Pojďme si promluvit o podpoře umělců v Česku

Jak vypadá současná sociální podpora umělců a umělkyň v České republice? Je ze strany státu dostatečná? A jaké jsou příklady dobré praxe ze zahraničí? To jsou otázky, na které se zaměřila Markéta Jonášová v následujícím komentáři, ale jedná se také o téma, které zaznívá v programu letošního Fotograf Festivalu reflektujícího období devadesátých let a bude mu věnováno diskuzní fórum Od stranické podpory umění k umělcům na podpoře. Jonášová v textu sleduje jak vývoj debat na toto téma v předchozích letech, tak se také zaměřuje na důvody toho, proč v Česku systematická podpora víceméně chybí.

Pojďme si promluvit o podpoře umělců v Česku 

Místní uměleckou scénou v uplynulých měsících hýbala dvě podstatná a vzájemně provázaná témata. Ve vztahu ke klimatické krizi se začala intenzivně projednávat otázka ekologické udržitelnosti uměleckého provozu, jež se přímo dotýká i problematiky financování umění ze soukromých zdrojů. Pomyslným vyústěním těchto diskusí byla veřejná debata s názvem Peníze, nebo život, která proběhla v rámci Týdne pro klima na konci září. Událost svým formátem spíše než diskusi připomínala určitý typ skupinové terapie, během které svá stanoviska veřejně artikulovala více než desítka představitelů a představitelek různých uměleckých institucí a pozic. Namísto závěrů či rozhřešení debata přinesla především identifikaci klíčových problémů a přesvědčení, mezi kterými se nejčastěji vynořovalo téma definování čistých a špinavých peněz, dopadů vstupu soukromých subjektů na uměleckou scénu, ovlivňování významu umělecké tvorby, dialogu se všemi zainteresovanými subjekty a alternativních forem podpory. Poslední ze zmíněných témat bylo jedním z nejvýraznějších – ve svém úvodním příspěvku jej předestřel Jiří Ptáček – a následně se objevovalo v mnoha dalších komentářích: Jaké mají v současné době umělci a umělkyně možnosti finančního zázemí? Jaké struktury podpory jim nabízí soukromý a jaké veřejný sektor?

Téma sociálního postavení umělců a umělkyň se v minulosti již několikrát (s větším či menším) úspěchem na místní umělecké scéně projednávalo – za velmi úspěšnou lze považovat výzvu Nulová mzda, kterou inicioval právě Jiří Ptáček společně s Terezou Stejskalovou a Pavlem Stercem v roce 2011. Osm let od této výzvy (a do značné míry díky ní) už nepředstavuje honorování umělců a dalších kulturních pracovníků kontroverzní téma, stále ale také není samozřejmostí. Mýtus umělecké autenticity založené na existenční nejistotě se však pomalu bortí a otevřené jednání o honoráři přestává být tabu, výše ohodnocení ale nadále zůstává symbolická ve srovnání s komerčním sektorem. Účast na výstavních projektech tak pro umělce představuje vítaný přivýdělek, stěží se ale může stát hlavním zdrojem obživy. Mnozí argumentují tím, že by se umělci měli uživit především prodejem svých děl. Pomineme-li diskuse o tom, zda umění je či není komodita, tak skutečnost je v našem kontextu taková, že se možnost prodeje děl naskýtá jen úzkému spektru umělců a obvykle představuje nestabilní zdroj příjmu. Většině umělců a umělkyň nezbývá než mít zároveň jiný zdroj obživy a na vlastních uměleckých projektech pracovat ve volném čase, mnohdy za vlastní finanční prostředky. To má za následek ztížené podmínky pro tvůrčí činnost, ať už z hlediska možnosti kontinuální práce a výzkumu, množství prostředků pro realizaci děl a uskutečnitelných projektů, či příležitostí ke studiu a cestování. Záměrně zde situaci zjednodušuji, neboť podrobněji byla nastíněna v brožuře vydané Spolkem Skutek v roce 2017.

Jedním z východisek činnosti Spolku Skutek je upozornit na to, že výtvarným umělcům chybí reprezentující instituce, která by aktivně zastupovala jejich zájmy před ministerstvem kultury a dalšími politickými činiteli. Tato situace má kořeny v transformaci kulturní infrastruktury, která proběhla na počátku 90. let. Potřeba oprostit se od ideologického nátlaku ze strany státu vedla ke zrušení národních tvůrčích svazů a ke vzniku dílčích profesních organizací a sdružení. Nejdůležitější z těchto organizací byl Svaz českých výtvarných umělců (SČVU), k jehož proměně na federaci spolků došlo na mimořádném sjezdu v roce 1990. Právním nástupcem SČVU a členem mezinárodní organizace výtvarných umělců UNESCO se pak stala Unie výtvarných umělců (UVU ČR). Podle informací uvedených ve sborníku Studie současného stavu podpory čítala na počátku této přeměny výtvarná obec přibližně deset tisíc osob, neboť nezahrnovala pouze umělce, ale také architekty, restaurátory, řemeslníky, teoretiky a historiky umění. Postupně se však prosadil proces individualizace a dezintegrace, jenž ve výtvarné obci pokračoval i v následném desetiletí.[1] V současné době obsahuje národní registr profesionálních výtvarných umělců a designerů ČR, který je uveřejněn na stránkách UVU ČR, jména přibližně 160 umělců a designérů. Pro zapsání do registru a získání mezinárodní identifikační karty je nutné splnit kritéria zápisu: v zásadě je zapotřebí být etablovaným výtvarníkem či výtvarně činným absolventem vysoké školy a uhradit členský příspěvek ve výši 750 Kč ročně (pro absolventy se slevou). Pakliže jsou tato vstupní kritéria poměrně vstřícná, proč se Unie (a její webové stránky) nachází v tak bezútěšném stavu?

Jedním z hlavních důvodů je pravděpodobně to, že aktuálně členství v UVU ČR pro umělce postrádá zásadní smysl. Přijetí do této zastřešující organizace totiž autorům nijak negarantuje zvláštní status, neboť Česká republika nemá žádnou speciální právní úpravu definující status profesionálního umělce. Činnost Unie rovněž není natolik výrazná, aby potenciální členové mohli nabýt dojmu, že svým členstvím přispějí k vyjednávání s politickými představiteli. Rejstřík profesionálních umělců si však v době svého vzniku takové ambice kladl, což vyplývá z analýzy postavení výtvarných umělců v České republice, kterou Unie publikovala v roce 2002: „Ostrá hranice mezi profesionálním výtvarným umělcem a amatérem s právními důsledky v ČR není stanovena. Autorský zákon tento problém řešit nemůže, protože autorství se s profesionalitou nekryje. Z hlediska daňového, sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění je autorská výtvarná činnost (tvorba) zahrnuta pod kategorii samostatné výdělečné činnosti. Jedinou možností diferenciace je autoregulace v rámci výtvarné umělecké obce samotné, o což UVU ČR usiluje zejména vedením Rejstříku profesionálních výtvarných umělců činných na území ČR.“ V současné situaci však registrace žádné sociální výhody umělcům nepřináší.

Určitá forma právního ukotvení sociálního statusu umělce představuje model, který je v různých obměnách funkční ve státech Evropské unie. Členské státy EU byly k tomuto opatření vyzvány mimo jiné v rámci usnesení Evropského parlamentu o sociálním postavení umělců, jež bylo přijato v červnu 2007. Usnesení shrnuje klíčové teze vztahující se k vymezení profesního statusu umělců a vyzývá „členské státy, aby vytvořily nebo uvedly do praxe právní a institucionální rámec, který bude podporovat uměleckou tvorbu, přijetím nebo uplatňováním souboru obecně platných a koherentních opatření zahrnujících smluvní podmínky, sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, přímé a nepřímé zdanění a soulad s evropskými předpisy“. Zatímco Česká republika, či spíše žádný ze sedmnácti porevolučních ministrů a ministryň kultury takový právní rámec neprosadil, na Slovensku došlo k novelizaci zákona o uměleckém fondu a byl zaveden úřední status profesionálního umělce. K získání statusu je zapotřebí být zapsán v evidenci profesionální umělců ve svobodném povolání, což je podmíněno splněním požadovaných kvalifikačních předpokladů. Registrace není povinná, může se však v budoucnu stát podkladem pro získání určitých benefitů (podrobnosti se mi však nepodařilo dohledat). O registraci rozhoduje ředitel fondu na základě doporučení odborné komise, jejíž členové jsou nominování profesionálními uměleckými sdruženími.

Některé příklady ze zahraničí ukazují, že strukturální podpora umělců ze strany státu není utopií, avšak ve všech případech hraje klíčovou roli funkční profesní organizace. Členové Chorvatského sdružení samostatně výdělečných umělců (Hrvatska zajednica samostalnih umjetnika) tak mohou zažádat o udělení zvláštního statusu, na jehož základě jim zdravotní, sociální a penzijní pojištění hradí stát. Na základě aktivního lobbingu uměleckých organizací představilo estonské ministerstvo kultury schéma měsíční podpory umělecké činnosti pro umělce na volné noze, kteří se v určitém období ocitnou bez zdroje příjmu. Schéma reagovalo na nestabilní povahu umělecké práce, a tím i zdroje příjmů, které jsou často vázané na krátkodobé či sezónní projekty. Podle informací uvedených na stránkách estonského ministerstva kultury činila v roce 2017 celková částka přerozdělená Estonským sdružením umělců (EAA) a Společností historiků umění více než 200 000 euro. EAA pak na svých webových stránkách uvádí, že v roce 2017 obdrželo kreativní grant 39 umělců a 76 jich získalo stipendium. V rámci jediného srovnatelného stipendijního programu, který pravidelně vypisuje české ministerstvo kultury, bylo v oblasti výtvarného umění v roce 2017 podpořeno celkem 23 projektů. EEA však vedle těchto grantů rozhoduje i o udělení stálých platů etablovaným umělcům, dohlíží na zadávání uměleckých realizací při výstavbě veřejných budov do výše 1 % jejich rozpočtu či zprostředkovává rezidenční programy.

Ustanovení právního statusu profesionálního umělce, jež by vycházelo ze specifické povahy umělecké práce, tak představuje pouze jednu z možných strategií, kterými stát může umělcům v rámci své kulturní politiky zajistit lepší podmínky pro tvůrčí činnost. Vedle alokace prostorů pro umělecké ateliéry, jež se obzvláště ve větších městech stávají pro výtvarníky finančně zcela nedostupnými, se dále jedná především o grantovou politiku a různé formy zdanění či daňových úlev. Otázky spojené s autorskými právy, pojištěním, daněmi a finanční podporou ze strany státu představují pro mnohé nudná a nepříliš kreativní témata, pro rozvoj umělecké tvorby jsou však zásadní a měla by být na scéně diskutována se stejným zápalem, jako se řeší problematika financování umění ze soukromých zdrojů. A to nejen během dílčích diskusí, ale především systematicky v rámci přednášek na vysokých školách, činnosti akčních skupin či na základě aktivní participace při utváření agendy profesních organizací. Zabezpečení sociálního postavení umělců a umělkyň je téma důležité pro všechny bez ohledu na umělecký přístup či etablovanost: pokud se o něj společně začneme zajímat a zasazovat, pak je bezpochyby v našich silách současnou situaci změnit.

[1] Barančicová, Svatava (ed.), Studie současného stavu podpory umění I, Praha: Institut umění – Divadelní ústav, 2009, s. 95.

Úvodní ilustrace: Max Máslo