Plakáty, které mluví i dnes

V menším výstavním prostoru galerie UM se tu představuje tvorba zcela neznámého Pražana, původně z Chile, Sergio Núñeze (1931–2002), kterého do Prahy zaválo jeho angažmá v poválečném studentském hnutí, ale také setkání s Helenou Wahnerovou, módní návrhářkou a studentkou UMPRUM, se kterou se posléze oženil. Politické okolnosti, konkrétně převrat v Chile a následná Pinochetova diktatura, způsobily, že pár v Praze zůstal natrvalo. Sergio Núñez si tím v podstatě zajistil naprostou anonymitu, jak v Chile, odkud pocházel, ale nikdy se tam už nevrátil, tak v českém prostředí. Jeho nejprve abstraktněji orientovaná a posléze sociálně angažovaná tvorba se totiž míjela jak s oficiální, tak neoficiální uměleckou scénou. Jeho anonymita přitom kontrastuje s významem, který se přisuzuje jeho bratrovi, Guillermovi Núñezovi (1930–2024), taktéž umělcovi, který se v Chile za Allendeho prezidentování stal ředitelem muzea a později na Západě významným chilským disidentem, který byl posléze známý jako bývalý vězeň, jehož tvorba promlouvala o represích chilské diktatury. Výstava i výzkumný projekt, který vyústil ve stejnojmennou publikaci, toto zapomnění přisuzuje faktu, že Sergio Núñez byl oním typem internacionálního umělce, jež se vymyká logice národních uměleckých kánonů, a tak v podstatě propadá sítem kunsthistorie. V 50. letech přijel z Chile ovlivněn modernismem, který byl tehdy v post stalinistickém Československu stále nepřijatelný. Později se věnoval sociálně angažované plakátové tvorbě spjaté s mírovými a osvobozeneckými hnutími, jejíž explicitní političnost se vymykala tehdejším lokálním tendencím, které v médiu plakátu upřednostňovaly estetičtější pojetí. Do lokálních uměleckých komunit se evidentně příliš nezapojil. Jedinou chvíli slávy a uznání v Československu tak prožil bezprostředně po chilském vojenském převratu v roce 1973, po roce 1989 však již nezapadal do žádného z příběhů, které si vyprávíme o československé umělecké scéně v druhé polovině 20. století.

Na malé výstavě na pražské UMPRUM můžeme vidět dvě velkoformátové textilní práce, které Núñez vytvořil během svých studií na této škole a jeho pozdější obrazy, oleje ze sedmdesátých let. To vše na pozadí po zdech vylepených agitačních plakátů, upozorňujících na bouřlivé politické události v Latinské Americe, které kontinuálně vytvářel pro Mezinárodní svaz studentstva, organizace sídlící právě v Praze. Architektura výstavy, především způsob, jakým jsou vystaveny dotyčné plakáty, přitom vychází z architektury, jakou Segio Núñez sám koncipoval pro svou výstavu v Galerii Československého spisovatele v roce 1973. 

Kopie jeho opakujících se plakátů jsou zavěšené vedle sebe a některé ze zdi vystupují jako trojrozměrné objekty. Dvě obrazovky v centru výstavního prostoru pak v podstatě shrnují celý výzkum do několika promítaných fotografií a vět. Nepočetné vystavené artefakty jsou vizuálněv zcela pohlceny kontrastních barevností plakátů a umných kolážích z typografie, výřezů fotografií a novinových textů. Apel těchto grafických děl cítíme i dnes, kdy jsou okolnosti neméně dramatické než v 60. či 70. letech a lehce si místo tehdejších hesel dosadíme ta současná. Je ale jasné, že těžištěm celého projektu Jana Wollnera, který je nakonec více kunsthistorikem nežli kurátorem, představuje publikace. V ní je do hloubky a na základě důkladného průzkumu soukromých i institucionálních archivů, čtivě a přehledně odvyprávěn příběh umělce, jehož tvorba a politické angažmá jsou jedinečné. Segio Núñez totiž byl na jedné straně subjektem historických sil, větších než byl on sám, který ale přesto zůstal věrný svým vlastním politickým a estetickým ideálům, ať už byly ve shodě s oficiálním režimem a dogmatem či nikoliv.

Na příkladu bratrů Núñezových se nám tu jasně ukazuje, že zkoumáme-li dějiny umění primárně v národním rámci, unikají nám pohyby a mobilita aktérů – nejen umělců a umělkyň, ale i nejrůznějších typů praxí, institucí, výstavnictví, sběratelství, kurátorství, atd. Umění druhé poloviny 20. století, identitu českého, potažmo československého výtvarného umění (ale i filmového, literárního a dalšího), jsme zvyklí zkoumat nanejvýš skrze paradigma Západ-Východ. Je skvělé, že přichází nová generace kunsthistoriků a kunsthistoriček, často ovlivněná postkoloniální teorií a globálním obratem v historii, která zkoumá dějiny umění právě z hlediska širšího, inkluzivnějšího „globálního“ horizontu, což jim umožňuje nasvítit pohyby v dějinách umění, které nám dosud zůstávaly skryté, ne-li zcela neviditelné. Obraz socialistického Československa jako místa izolovaného od světového, čti „západního“, dění, v němž se umělci museli potýkat s překážkami, aby se dostali k informacím či praxím, které pro ně byly zásadní, se pak ukazuje jako neúplný: Takové vyprávění je sice pravdivé, ale jen zčásti. Z jiné perspektivy se Československo naopak vyjevuje jako centrum a křižovatka, místo setkávání a vzájemného ovlivňování nejrůznějších kultur, především těch evropských a neevropských. A to nejen díky kulturní diplomacii socialistických států směrem k zemím globálního jihu, výměnám studujících či pracujících a mezinárodním organizacím zde sídlících, ale také politickým, milostným, estetickým a jiným zájmům a touhám jednotlivých aktérů a aktérek, které na státní politiku nelze redukovat. Výzkumný a výstavní projekt Jana Wollnera je tak tedy nejen významným dílkem do skládačky historie jedné vysokoškolské instituce, ale důležitým impulzem a krokem pro toto méně černobílé, inkluzivnější a komplexnější pojetí československých dějin umění.

Bratři Núñezové / kurátor: Jan Wollner / Galerie UM / UMPRUM / Praha / 24. 10. – 21. 12. 2025

Foto: Vavřinec Doubek