Psaní utváří smýšlení muzea

O problematiku kurátorství v jeho širším pojetí je čím dál větší zájem především v západních uměleckých kruzích. Trochu jinak je tomu v postocialistických zemích, kde se takový rozmach, s nímž souvisí také zřizování kurátorských studií a vydávání publikací shrnujících vlastní kurátorská východiska, příliš neděje. Proto bylo vydání sborníku textů Comradeship: Curating, Art, and Politics in Post-socialist Europe Zdenky Badovinac dlouho očekávanou událostí. Markéta Jonášová se zaměřuje na kontext, ve kterém kniha vznikla, ale především rozebírá přístup Badovinac, která je dnes vyhledávanou teoretičkou postsocialistické kurátorské a umělecké praxe: „Smyslem umění a institucí je tak podle Badovinac utváření lokálně ukotveného vědění a kultury s ohledem na globální souvislosti – globální musí vycházet z lokálního, a nikoliv naopak, neboť v opačném případě dochází k homogenizaci uměleckých forem po vzoru západních trendů.“

Psaní utváří smýšlení muzea

V jednom ze svých nedávno publikovaných manuálů pro milovníky současného umění si Ondřej Chrobák postesknul, že čeští kurátoři a kurátorky, umělci a umělkyně a historici a historičky umění namísto toho, aby publikovali své memoáry, vydávají pouze komentované antologie svých starších textů. Ačkoliv by se paměti etablovaných představitelek a představitelů české umělecké scény nepochybně staly vděčným námětem vernisážových hovorů, pro místní uměleckou scénu by přeci jen bylo větším přínosem, kdyby skutečně kurátoři a kurátorky publikovali studie reflektující teoretická, uměleckohistorická a muzeologická východiska vlastní kurátorské praxe.

Zájem západních uměleckých kruhů o kritickou muzeologii se počátkem milénia přesměroval na problematiku kurátorství na obecnější rovině – tedy nejen ve vztahu k vystavování umění v muzeích a galeriích, ale i z hlediska mnoha dalších forem, jichž zprostředkování umění veřejnosti může nabývat. V uplynulých dvou dekádách tak vzrostl počet univerzitních programů, výzkumných pracovišť a projektů, které se věnují tématům spojeným s kurátorstvím, uměleckým vzděláváním a historií výstavnictví. Zjevným symptomem tohoto vývoje jsou nespočetné antologie textů, které obsahují jak akademické statě, tak rádoby filozofické rozjímání nad nesmírným revolučním potenciálem současného umění ­– s určitou nadsázkou lze říct, že od každého aspirujícího kurátora či kurátorky je očekávána teoretická reflexe významných uměleckých přehlídek či vlastní kurátorské praxe.

Vzhledem k tomu, že v postsocialistických zemích k podobnému rozkvětu kurátorských studií zatím tak úplně nedošlo, se nelze divit, že dlouho očekáváný sborník textů Zdenky Badovinac vyšel pod záštitou americké výzkumné platformy Independent Curators International. Za dobu svého téměř třicetiletého působení ve slovinském Muzeu současného umění se Badovinac podařilo navázat spolupráci s mnoha významnými institucemi a stala se tak (společně s Márií Oriškovou a dnes již zesnulým Piotrem Piotrowskim) vyhledávanou teoretičkou postsocialistické kurátorské a umělecké praxe. Přestože Badovinac nechyběla na žádné významnější (západní) konferenci či výzkumném projektu věnovaném východoevropským perspektivám, nově publikovaný sborník Comradeship: Curating, Art, and Politics in Post-socialist Europe je prvním dostupným přehledem teoretického uvažování Badovinac v anglickém jazyce.

Sborník obsahuje patnáct esejí (v mnoha případech se jedná o původní kurátorské texty k výstavám), jež Badovinac publikovala mezi lety 1998 až 2018. Byť jsou některé studie věnované konkrétním uměleckým hnutím a jiné se naopak zabývají úlohou institucí, všemi se prolíná několik ústředních témat, které jsou pro kurátorský a uměleckohistorický přístup Badovinac příznačné. Jak naznačuje i samotný název knihy, klíčovou problematiku pro autorku představuje distinkce východní a západní Evropy ve vztahu k umělecké tvorbě a institucionálnímu provozu. I přes mocenskou nevyváženost, jež rozlišení západu a východu implikuje, ho Badovinac považuje za přínosné pro reflexi specifity obou regionů. Přestože je možné v západní Evropě, USA a východní Evropě vysledovat podobné umělecké tendence – ať už se jedná o performativní, konceptuální či abstraktní umění – pro jejich interpretaci je podle Badovinac nezbytné reflektovat odlišný společensko-politický kontext jeho vzniku. Na rozdíl od západních umělců a umělkyň, kteří se vymezovali především vůči trhu s uměním a zavedeným institucionálním strukturám, byla pro umělce na východě primárním referenčním rámcem totalitární ideologie a jí poplatná institucionální struktura. S tím souvisí i odlišné chápání historie – zatímco na západě došlo k utvoření víceméně lineárního modelu vývoje umění, pod který jsou postupně vřazovány opomíjené umělecké projevy (obvykle genderově či etnicky marginalizovaných umělců a umělkyň), na východě obdobný lineární model vývoje chybí. Namísto ztotožňování se západním modelem se tak Badovinac v eseji nazvané Interrupted histories (jež vznikla jako průvodní text ke stejnojmenné výstavě) zasazuje o pojetí historie, jež neusiluje o dohánění či začlenění se do západního příběhu dějin umění, ale přiznává partikulární a fragmentární charakter historie v postsocialistickém prostředí, založený na paralelních příbězích odlišných historických aktérů a na rozmanitých archivních materiálech (nezřídka zpracovaných samotnými umělci a umělkyněmi).

Utváření historie postsocialistického umění – ať už na základě reálných vazeb, či sdílených zkušeností v rámci socialistických režimů – představuje pro Badovinac protiváhu k převládajícímu vlivu západního uměleckého kánonu, a tím i způsob vymanění se z údělu věčného kulturního zaostávání, jež implikuje podřadné postavení. Smyslem umění a institucí je tak podle Badovinac utváření lokálně ukotveného vědění a kultury s ohledem na globální souvislosti – globální musí vycházet z lokálního, a nikoliv naopak, neboť v opačném případě dochází k homogenizaci uměleckých forem po vzoru západních trendů. Samotným pojmem „lokální“ se však Badovinac nezaobírá a používá ho poněkud arbitrárně – někdy jím míní umění určitých postsocialistických zemí, jindy kulturní prostředí bývalé Jugoslávie či pouze Slovinska.

Texty k výstavám, které Badovinac v uplynulých dvaceti letech kurátorovala, tak interpretují umělecká díla a tendence na základě rámce vymezeného svébytným společensko-polickým kontextem západu a východu. Úvodní eseje věnované performativnímu a abstraktnímu umění nejenže srovnávají tvorbu západních a východních umělců, ale také zdůrazňují proměnu významu těchto děl v závislosti na přítomném interpretačním rámci – ten může být utvářen například převládajícími stereotypními představami, normativností veřejného prostoru či odlišným chápáním svobody. Kupříkladu formálně podobné tendence, které jsou běžně řazené pod pojem minimalismus, umožňovaly podle Badovinac umělcům a umělkyním v socialistických zemích vyjádřit filozofická témata, zatímco na západě byly chápany veskrze materialisticky. Pro pochopení rámce, jenž ovlivňuje interpretaci děl, je pro Badovinac také podstatný širší kontext výstavy, na které je dílo prezentováno ­–­ v mnoha esejích se proto dotýká historie vystavování, avšak zmiňuje především velké přehlídky východoevropského umění pořádané vlivnými západními institucemi.

Zdenka Badovinac na křtu publikace Comradeship: Curating, Art, and Politics in Post-Socialist Europe, e-flux, New York, 15. února 2019. Foto: publikováno s laskavým svolením Independent Curators International

Přesto lze však snahu o propojení uměleckohistorické metodologie a institucionální praxe ve vztahu k postsocialistické zkušenosti považovat za hlavní přínos sborníku, respektive mnohaleté kurátorské činnosti Badovinac. Na základě kritického zhodnocení fungování univerzalistického (potažmo modernistického) a globálního muzea Badovinac prosazuje vlastní koncept tzv. „udržitelné“ umělecké instituce, která se vedle důrazu na lokální situovanost zasazuje také o reprezentaci odlišných perspektiv, spolupráci s různými komunitami, nastínění uměleckých fenoménů z hlediska konkrétního společensko-politického kontextu, hledání nových materiálních podmínek pro uměleckou tvorbu a její prezentaci, utváření vizí budoucnosti a neustálé přehodnocování minulosti. Tzv. bílá kostka tak představuje pouze jeden z možných modelů výstavního prostoru – spíše než naplňování (západem) standardních výstavních norem je pro Badovinac podstatné vytvářet politicky situované prostředí, které přispívá k utváření vzájemné solidarity na základě sdílených hodnot. Takové muzeum už není pouze galerií současného umění, ale také institucí, která využívá poznatky z historie a společenských věd k prezentaci různých přístupů a perspektiv.

I přes zdůrazňovanou snahu o sebereflexi a metakritiku se texty Badovinac nevyhly nešvarům, které jsou pro sborníky kurátorských textů (či snad pro samotný žánr kurátorských textů) příznačné – ačkoliv tyto studie usilují o akademickou přísnost, obvykle se vyznačují velmi volnou strukturou a absencí jasné argumentace. Předkládaná tvrzení jsou mnohdy velmi obecná či zjevně nepodložená podrobnější rešerší, a je proto zapotřebí k nim přistupovat s notnou mírou obezřetnosti. Styl psaní Badovinac je spíše rhizomatický než systematický – stejně jako i samotný model dějin postsocialistického umění, který rozpracovává. Co se týče teoretického rámce, je znát, že Badovinac pochází ještě ze staré (respektive „klasické“) školy: opírá se především o myšlení Sigmunda Freuda, Michela Foucaulta, Gillese Deleuze či případně Waltera Mignola a Borise Budena. Ačkoliv by se její vize udržitelného muzea mohla v mnoha ohledech zdát feministická, feministické autorky v knize překvapivě chybí. I přesto však sborník předkládá podstatné shrnutí východisek emancipované kurátorské praxe v postsocialistickém kontextu – východisek, která by se mohla zdát samozřejmá, ale rozhodně stále nejsou v institucionálním provozu běžná. Snad se proto brzy i v českém prostředí dočkáme podobného sborníku esejí z pera předních českých kurátorek a kurátorů – a určitě nebude na škodu, pokud budou obsahovat i osobní vzpomínky, neboť to jim bezpochyby zajistí vyšší čtenost. Především by však měly usilovat o onu reflexi a propojení uměleckohistorických, filozofických a muzeologických východisek, neboť jak podotýká Badovinac, „muzeum samozřejmě vytváří příležitosti pro psaní, avšak funguje to i obráceně: psaní utváří celkové smýšlení muzea“.

Badovinac, Zdenka. Comradeship: Curating, Art, and Politics in Post-socialist Europe. New York: Independent Curators International, 2019, 250 s.

Foto: Markéta Jonášová