Pandemie, vládní opatření a výtvarné umění

Jak opatření proti šíření nového typu koronaviru ovlivňují provoz uměleckých institucí? A jaké jsou pozitivní příklady, co se týče podpory ze strany měst a státu? Johana Lomová ze Spolku Skutek shrnuje aktuální situaci na výtvarné scéně a popisuje, jaké jsou nutné kroky v hledání řešení, které by zabránilo kolapsu uměleckého provozu.

Pandemie, vládní opatření a výtvarné umění

Pandemie nás ochromila. V prvních dvou týdnech se vše zastavilo a tak i kultura zcela zmizela z každodenních životů i ze zpravodajství. V následné explozi informací, vládních návrhů, připomínek, ale i dopisů a výzev se člověk jednoduše ztratil a vlastně se ztrácí pořád. Jednoznačné jsou v tento okamžik nejnovější informace, tedy že galerie otevřou 25. května a že ministerstvo kultury získalo pro oblast neziskového sektoru 1,07 miliardy Kč.

Spolek Skutek se snaží reagovat na nastalou situaci a připomínkovat, co politická reprezentace chystá. Psát ministrovi, nebo třeba radním pro kulturu, je totiž jediným možným způsobem, jak zaručit, že výtvarné umění z různých balíčků a opatření nevypadne. Na první pohled se zdá, že výtvarní umělci a umělkyně jednoduše mohou dál tvořit. Na rozdíl od herců a hereček nebo muzikantů a muzikantek pracují samostatně, uzavření se do klauzury jim tak je teoreticky vlastně užitečné. Zavřené galerie zase často neznamenají zásadní výpadek v příjmech, vstupné do menších galerií je obvykle volné nebo nízké a jen největší instituce z lístků opravdu žijí. Vše je ale komplikovanější a v tento okamžik také jen obtížně pojmenovatelné.

Co se tedy vlastně děje? Ministerstvo kultury i Magistrát hlavního města Prahy přislíbili vyplatit grantovou podporu v maximální možné výši a změny programu budou vyhodnocovány individuálně. Hned v začátcích pandemie MK ČR sice požadovalo od žadatelů informace o tom, jak budou granty plněny, co se ruší – mění – odkládá. Žádný konkrétní důsledek doplněná data však zatím neměla a ministr kultury Lubomír Zaorálek opakovaně zdůraznil, že ministerstvo granty vyplatí snad ve výši doporučené odbornými komisemi. Zatímco granty většinou získávají menší nezávislé instituce a krajské či městské galerie, již zmiňovaných 1,07 miliardy bude určeno na „zachování profesionální kulturní infrastruktury, která není zisková a nemá tedy žádné finanční rezervy. Touto pomocí chceme udržet síť divadel, muzeí, galerií nebo orchestrů ve všech regionech,“ čteme v tiskové zprávě. Peníze tedy poputují například i Národní galerii Praha, která každý měsíc přichází o výnos přibližně 13 mil. Kč (podle loňské výroční zprávy).

Rozhodnutí ministerstva zachraňovat infrastrukturu je jistě důležité, zapotřebí ale je uvědomit si, že nelze zachraňovat instituce a opomenout ty, kteří kulturu tvoří. Přímou formou podpory pro umělce, umělkyně, kurátory, kurátorky, kritiky i kritičky, kteří jsou přihlášeni jako osoby samostatně výdělečně činné, je možnost žádat o jednorázovou podporu ve výši 25 tis. Kč a stejně jako jiné profese ani oni nemusí dokazovat ztrátu v příjmech. Podobně mohou žádat lidé věnující se výtvarnému umění o ošetřovné (podrobně viz přehledná infografika o vládních opatřeních a finanční pomoci). Další finanční podpora ale zatím neexistuje a vlastně ani není jasné, co by lidé věnující se výtvarnému umění vedle tvůrčích stipendií potřebovali. Představitelé hudebního nebo filmového průmyslu žádají peníze na podporu online přenosů. Literáti zase na digitalizaci a finanční podporu nakladatelství. Co ale výtvarné umění?

Pozitivní dopad jistě bude mít odpuštění nájmů, ke kterému přikročila některá velká města. V současné době vzniká z iniciativy Centra současného umění a Spolku Skutek požadavek na zrušení tzv. blokové výjimky, tedy podmínky ukládající žadatelům o granty dofinancovávat minimálně 20 procent rozpočtu z jiných než veřejných peněz. Ze strany města se nejedná o další výdaj a kulturním institucím by změna výrazně ulehčila srovnat se s propadem ekonomiky země.

Situaci v regionech je v tuto chvíli velmi těžké analyzovat a hodnotit; na základě několika příkladů se dá obecné dění spíše odhadovat. Na začátku dubna – v reakci na postoj Olomouce, kde město v rámci úspor vyhlásilo zrušení veškerých dotací včetně kultury – vypracovala Magdaléna Petráková, olomoucká kulturní manažerka a dramaturgyně současného divadla, Záchrannou sadu pro města aneb Jak udržet kulturu a kreativitu. V ní mimo jiné zmiňuje, že v době publikování článku na počátku dubna nezveřejnila většina českých krajských měst žádná oficiální stanoviska či opatření týkající se kultury a umění. V Záchranné sadě stručně a přehledně Petráková shrnuje různé druhy opatření a mechanismů, jakož i příklady ze zahraničí, které se mohou stát cenným podkladem pro města a obce směrem k podpoře místní tvůrčí a umělecké komunity. Pokud si ji ovšem přečtou.

Příkladem toho, jak se město může zachovat, je prohlášení pardubické kulturní komise při Radě města. Formou otevřeného prohlášení ke kulturní veřejnosti se zavázala, že se bude zasazovat o to, aby finanční i jiná podpora kulturní diverzity města byla zachována v co nejvyšší možné míře, a že nenadálost situace bude v dotačních řízeních reflektována. Zdá se, že si zde město rovněž uvědomuje, že podporu je třeba směřovat nejen organizacím, ale též spolkům a jednotlivcům činným v oblasti umění a kultury. Aktuálně je ze strany města snahou podnítit a podpořit zodpovědnost lokálních institucí ke „svým umělcům“ – podpořit je v tom, aby jim nabízeli náležitě honorovanou odbornou práci a jakékoli formy nefinanční podpory. Krom úlev na nájemném a jiných forem nefinanční podpory je rovněž snahou otevřít „záchranný dotační titul“. Doufejme, že nezůstane jen u myšlenky.

Mapování opatření týkajících se kultury, ale i dopadům současné situace na provoz kultury, se věnuje Institut umění – Divadelní ústav (IDU). Jejich newsletter Kultura v karanténě, přehledně představuje, co se děje, a aktuálně spuštěná anketa věnovaná dopadům koronaviru na kulturní sektor bude důležitým materiálem pro další kola jednání s ministerstvem (vyplnit lze online do 22. 4. na idu.cz/covid).

Těmto různým snahám by jistě pomohlo i to, kdyby existovala definice umělce/umělkyně. Spolek Skutek v minulosti otevřel toto téma a aktuálně právě ve spolupráci s Institutem umění a dalšími institucemi vzniká materiál, který měl být na konci března prezentován na půdě ministerstva kultury (setkání se z pochopitelných důvodů odložilo). Po debatě se zástupci institutu Skutek přistoupili na to, že důležitým krokem bude definovat umělce/umělkyně co nejobecněji a tak vytvořit skupinu širokého spektra lidí sahající od těch věnujících se výtvarnému umění až po literáty. Spojovat je má nejen to, že se věnují umění, ale také to, že pracují na volné noze a jejich zájmy proto, na rozdíl od zaměstnanců, nezastupují odbory. Stejně jako ministerstvo průmyslu a obchodu hájí zájmy podnikatelů, ministerstvo kultury by v případě definice umělce/umělkyně jednoduše mohlo mluvit o více méně jasně určené komunitě lidí, kteří vedle těch v kultuře zaměstnaných také potřebují jeho podporu. O definici umělce/umělkyně musíme usilovat nejen ve vztahu k současné situaci, ale i kvůli budoucnosti, kdy důsledky pandemie spolu s ekonomickou krizí dopadnou na kulturu naplno. Ekonomická krize nesníží jen obrat na trhu s uměním, bude mít dopad na všechny a jemný ekosystém (abych si vypůjčila spojení použité Asociací hudebníků), který svět výtvarného umění dnes vytváří, může být jednoduše rozvrácen.

Johana Lomová