Odžívání krajiny u Lukáše Karbuse

Složitě přístupný prostor ve sklepě, výstavním účelům zcela nevyhovující renovace interiéru v devadesátkovém duchu (s leštěnou žulou na podlaze, bombastickým nerezovým zábradlím a bodovým osvětlením), mizivý rozpočet... Kurátor Galerie D9 při Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity Petr Brožka čelil poslední tři roky mnoha nepříznivým okolnostem. Navzdory jim nalákal do sklepa slušnou řadu zajímavých umělců, např. Matěje a Filipa Smetanovy, Aloise Stratila s Kateřinou Olivovou, Vojtěcha Fröhlicha, skupinu P.O.L.E., sochaře Matouše Lipuse a Jana Haubelta, malíře Václava Girsu, Lenku Vítkovou nebo Jakuba Albína, asi největší domácí malířskou naději.

Nedávno Brožka ohlásil odchod a předání galerie mladé historičce umění Petře Lexové. Stál pouze o to dokončit dlouho domlouvanou výstavu dvaatřicetiletého kreslíře Lukáše Karbuse. Důvody k tomu měl osobní i koncepční. Coby absolvent brněnské FaVU věděl o mimořádném nadání bývalého spolužáka. Dobře si také uvědomoval, že zatím nadále leží ladem ve vsi Pihel na půl cesty z České Lípy do Nového Boru. Karbusova umělecká poloha rovněž vyhovovala Brožkově strategickému uvažování o komunikaci se studenty školy coby privilegovanou cílovou skupinou galerie. Karbusova tvorba je především věcí vnímání krajiny a jeho zprostředkování tradičními zobrazovacími metodami. Jako „lehce stravitelná“ výstava tak symbolicky završuje Brožkovu snahu ukazovat, že výjimečných výsledků lze dosáhnout i v disciplínách, do kterých nakouknou budoucí učitelé výtvarné výchovy během univerzitního školení.

Bez potřeby převratu U výstavy Aquarallye je dobré vzít na vědomí, že její podobu limitovalo embargo uvalené na soubor největších akvarelů, které Karbus před časem dobrovolně přijal kvůli plánované výstavě v Praze. Ta by konečně měla doložit, že nejvýjimečnějších výkonů dosahuje, když dlouhé měsíce vysedává u stolu a rozvážně buduje kompozice, ve kterých se krajinářský žánr setkává se zátiším a deskriptivní kresba se senzuálními barevnými spektry akvarelové malby. Karbusovy velké kresby bývají dopředu rozvrženy jako komprimace prvků severočeské krajiny. Kompoziční schémata renesančního zátiší a romantické krajinomalby v nich vyhovují hrám s obrazovými plány, zrcadlením motivů a narušování vznikající symetrie, se skloubením věcnosti a fantaskna, idyly a dramatičnosti.

Na Aquarallye takové práce nejsou. Převažují menší formáty. Rozevlátější, zběžné, „nepřesnější“, bezprostřední. Jejich náměty jsou jednoduché, takže zatímco u velkých formátů Karbus zobrazuje krajinu jako panoramatickou koláž s velkým množstvím prvků, zde se věnuje jednotlivostem a drobným výsekům krajiny. Vystačí si v nich s jedním či několika stromy, kopcem nebo průčelím domu a modrým nebem.

Opakování nejprostších motivů v různých seskupeních činí Karbusovu osobnost a výstavu obyčejnější, než by byly, kdyby vystavil chef-d'oeuvry posledních let. Na druhou stranu to na Karbuse prozrazuje, že není nějaký vesnický vizionář nebo outsider, ale školený výtvarník sledující základní výtvarné vztahy. To na výstavě umocňují dvě velké abstrakce, v nichž právě tyto vztahy nabyly autonomního významu. Krajinářskou Aquarallye šťastně přenášejí k problematice výtvarné formy.

Co tedy Aquarallye vypovídá o jejím autorovi? Představuje jej jako autora emocionálně působivých miniatur, pro které bychom v historii našli řadu obdob, nejvíce asi mezi drobnějšími pracemi umělců minulého století ovlivněných expresionismem. A jako umělce, který se drží přesvědčení, že v malých akvarelech nemusí usilovat o zásadní inovace, protože vždy může postoupit ke komplexnějšímu vyjádření svých výtvarných ideálů, jak naznačují oba velké abstraktní obrazy.

Odžívání krajiny Kritička umění Lenka Lindaurová svého času o Karbusovi napsala, že „vytváří koloristické kreace útočící na potřebu atavistických emocí“. Její tvrzení je možné přijmout, pouze když vezmeme na vědomí, že bylo vysloveno z pozice reflektované neschopnosti takové emoce prožívat. Karbus se ale prochází po opačném břehu. Jeho odžívání krajiny je plně angažované a distanc v něm ustavují pouze autonomní výtvarné požadavky.

Autenticitu životních a uměleckých postojů mu uvěříte, jakmile se s ním seznámíte osobně. Když absolvoval v malířském ateliéru Martina Mainera, vrátil se na sever Čech a zapojil do práce v zemědělství. Jakkoli to může vzbuzovat dojem, že je (pro změnu) nedělní malíř, dělení času mezi starost o úrodu a umění má jiné, produktivní opodstatnění. Tam venku zažívá a vstřebává, doma těmto zážitkům dává výtvarnou podobu. Obyčejnost českobudějovické výstavy dobře ukazuje, že ve své průběžnosti jde o velmi obyčejný proces.

Jak kazit vkus dětem Pochopitelně nemůžeme očekávat, že by právě Aquarallye Karbuse posunula o několik příček vzhůru – kam vzhledem ke svým schopnostem patří. Nevyzněly totiž naplno. Z objektivních příčin ani nemohly. Vedle absence nejdůležitějších prací se na tom podepsala i nevydařená instalace v obludném výstavním prostoru, u kterého je největší záhadou, jestli byl takto upraven proto, aby kazil vkus studentům pedagogické fakulty, kteří pak to samé udělají našim dětem.

Petr Brožka a Petra Lexová se s ním rozhodli vést nerovný boj. Pokud ale umění „zabíjí“, jak se stalo právě u Aquarallye, která vhledem k prezentovanému materiálu byla tak citlivá na způsob prezentace, je správné zamyslet se, jestli klady „školní galerie“ opravdu převažují nad zápory. V Českých Budějovicích, kde laťku nastavuje vysoko Dům umění, se otázka seriózní prezentace „jiného“ umění stává otázkou dne.

Autor je kurátor Fotograf Gallery a kritik umění

Lukáš Karbus: Aquarallye / Galerie D9 / České Budějovice / 10. 12. 2013 – 9. 1. 2014 Foto: Galerie D9, Lukáš Karbus