Rok pohyblivého obrazu

Letošní přehlídku finalistů Turner Prize v Tate Britain okupuje bez výjimky médium pohyblivého obrazu, které je variováno do podoby reportážních, dokumentárních či osobně a esejisticky laděných videí a filmů. Markéta Jonášová přibližuje jednotlivá díla umělců, umělkyně a jednoho kolektivu (Luke Willis Thompson, Naeem Mohaiemen, Charlotte Prodger a Forensic Architecture) a sleduje jejich politické vyznění. Podle recenzentky však sice „všechna promítaná videa mají politické přesahy, žádné z nich se ale přímo nevztahuje k turbulentní situaci v Británii posledních let, a jejich angažovanost tak vyznívá trochu do prázdna“.

Forensic Architecture, The Long Duration of a Split Second, 2018. Foto: Joe Humphrys

Rok pohyblivého obrazu

Před dvěma lety hlásala výstava finalistů Turner Prize v Tate Britain návrat k objektu. Prostorově velkorysé instalace Helen Marten, Anthey Hamilton a Michaela Deana byly srovnávány s estetikou tzv. New British Sculpture z 80. let a vnímány jako pokračování vlivné sochařské tradice v Anglii. I o dva roky později dominuje výstavě finalistů jediné médium, tentokrát se jím však stalo video – pro tvorbu všech nominovaných umělců, umělkyň a kolektivu badatelů je charakteristická práce s pohyblivým obrazem. Tomu museli kurátoři zásadně přizpůsobit výstavní prostory galerie, které jsou obvykle koncipované jako okruh vzájemně propojených místností. Namísto přímého vstupu do instalace se tak návštěvníci nejprve ocitají v ústřední místnosti s doprovodnými materiály a sedačkami, ze které se v libovolném pořadí vstupuje do jednotlivých promítacích sálů. Jinými slovy, s výjimkou instalace kolektivu Forensic Architecture se letos klasické výstavní prostory proměnily ve více či méně pohodlné kinosály.

Právě nominace Forensic Architecture vzbuzovala v posledních měsících největší diskuse, a to v souvislosti s jejich úspěšnou retrospektivní výstavou v londýnském Institute of Contemporary Arts a spekulacemi o možné prezentaci nezávislého vyšetřování požáru Grenfell Tower. Při tomto požáru, jehož rozsah nemá v nedávné historii Londýna obdoby, zahynulo 72 osob a jeho reálné příčiny jsou mnohými vnímány jako důsledek alarmujících sociálních nerovností ve městě. Forensic Architecture, nezávislá výzkumná agentura zastřešená univerzitou Goldsmiths (jejich výstava nedávno proběhla i v pražské galerii VI PER), na svých webových stránkách vyzývají svědky požáru k zaslání jakékoliv obrazové evidence, která by napomohla k rekonstrukci průběhu celé události. Můžeme jen spekulovat, zda by prezentace této rekonstrukce zůstala u události samotné, či hledala viníky i v politických kruzích, jak tomu nezřídka u vyšetřování Forensic Architecture bývá. Jisté je, že se stále jedná o velmi citlivé téma s mnoha zainteresovanými stranami, jejichž prezentace v Tate Britain by nepochybně způsobila značné kontroverze.

Luke Willis Thompson, Autoportrét, 2017. Foto: Matt Greenwood

Možná i kvůli limitovanému času, který finalisté na přípravu výstavy mají, se Forensic Architecture nakonec prezentují projektem „Zabíjení v Umm al–Hiranu“, který je součástí jejich dlouhodobé angažovanosti v izraelsko-palestinském konfliktu. V komorní zatemněné místnosti jsou diváci nejprve konfrontováni s videem, které pořídila aktivistka Keren Manor. Stopáž dokumentuje zásah izraelské policie v beduínské vesnici Umm al–Hiran, při kterém zemřel beduín Yaqub Musa Abu al-Qi’an a izraelský policista Erez Levi. Záznam posloužil kolektivu jako východisko pro zpochybnění oficiální verze policie, která smrt obou mužů prezentovala jako důsledek plánovaného teroristického útoku. V druhé, galerijně pojaté místnosti prezentují Forensic Architecture postup svého vyšetřování a jeho dopad na oficiální stanovisko politických představitelů, médií a soudní proces. Pro kolektiv typická strategie prezentace, založená na neutrálním hlasem namluvených ilustračních videích a formálně strohých popiscích, podkresluje nárok jejich vyšetřovací metody na vědeckost, a tím i na pravdu. Všechny důkazy do sebe přesně zapadají a neomylnost vyšetřování zůstává nezpochybněna situovaností samotného kolektivu.

Forensic Architecture se sice rozhodli pro prezentaci projektu, který se přímo nevztahuje k místní společenské a politické situaci, otevření výstavy se ale přesto neobešlo bez kontroverze. Členové kurátorského kolektivu BBZ London si oblékli trika s nápisem „černá bolest není na prodej“ a při vernisáži obsadili foyer výstavy. I přes svoji jednoduchost měl protest široký mediální ohlas a podnítil celou řadu podstatných otázek týkajících se role Turner Prize na trhu s uměním či výběru kurátorů ve vztahu k etnickému původu umělce a obsahu prezentovaných děl. Akce byla v prvé řadě reakcí na film umělce Luka Willise Thompsona Autoportrét, který byl k vidění i na letošním Berlínském bienále. Černobílý portrét ženy se skloněnou hlavou, jejíž tvář je postupně zabírána ze stále větší blízkosti, zachycuje Diamond Reynolds, přítelkyni policií zastřeleného Philanda Castile, která na Facebooku živě přenášela záběry zachycující momenty krátce po výstřelu. Konkrétní informace o tom, koho Autoportrét a rovněž další dva obdobné filmy zachycují, jsou divákům poskytnuty ještě před vstupem do kinosálu, což činí samotnou projekci poněkud rozpačitou, protože textem nastíněný kontext vyčerpává sdělovací potenciál samotného filmového portrétu. V konkurenci s několikahodinovou stopáží ve vedlejších sálech tak pravděpodobně jen minimum diváků věnuje „oživeným portrétům“ náležitý čas.

Naeem Mohaiemen, Two Meetings and a Funeral, 2017. Foto: Matt Greenwood

Opačným extrémem jsou dva 90minutové filmy, kterými svoji tvorbu představuje Naeem Mohaiemen (a které byly k vidění na loňské documentě a letošním Liverpoolském bienále, mimo jiné). Mohaiemen, který právě dokončuje doktorát z antropologie, se ve filmu Two Meetings and a Funeral zabývá vztahem mezi Hnutím nezúčastněných zemí a Organizací islámské spolupráce. V tříkanálové instalaci se skvělým zvukovým doprovodem dynamicky pracuje s různými formami prezentace historie, ať už se jedná o rozhovory s dobovými účastníky, archivní záznamy či o názory současníků. Druhý, tentokrát hraný film s názvem Tripolli Cancelled zachycuje život muže na opuštěném letišti, i přes vizuální podmanivost mu však chybí politická naléhavost prvního dokumentu. Přístup Mohaiemena je po výtvarné stránce nejblíže tvorbě poslední z nominovaných, kterou je Charlotte Prodger. Ač své video BRIDGIT natáčela Prodger na telefon, pomalé záběry skotské krajiny, moře z trajektu či domácích zátiší mnohem více evokují tradiční kinematografické rámování než spontánní zachycení všedních dějů či intimních situací. Intimitu spojenou s reflexí vlastní queer identity vnáší do filmu text namluvený umělkyní a jejími přáteli. Stejně jako obraz je však i doprovodný text jakousi volnou esejí s mnoha odkazy, jejichž vzájemným vztahům pravděpodobně rozumí jen sama umělkyně.

Charlotte Prodger, BRIDGIT, 2016. Foto: Matt Greenwood

Letošní výstava finalistů Turner Prize je v médiích kritizována především pro svou mediální vyhraněnost. Z mého pohledu není ani tak problém v nominaci umělců, kteří pracují s pohyblivým obrazem, ale spíše filmový charakter většiny prací, které v souhrnu kladou na diváky nereálné nároky. Různé formáty pohyblivého obrazu jsou bezpochyby dominantním médiem dnešní doby a jako takové si zasluhují náležitou institucionální pozornost. Záměrem letošní Turner Prize ale není reflexe role pohyblivého obrazu v současné vizuální kultuře či nových možností (a s nimi spojených problémů) záznamu a distribuce videa v souvislosti s rapidně se vyvíjejícími technologiemi. Mnohem spíše je podoba letošního ročníku formována potřebou kurátorů dát prostor umělcům, kteří se zabývají společensky a politicky aktuálními tématy. To dokládá i prohlášení ředitele Tate Britain Alexe Farquharsona, který označil letošní výstavu za nejpolitičtější v historii Turner Prize. Všechna promítaná videa sice mají politické přesahy, žádné z nich se však přímo nevztahuje k turbulentní situaci v Británii posledních let, a jejich angažovanost tak vyznívá trochu do prázdna. A co se týče vítěze? Vzhledem k veleúspěšnému roku a stále vzrůstající popularitě jsou nežhavějšími kandidáty na vítěze Forensic Architecture, aktuální prezentace v Tate je ale jen slabým odvarem jejich jarní výstavy v ICA. Mým osobním favoritem je Naeem Mohaiemen, byť by si jeho filmy zasloužily regulérní promítání spíše než „vystavování“ v prostorách galerie. Na rozdíl od Forensic Architecture se jeho práce vyznačuje potřebnou kritickou reflexí nároku dokumentárních strategií na pravdivost, která zároveň nijak neubírá samotným filmům na závažnosti, přístupnosti a naléhavosti.

Luke Willis Thompson, Naeem Mohaiemen, Charlotte Prodger, Forensic Architecture / Turner Prize 2018 / Tate Britain / Londýn / 26. 9. 2018 – 6. 1. 2019

Foto: © Tate Photography