie města Pardubic / Pardubice / 23. 6. – 29. 8. 2021

Foto: Marie Sieberová (Fotoreport zde)