Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky: Senzibilita reálna

Poslední z rozhovorů s finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého vedla Eva Skopalová se členy Pracovní skupiny pro výzkum mimosmyslové estetiky Janem Kolským, Vojtěchem Märcem, Matějem Pavlíkem a Petrem Sitem, kteří se ve své práci pohybují na pomezí vědy a umění a zaměřují se na fenomén parapsychologie. „Vztahem mezi technologií a iracionálními jevy je třeba zabývat se systematičtěji,“ uvádí kolektiv.

Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky, Antény ruce: Protokoly z mimosmyslové estetiky, pohled do výstavy, Ateliér Josefa Sudka, Praha, 2017. Foto: Jan Kolský

Poslední díl mozaiky letošních laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého doplňuje rozhovor se členy Pracovní skupiny pro výzkum mimosmyslové estetiky, kteří se rozhodli zde vystupovat formou kolektivní identity. Skoro až schizofrenní mnohost v jednotě je snad charakteristická právě pro současnost – a symbolicky tak uzavírá profily letošního ročníku, pro který je již jasné, že nebude mít laureáta, a přesto vítězí všichni.

Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky je poměrně komplikovaný název. Estetika z kantovského hlediska vychází z vnímání skrze své smysly. Jak jinak můžeme vnímat? Jaké je mimosmyslové vnímání?

Je to tak trochu hříčka. Pojem mimosmyslový je spojen s mimosmyslovým vnímáním, což je fenomén spjatý s parapsychologií a zároveň estetika je přesně, jak jsi řekla, spjatá se smyslovým vnímáním, takže se v názvu otevírá určitý paradox, který je už ale implicitně obsažený v samotném pojmu mimosmyslové vnímání. Mimosmyslové však ještě nemusí nutně znamenat něco parapsychologického. Může to zahrnovat i jiné kognitivní procesy, které nezahrnují senzorickou aktivitu. K estetice je to pak vztažené k uměleckému poli.

Dobře to komentuje příspěvek Petra Rezka, který jakožto filozof, psycholog a teoretik umění vystoupil na první mezinárodní konferenci pro psychotronický výzkum, která se odehrála v Praze v roce 1973, a jeho příspěvek úplně nezapadal do příspěvků ostatních vystupujících parapsychologů a psychotroniků. Přišel tam totiž spíše s metodologickou poznámkou, kdy hájil právě pojem mimosmyslového vnímání proti jednoduché vědecké kritice, protože pojem mimosmyslového vnímání je kontroverzní pro spoustu akademiků. Přišel s fenomenologickou obhajobou tohoto pojmu, když říkal, že věda standardně předpokládá pojem vnímání, který už pak nijak neproblematizuje a nepodává jeho analýzu. Takže když normální věda napadá mimosmyslové vnímání, tak stojí na vodě, protože nemá pojem vnímání nijak filozoficky usazený.

Smyslové vnímání je subjektivní. Jaký statut tedy má mimosmyslové vnímání? Když bychom ho chtěli racionalizovat, je subjektivní nebo objektivní?

Proces vnímání vždy shrnuje nějaké subjekty a objekty, ale na otázku taky nemáme jasnou odpověď. V tom co řešíme a jak se snažíme uvažovat, se dotýkáme psychologie vnímání nebo kognitivních věd, které popisují podobné procesy. Hodně návodné jsou přístupy, které se zabývají teoriemi vtělené mysli nebo situovaného poznání apod. Ty často směřují k přehodnocování jednoznačného rozlišení subjektů a objektů a uvažují spíše o rozhraní, což je náhled, ze kterého se mohou jevit na první pohled obskurní paranormální jevy smysluplné a pochopitelné.

A jak chápete první část vašeho názvu, Pracovní skupina? Jeví se jako dynamické označení, které nemusí být nutně umělecké.

V tom přebíráme terminologii z vědeckého prostředí, kdy se definujeme jako skupina, která má konkrétní zájem a za tím účelem tvoří dočasný celek nebo entitu. Nesnažili jsme se vytvořit uměleckou skupinu a ani tak fungovat. Koncentrujeme se kolem jednoho tématu a příležitostí toto téma zkoumat, ale není to intenzivní činnost umělecké skupiny, která generuje jeden typ umění nebo program.

Jaký je váš přístup k umělecké tvorbě?

Jsme na hranici vědy a umění. V tom spočívala také naše první výstava v Ateliéru Josefa Sudka, kdy jsme použili rámcovou metodu a přistupovali jsme k nástrojům, protokolům a dokumentům jako k uměleckým dílům. Pokusili jsme se je vystavit v estetickém režimu. Pracujeme s nejednoznačností toho, jestli jsme umělecká nebo výzkumná skupina. Nepřicházíme ale ani z výzkumného prostředí. Pracujeme na hranici, která nám pomáhá rozvázat ruce v přístupu k materiálům, s nimiž pracujeme. Není to ale snaha vyčlenit se z umění a uměleckého prostředí, ale spíše se definovat v rámci způsobu práce. Jde o rešeršní projekt.

V nějakém ohledu je to více pracovní než skupina. Pracovní by mohlo být klidně s malým p. Název vznikl provizorně, a ani složení skupiny nevnímáme jako něco definitivního, i když s ohledem na přihlášení do CJCH teď musíme fixovat určitou identitu.

Poslechové pásmo věnované mezidruhové komunikaci, JSME LES: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci organizovaný Institutem úzkosti, obec Písečná u Ústí nad Orlicí, 2019. Foto: Dita Lamačová

Mohli bychom to shrnout pod pojem umělecký výzkum nacházející se na hranici vědy (v přísném slova smyslu) a umění? Kde se v činnosti, kdy vystavíte dokumenty nebo nástroje v galerijním prostoru, nachází umění? Je to druh ready-made?

Snažíme se uvažovat ve více vrstvách najednou, což souvisí i s možností pohybovat se na poli umění nebo se hlásit do umělecké soutěže. V oblasti umění se nám dostává určitého institucionálního zázemí a možná i pochopení, které by jinde nebylo možné. Umění je společensky okrajová zóna, a tedy i taktické místo pro podobné výzkumy. Když jsi popisovala, jak se z dokumentů nebo nástrojů stávají předměty uměleckého zájmu, týká se to institucionálního rámce, kdy věci přesazujeme z laboratoře do galerie. Zároveň si drží charakter mnohosti jako v případě vědeckého protokolu nebo reprezentace laboratorního přístroje. Ve white-cube je však pozornost věnovaná těmto artefaktům nebo dokumentům trochu jiná. Může jít o umělecký výzkum, ale také i o kultivaci citlivosti, která může být prospěšná v rámci vědy nebo její společenské reflexe.

Zajímáte se o československou psychotroniku. Mohli byste představit, o co se přesně jedná?

Psychotronika je pojem, který zavedli českoslovenští vědci v 60. letech, když se chtěli vymezit vůči parapsychologii. Parapsychologie je disciplína s vědeckými ambicemi, jež se snaží zkoumat mezní jevy, které v rámci konvenční psychologie nejsou přijímané, byť v polovině 19. století, kdy se parapsychologie rozvíjela, nebyla ustavená ani konvenční psychologie, což znamená, že hranice jsou často tekuté. Psychotronika pak bylo jedno z mnoha označení, které se v určitém historickém a společenském kontextu přiřklo něčemu, co je všeobecně známé jako parapsychologie. Lokálních pojmů bylo více. V českém prostředí se ještě mluvilo o psychoenergetice, v Sovětském svazu to byla bioenergetika. Kdybychom to měli historizovat, tak pojem psychotronika nastupuje na scénu v době uvolnění, kdy jsou akceptované vědy, které by dříve ve stalinistickém východním bloku, nebyly přípustné. Byla to zejména kybernetika, která má s psychotronikou určité podobnosti. Snažila se být programově interdisciplinární, propojovat přírodní a společenské vědy a zároveň to je disciplína, jejíž vědeckost byla vždy zpochybňovaná, dodnes není úplně uznaná a stále nese nádech něčeho přinejmenším kontroverzního.

Co bylo projektem psychotroniků a na co naráželi v rámci vývoje technologií?

Samotní protagonisté mluvili o tom, že psychotronika se zabývá nestandartními způsoby přenosu informace, energie nebo hmoty a k tomu se vážou tři subdisciplíny – telepatie jakožto přenos informace na dálku, telekineze jako způsob pohybování předměty na dálku a pak telegnóze, která je něčím jako jasnovidectví. Přistupovali k nim jako k přenosu informací. Situace nebo schopnosti, které by se v jiném kontextu považovali za nadpřirozené nebo mystické, pojímali z čistě racionálního vědeckého pohledu a snažili se je racionalizovat například skrz teorii informace nebo interdisciplinární přístup z pozice fyziky, biologie nebo psychologie. Jejich výzkum se odvíjel od racionalizace a hledání fyzikálního základu těchto jevů.

Naše prvotní fascinace spočívala v tom, jak je možné, že se parapsychologie rozvíjela v několika socialistických státech. Důvod byl celkem jednoduchý – protagonisté to považovali za kompatibilní s materialistickým vědeckým světonázorem a s marxismem-leninismem, takže mohli stavět na těchto ideologických pilířích, ať už to byla leninistická teorie obrazu nebo například pavlovovská neurofyziologie a podobně. Když se ptáme po tom, co to bylo a jak je možné, že se to dělo zrovna v takovém prostředí, je to neodmyslitelné od dobového diskurzu.

K historii lokální psychotroniky je třeba zmínit i to, že výzkumy byly institucionalizované. Existovalo několik laboratoří, kabinetů a ústavů, které se tím zabývali. František Kahuda byl na začátku 60. let ministrem školství a snad právě kombinace pedagogické praxe, fyzikálního vzdělání a určité mocenské pozice ho přivedla k podobným pokusům. Od inteligenčních testů v rámci vzdělávání se dostal ke zkoumání materiální povahy myšlení.

K psychotronice nejde přistupovat monolitně. Bylo tam spousta táborů, které spolu souhlasily nebo ne, působících v psychotronické laboratoři při VŠCHT. Abych je ve zkratce ilustroval – byli zde hlavní protagonisté Zdeněk Rejdák a František Kahuda. Oba vedli parapsychologické laboratoře při VŠCHT. Rejdák do místního prostředí zavedl pojem psychotroniky, v Kahudově okruhu se mluvilo o psychoenergetice. Rejdák pořádal mezinárodní konference o psychotronice, z nichž první se odehrála v Praze v roce 1973 a další pak třeba v Monte Carlu, v Tokiu nebo v Rio de Janeiro. Vztahem k technologiím se zabývali v obou laboratořích. Na obou laboratořích hledali možné sféry aplikace. K technokratickému myšlení se nestavěli nijak explicitně, vyjma přitakávání tehdy všeobecně přijímanému humanismu. Obě pracoviště řešila celou škálu možných aplikačních sfér, ať už to byla medicína, vojenství, živočišná výroba, hornictví a další.

Zájem vědecko-lidské revoluce, který se dá vyčíst z vydaných titulů, nám přišel hodně návodný. Odkazuje totiž na vědecko-technickou revoluci, což je projekt, kterému se v poslední době dostává hodně pozornosti jak ze strany historiků, tak i umělců. Psychotronický projekt vědecko-lidské revoluce je postaven jako něco komplementárního vůči vědecko-technické revoluci, což je civilizačně-kulturní fenomén nejen v rámci východního bloku. Na sousloví je pozoruhodné obzvlášť to, že technika je nahrazena lidstvím. Měli představu o tom, že lidé jsou nadaní určitými schopnostmi, které nejsou plně poznané a rozvinuté, a dají se nějakým způsobem kultivovat. Šlo o určitou formu adaptace na technické prostředí.

Mělo to s ohledem na pozici Františka Kahudy reálnou aplikaci na systém školství?

Byl prominentní do konce svého života a později působil ve funkci ředitele Psychoenergetické laboratoře nejprve na ČVUT, poté na VŠCHT. Jeho schopnost uvádět poznatky do praxe však nebyla značná. Jako vysoce postavený kádr si dokázal udržet pozici a pravděpodobně zajistit pokračování výzkumů. Pravděpodobně nedošlo k nějaké aplikaci ve školství. Po obecném přehledu toho, čím se výzkumy zabývali, je dobré zmínit i praktickou aplikaci, která se však objevovala velice zřídka. Největší uplatnění bylo v rámci hornictví, zvláště skrze proutkaření. I Kahudova laboratoř vytvářela projekty pro uhelné pánve na Ostravsku a Ústecku, prováděla se měření prostor a proutkaření se integrovalo v určité míře do práce v těžařském průmyslu. Prominentních aplikací byla ale celá řada. Ve zdravotnictví neexistovala veřejná diskuze o alternativní medicíně, ale na psychotronický výzkum byla napojená řada doktorů, kteří inklinovali k léčitelství a západní medicínu doplňovali něčím ne úplně standardním, což neprobíhalo úplně oficiálně, ale pravděpodobně se to v těžko určitelné míře dělo.

Lze tedy říci, že parapsychologické fenomény provázely už od 19. století technologický vývoj. Zjednodušeně řečeno se jednalo o kulturní reakci na technologický rozvoj. Existuje mnoho studií o tom, jakým způsobem se fenomén telepatie rozvíjel paralelně s komunikační technologií. Nejvýraznější a nejlépe prozkoumaný příklad je spiritismus, který měl v druhé polovině 20. století už dobu největší slávy za sebou, ale fenomén spiritismu se dá vztáhnout k celé řadě dobových technologií. Vzhledem k tomu, že většina z nás prošla fotografickým vzděláním, zajímá nás vztah fotografie a spiritismu, který je komplementární. Parapsychologie se zabývá těmito případy, které technologie plodí. Technika zanechává určité přízraky nebo magické, iracionální fenomény a vypadá to, jako by to bylo něco nutného. Vztahem mezi technologií a iracionálními jevy je třeba zabývat se systematičtěji. Spiritismus a určitý druh magického myšlení ve vztahu k technologiím není nikdy v opozici, ale spíše odhaluje sociopolitický kontext kolem technologií a jejich vývoje, nových technologických nástrojů ve vztahu k mezilidské komunikaci.

Geopatogenní zónování, fotogram, 2019

Zastavila bych se ještě u fotografie. Kirlianova fotografie (resp. fotografické zachycení lidské aury) vznikla v podobné době jako Polaroid, tedy fotografie v doslovném smyslu otisku. Dnes většina kvazi-magických obchodů, kde si můžete nechat udělat fotografii vaší aury, pracuje s instantním filmem Fuji FP-100C, který má být stažen z výroby. Momentálně je vykupován ve velkém, protože je to poměrně pop-kulturní záležitost. Tento typ filmu funguje na principu světlo citlivého snímacího papíru. Jde tedy o fyzický druh otisku, ale jak je to v případě fotografie aury? Jedná se také o otázku fotografie a fotoaparátu jako magického nástroje, jak jej zkomplikoval Vilém Flusser…

Je to problém indexikality, otisku a vizuální reprezentace, které fotografie přináší. Kdybychom to vztáhli k psychotronickému výzkumu, průběžně v něm prosakuje představa, že reprezentace působí sama jako magický nástroj. Když například vyfotíš bioenergetický generátor Roberta Pavlity, tak by fotografie měla působit stejně jako samotný předmět. Jde o to, jakým způsobem vizuální reprezentace působí a jak utváří realitu. Fotografie je důležitá v různých rovinách. Dříve než jako umělecké médium byla fotografie vnímaná jako vědecký nástroj nebo nástroj poznání. Jde dobře vysledovat, jak se historicky spojovala fotografie s vynálezem objektivity, tedy s ideálem vědeckého objektivu. Zároveň jde sledovat nehody, které se při tomto vynalézání děly. Obecněji jde o zviditelňování něčeho potencionálně neviditelného, jako v případě fotografování aury. Zviditelňování je něco, co nás zajímá a o co se snažíme jak doslovně, tak i přeneseně. Ten obraz opět naráží na limity indexikality a otisku reality. Vracíme se tím vlastně zase na začátek, kdy se mimosmyslovost odehrává na ploše fotografického papíru, ale i ve fotoaparátu.

To, co nás zajímá, je působení obrazu a fotografický obraz v tomto zájmu zaujímá privilegované postavení, ale můžou to být i nákresy nebo diagramy a spoustu dalších obrazů. V určitém ohledu lze říct, že v rámci psychotroniky jde vysledovat magické myšlení o reprezentacích v moderním racionálním světě. Příkladů toho je celá řada. Už jen přesvědčení o tom, že nákres může působit stejně jako věc samotná nebo přesvědčení o tom, že skrze mapu jde vysledovat, a dokonce působit na určité území.

Slovo působnost je zde poměrně klíčové. Test, s nímž souvisel také váš text pro Artalk, spočíval ve vysílání a přijímání. Ten, kdo test podstoupí má k dispozici obrazové materiály a hodnotí, zda se jejich působení povedlo nebo ne. Můžete tento projekt přiblížit a uvést do kontextu telepatickou působnost obrazu?

Šlo o to, že jsme se se skupinou několika desítek lidí pokusili provést sérii telepatických experimentů inspirovaných pokusy, které se dělaly v 70. Ve Spojených státech. Spočívaly v tom, že se měli telepaticky propojit dva lidé, přičemž jeden coby „vysílač“ vysílal celkový dojem z určitého místa někomu dalšímu. Byla extenzivně vypracovaná metodika, jak tyto pokusy vyhodnocovat. Příjemce měl vyplnit dotazník, co všechno nazřel a pak docházelo k rozsáhlému vyhodnocování. Dalším podnětem byly už zmíněné inteligenční testy, které prováděl Kahuda. Chtěli jsme vytvořit situaci explicitně telepatického experimentu, což proběhlo v jeden den, kdy jsme koordinovali lidi tak, aby si vzájemně vyměnili zprávu. Zároveň jsme tuto telepatickou situaci chtěli rozvinout v internetovém rozhraní, kdy jsme sami nevyhodnocovali úspěšnost experimentu. Vysílač měl za úkol vyfotit místo, kde byl, zatímco příjemce ho měl nakreslit nebo popsat. Získali jsme tedy sadu dat, které jsou prezentované na webu, ale není tam řečené, co k čemu patří. O tom pak musí rozhodnout člověk, co dělá internetový test.

Je důležité říct, že to nebyla náhodná místa, ale byly to převážně instituce, které souvisely s psychotronickým výzkumem, takže je to zároveň i jakési memorování.

Jaké jsou výsledky výzkumu?

Je potřeba přiznat, že náš výzkum není vědecký, takže ani jeho výsledky takové nejsou. Máme procentuální data o tom, s jakou úspěšností uživatelé vyhodnocovali experiment, a ta není moc velká. Výstup má spíše navodit situaci online kvízů, které jsou na sociálních sítích, kdy jej uděláte a satisfakcí je pak hodnocení toho, jak jste byl úspěšný nebo například jakou jste postavou ze Hry o trůny. Šlo o navození pocitu z absolvování online kvízů, které se dotýkají výzkumů psychologie na internetu. Kvíz je také položenou otázkou, na kterou nemáme odpověď. Otázka je, jestli telepatie funguje. My bychom řekli, že nějak ano, přičemž důraz klademe právě na to „nějak“. Takže nakonec nemusí docházet k vlastnímu přenosu informací na dálku. Ale nechceme tu otázku rozhodovat jednou provždy. Je to ambivalentní pozice, kdy problematiku zkoumáme, používáme metodologii a samotné fenomény, ale je tam stále otázka, která je bez odpovědi. To, že nemáme odpověď, je důležité a vytváří to napětí, které něco generuje.

Otázka bez odpovědi je snad i příznačná pro problém odkouzlení a zakouzlení světa. Klademe otázky, abychom nalezli odpověď a tím vlastně odkouzlujeme svět. Když ji necháme nezodpovězenou, svět znovu zakouzlí.

To je pravda. Je ale otázka, jakým způsobem si vysvětlujeme náhodné jevy a jak je vykládáme. Narážíme na způsob a limit výkladů.

Není to spíše limit poznání jako takového? Je to příznačné v tom, že technologie měly odkouzlit svět. I skrze vaše nahlížení mi přijde, že technologie odhalují jenom to, že svět samy zakouzlily.

Pojmy jako odkouzlení a znovu-zakouzlení jsou hodně užitečné pro to, jak nahlédnout pozadí toho, čím se zabýváme. Jsou to souřadnice. Max Weber, který přišel s pojmem odkouzlení, mluvil nejen o technologiích, ale obecněji o vědecko-technické racionalitě, která je historicky spojena s kapitalismem. Je to celkem pozoruhodná diagnóza světa, která už si získala řadu přehodnocení. Stále zneklidňující je Adornova a Horkheimerova Dialektika osvícenství, která ukazuje, že jde osvícenský rozum ruku v ruce s mýtem, jež se navzájem podmiňují nebo produkují. Když bychom se zabývali konkrétními technologiemi, tak je to vysledovatelné. To, jakým způsobem se o pojmu znovu-zakouzlování světa mluví dnes, je taky zajímavé, ať už je to Silvia Federici, která spojuje znovu-zakouzlování s kolonalismem, nebo Bernard Stiegler, který mluví o industriálním populismu a snaží se diagnostikovat současný vztah k technologiím.

Vnímám to také jako téma avantgardy, které stále zpracováváme, stejně jako zpracováváme avantgardní projekt umění ve smyslu spojení hmoty a ducha. Neustále selháváme v redefinicích. Jaký má dopad zatížení avantgardou na vaši práci?

Avantgarda je klíčová v naší vlastní genealogii toho, co děláme a v jakých kontextech o tom uvažujeme. Neprobádané téma sice není například vztah avantgardy a okultismu, má však jiné kontury v české psychotronice. Ale je to to pro nás podnětné.

Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky, Antény Ruky: Pokus o plošné odtienenie ( s Jonášem Gruskou ), pohled do výstavy, LOM Gallery, Bratislava, 2019. Foto: Peter Sit

Zajímá mě i vaše skutečná zkušenost s telepatií. Podstoupili jste nějaký experiment, zúčastnili jste se hypnóz? Je váš přístup angažovaný?

Je to vždy zprostředkované většinou skrze něčí vyprávění, ale i zprostředkovaná zkušenost může být vlastní. Spolupracovali jsme v rámci naší práce s proutkařem a bylo to těžké setkání. Spatřil nás jako lidi, kteří prozřeli a snažil se na nás napojit, zjistit jaká je naše motivace a proč s ním chceme spolupracovat. Je poměrně těžké vysvětlovat naši motivaci praktikům, které oslovujeme. Zda jsme ti, co uvěřili, skeptici nebo někdo, kdo zvědečťuje jejich práci. Nejsme ani v jedné roli, spíš je to druh empatie a navození vztahu s nimi.

Je to v jádru estetický problém. Edward Bullough v základním textu estetiky zkoumá problém estetické distance. V jednom místě jsme příliš blízko, jinde příliš vzdálení, tedy angažujeme se esteticky příliš – nebo vůbec. Je otázka, jakým způsobem může být výzkum objektivní, kdybychom podstoupili hypnózu. Jak ale na druhou stranu můžete bez reálné zkušenosti mluvit o těchto fenoménech?

Estetická distance je také pojem, na který myslíme. V psychotronice se jedná o působení nebo přenos něčeho na dálku. Tato distance tam funguje na různých úrovních. Objektivita vědeckého výzkumu také předpokládá určitou distanci. O tom pozoruhodně píše například Isabelle Stengers, která říká, že hypnóza se vzpírá objektivizujícímu výzkumu, který předpokládá distanci, ale že naopak zakládá nějaký vztah. Pro ní jde o podnět, se kterým můžeme přehodnocovat to, jakým způsobem děláme výzkum. O což se pokoušíme, i když ne vždycky úplně systematicky.

S ohledem na to, jak ses ptala na naše vlastní zkušenosti, které komplikují náš vztah k mimosmyslovým jevům, tak to do určité míry souvisí se statusem expertního vědění. Opakovaně na to narážíme a psychotronici to explicitně pojmenovávali. Existovaly dvě linie, ve kterých se snažili uvažovat – buď předpokládali, že jsou výjimečně nadaní jedinci, média, která disponují ojedinělými schopnostmi, a tak bylo trochu paradoxní dělat s nimi výzkum, protože se jednalo o návrat subjektivity do ideálně objektivní vědy. Nesnažili se o nějakou introspekci, ale excesivní kvantifikaci výstupů. V 60. letech se pokusy s telepatickým hádáním a vykládáním karet s jednotlivými pokusnými osobami opakovaly tisíckrát.

Paralelně s tím se ale prosazovala představa, že se jedná o schopnosti, které má potenciálně kdokoliv. Zajímavé je toto přehodnocení sledovat i třeba v souvislosti se současnou uměleckou scénou, kde se kritizuje pojem talentu a nějakého výjimečného nadání. Přišlo nám namístě se o tom bavit právě i v souvislosti s výzkumem o psychotronice, která se k umění vztahuje přímo (například někteří slovenští konceptualisté se zabývali psychotronikou), ale zároveň lze sledovat i nějakou paralelnost mezi parapsychologií a uměním. Parapsycholologie se v určitých ohledech podobá umělecké praxi, což byl podnět, se kterým jsme připravovali první výstavu. Napadlo nás, že by spíš než jako věda, mohla obstát jako umění.

Na první výstavě v Ateliéru Josefa Sudka, jste si položili čtyři otázky: Jak si porozumět beze slov? Jak vnímat beze smyslu? Jak něco změnit zevnitř? A jak někým na dálku pohnout? Jedná se stále o témata, na která nemáte odpovědi?

Nějaké dílčí odpovědi máme. Vyvíjí se způsob, jakým o těchto otázkách uvažujeme, ale jedná se pořád o kontextuální otázky, které se opakují. Právě třeba s distancí, o které jsme se už bavili, to také souvisí – nedávno jsme uvažovali o tom, že je třeba mluvit také o sociální distanci. Sociální distancovanost původně v sociologii označovala nějakou propast mezi různými společenskými skupinami, ať už se jednalo o třídní nebo rasovou distancovanost. Komunikace na dálku nemusí být nutně jen na dálku v prostoru, ale může se také jednat o překlenutí třídního rozdílu. To nás dovádí ke společenskému rozměru, který je pro nás pořád klíčový.

S tím souvisí také současné podmínky klimatické změny. Vy píšete v některých svých textech například také o vztahu k rostlinám. Jak tedy přemýšlet o vědeckých strategiích, které by mohly vést k udržitelnější budoucnosti, a to v souvislosti s vaším výzkumem? Jak se k tomu stavíte?

Považujeme to za důležité a výzkum pseudovědy vrhá určité světlo i na vědeckou kulturu obecně. Dnes se právě o vědě hodně mluví, třeba v kontextu klima-skepticismu, je zde určitý moment nebezpečí, proto se nechceme stavět na žádné předem připravené pozice. Nepovažujeme se za propagátory parapsychologie, nestavíme se ale ani do skeptického tábora. Naše pozornost této diskuzi může poukazovat na společenskou zakotvenost vědy a na širší souvislosti, o kterých je třeba ve vědě uvažovat. Cílem není znevážit vědu, ale spíše ji nahlédnout komplexněji. Učinit ji složitější.

Co plánujete na výstavu CJCH do galerie PLATO?

Přemýšlíme o něčem, co právě s touto komplexitou souvisí. Chystáme video, jehož rámcem je popularizace vědy, což je žánr, který nás teď zajímá. Ale v podstatě budeme pracovat na stejných tématech, o kterých jsme se v průběhu rozhovoru bavili. Půjde o experimentální dokument, který využívá režimy reinscenace a rekonstruování vědeckých experimentů.

Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky (*2017) je kolektiv umělců zabývající se paranormálnem. Jejími současnými členy jsou Jan Kolský, Vojtěch Märc, Matěj Pavlík a Peter Sit. Jejich pole zájmu je na hranici mezi vědeckým a uměleckým přístupem subverzivně interagující. Skupina poprvé vystoupila výstavou v Ateliéru Josefa Sudka Antény ruce v roce 2017, jež měla druhé pokračování v roce 2019 v bratislavské galerii LOM. Mimo Skupinu jsou její členové samostatně činní umělci pracující s fotografií a pohyblivým obrazem, ale též aktivní teoretici umění.